Pravdou je, že na každém světě se najde něco špatného, něco, co vás znechutí a donutí zapochybovat. Ale pořád je to váš svět. Otázkou zůstává, jestli máte odvahu ho napravit.

Už dávno jsem se přestala ptát. Člověk se asi musí nejdříve pomást, aby přišel k rozumu.

Amira, Am, Cestovatelka, vražedkyně, zrádkyně. Říkali mi všelijak. Byla jsem jejich nadějí, spásou, zbraní i obyčejnou hračkou.

Vždycky vás nějak nazvou. Ale pokaždé to budete vy, kdo to jméno ponese. To je důležité si pamatovat.

Pokud jde o mě, udělala jsem přesně to, co bylo nejlepší - ztratila jsem se a zůstala se Saf uprostřed ničeho.

Asana od svého odchodu přiletěla jen jednou a držela se ode mě v takové vzdálenosti, že jsem i beze slov poznala, že nechce, abych ji v tomhle stavu viděla. Saf s ní ale mluvila - Asana ve smečce získala pozici alfy a za betu přijala Šedého hroma.

Tina se stala Juninou pobočnicí a získala titul kapitánky stráže. Vždycky jsem v hloubi duše tušila, že zůstane u Morenierů, koneckonců kvůli nim opustila své rodiště, ale každý druhý den za mnou jezdí. Za námi.

Stala jsem se matkou.

Má dcera dostala jméno pocházející ze starého elfského jazyka - Mirraen, poslední naděje. Protože jí také je.

Říká, že slyší hlas. A někdy mám pocit, že mluví se Saf, když se nedívám. Je zvláštní. Možná to je tím, že z větší části zdědila Colovu míšeneckou krev.

Když ji ale vidím, cítím, jak se kolem ní plíží síly, kterým tak úplně nerozumím. Je to jako smyčka, co se jí utahuje kolem krku. Já vím, že tomu nemůžu zabránit.

Nad naším světem číhá další zlo. A ona se stane jeho středem.

Moje cesta končí, její začíná.