Amira mžouravě otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Na to, aby poznala kde je, nemusela být žádný génius. Už po pár vteřinách rozeznala pach ztrouchnivělého dřeva, červotočů a krve.

Zase byla zavřená v cele. Zase!

Bolest se probudila o pár chvil po její hlavě a tepavě udeřila.

Zasípala a pomalu rozmrkala mlhavá místečka, která jí zastírala rohovku jako tenká špinavá blána. Připadala si jako obalená v lepkavém kokonu.

Okolo trupu se jí táhl široký obvaz, pevný a svíral ji jako korzet. Už teď se ta rána zdála být jako by do ní kdosi nalil slanou vodu. A najednou tohle!

,,Ale, ale, už ses probrala, krásko?" Amira se osočila s nevýdanou zuřivostí. ,,Jděte pryč! Nestojím nic ani o nic!"

Víčka jí padala. Jen matně rozeznávala tmavou siluetu s širokými rameny a rozcuchanou čupřinou vlasů. Stoprocentně to byl ten, kdo ji prostřelil.

,,Naopak. Ostatní z tebe budou mít radost!" Široce se usmál, až Amira viděla jeho nažloutlé zuby od tabáku. Poté pomalu přešel k cele a klekl si na jedno koleno. ,,Takovej úlovek se jen tak nepoštěstí," zvedl se zmizel z jejího zorného pole. Když uslyšela zabouchnout dveře, ještě dlouho rozeznávala dunivé kroky.

A po jeho odchodu Amira doslova zhysterčila. Kdyby nebyla zesláblá, vyřvala by si hlasivky, nebo vytrhala vlasy. Možná oboje. Jak jsem se mohla nechat chytit?!

Zase! Copak mi to jednou nestačilo?!

Na šíji se jí naježily chloupky. Zatoužila po sirotčinci - tyhle životní etapy, kdy má dospět a chovat se jako samostatná žena, se jí zdály na nic. Chtěla je prostě vystřihnout nůžkami a hodit do koše, ale to nešlo. Kéž by zase mohla být první rok v tom nehostinném zařízení! Ještě nikdy po sirotčinci tolik netoužila. Ale tenkrát to bylo prostě jinak... I když se Amiře až nyní vybavovalo pár intimních detailů navíc.

První rok ještě nebyla hadrem na zametání, byla normální. Relativně normální. Chodila, dýchala, nevyhýbala se větším skupinkám lidí. Dokázala navázat kontakt a nebála se mluvit s ostatními dětmi. Moc dobře si ale pamatovala, že nepřišla sama. Měla kamarádku. Osobu, která jí byla dražší, než jídlo. Za brány vstoupily spolu.

Teresa.

Rusovlasá holka byla tím nejukecanější stvoření, co kdy Amira potkala. Prvně střetly ,,u zápisu", když si je sestry poznačovaly do dokumentů. Amira seděla na rozvrzané židli, která byla vzhledem k jejímu malému vzrůstu až moc veliká. Nohy měla několik centimetrů nad zaprášenými kachličkami a houpala jimi sem a tam. Nikdy se tolik nenudila. Nevěděla, proč tady musí sedět. Vždyť ji nepotřebovali. Stačilo, aby jim vyzradila jméno a dál pokračovala jen ta sestra, co vypadala, jako když má na hlavě máslo.

Amira byla nabubřelá. Maminka jí přeci slíbila, že tady bude mít spoustu kamarádů! A zatím neviděla ani ten pověstný krásný dvorek s travičkou hebkou tak, že by se na ní dalo usnout.

Hodiny na stěně odbíjely třetí, kyvadlo se houpalo sem a tam. Amira se rozhlížela, ale neměla co zkoumat. Ta místnost působila jako dokonalá krabice. Holá šedá zeď, šedé kachličky, kyvadlové hodiny, žádné okno ani obrázek. Stará ošuntělá katedra dávala jasně najevo, že nejlepší léta má dávno za sebou a chystá se na odchod. Na ní byl jen psací stroj, plechovka od fazolí s propiskou uvnitř a zlatá mávající soška kočičky.

Amira se nepohodlně zavrtěla a prstem pacičku zastavila. Vydržela tak necelé tři vteřiny, než ji držení přestalo bavit a micka se ponořila do své denní rutiny. Její nereálné oči jako dva černé knoflíky byly bez života, i přes ty barevné kvítky okolo. Jsi snad smutná, kočičko? Chybí ti kamarádky? Nebo maminka? napadalo malou Amiru. Za půl hodiny poznala, že na zajímavější věc se upnout nemůže a tak tam stále seděla s rukama křížem a zkoušela kočku zastavit silou mysli.

A pak se najednou dveře rozletěly a bouchly o stěnu. Amira leknutím nadskočila. V rámu stála sestra, za nadloktí držela holčičku stejně tak starou/mladou jako Am. Dotáhla ji do druhé židle, hrubě ji posadila a potom odešla.

Amira se dál houpala, když ji to druhé dítě najednou dloublo do žeber. ,,Ahoj, jsem Teresa." A tak se skamarádily. Dostaly stejný pokoj se dvěmi postelemi, ale Teresa se hned první noc nastěhovala pod deku k Amiře.

Ta si to pamatovala stále dost živě; na obličeji jí najednou přistál polštář a vzápětí i tenká deka. Teresa Amiře skočila za záda, polštář si bez keců nacpala pod hlavu a obě je přikryla jednou pokrývkou. Takhle jim bylo mnohem tepleji, když se jako štěňátka choulily pod jednou přikrývkou. Dlouho brebentily, jednou dokonce ze zamřížovaného okna viděly východ slunce.

A od toho osudového zápisu všechno dělaly spolu. Zanedlouho zjistily, že dveře zůstávají odemčené, a tak skoro každou noc utíkaly z pokoje a škvírou ve dveřích nakukovaly k bachařkám do společenské místnosti. Ležely na břiše u pootevřených dveří a tajně sledovaly televizní pořady, staré černobílé filmy a seriály, na něž se ženy po večerech dívaly. Stalo se to jejich kratochvílí. Jejich oblíbenými pořady byly různé soutěže, jelikož si o nich pak mohly dlouho do rána povídat.

Sblížily se a jedna bez druhé nedaly ani ránu. Dny se jim nezdály chmurné. Mohlo pršet, ony skákaly v kalužích a oklepávaly se jako psi. Když se blýskalo, hrály stínová divadla a předstíraly strašidla. Vše mělo jen jeden háček: Teresa se bála ticha, takže Amira mohla odpočívat jedině tehdy, když kamarádka usnula. Stejně by ji ale za nic na světě nevyměnila.

Pak přišla epidemie...

Teresa onemocněla a skončila v masovém hrobě...

A Amira se stáhla do sebe.

***

,,Nevidím jediný důvod, proč ti věřit," odfrkla si Asana a přenesla váhu na druhou přední tlapu. Stín se trochu nahrbil a mrskl ocasem ze strany na stranu. Jako by stébla trávy nebyla už teď od jejich souboje dost uleželá.

,,Taky bych si nevěřil. Ale jestli to neuděláš, zemře."

,,Kdo zemře?" Asana se nechtěla unáhlovat, a tak tu jiskřičku rychle zadusila. Ucpala všechny otvory a nechala ji doutnat.

Stínovi oči se projasnily, jako by z nich vítr náhle odfoukl všechny mraky. Barva se ustálila na tmavou modř protkanou stříbřitými žilkami. ,,Nedělej hloupou, moc dobře víš, o kom je řeč. Vidím to v tobě." Asana zahanbeně svěsila hlavu. Najednou si připadala hrozně mrňavá.

,,Amira..." Podívala se na černého draka. Jeho peří se lehce pohybovalo ve vánku a tančilo do rytmu ptačích písní. Museli usoudit, že boj ustal a jim nic nehrozí.

Asana ale přece jen byla pořád nedůvěřivá. Vždyť ji tenhle...tvor?...napadl! Nemůže mu prostě skočit do náruče!

,,Jak mám poznat, že mi nelžeš?" Zavrčela a pysky jí při tom pohybu zacukaly. Zaryla drápy do země a narovnala se. Nechtěla Stínovi skočit na špek.

Ten ale zůstal překvapivě v klidu. ,,Prosím, nechci tě vábit do pasti, nebo tak něco. Mám jen určitý úkol."

,,A od koho?" Stín se opatrně ošil, jako by se ujišťoval, že je nikdo nesleduje. Pak tiše přešlápl a naklonil se k ní. ,,Svět není takový, jak si lidé myslí. Amira je naživu, všichni Cestovatelé jsou. Problém je ten, že jsou zavření. Do jednoho."

,,Cože? To nedává žádný smysl!" Vyštěkla Asana ostře a bojovala s nutkavou potřebou samce přetáhnout po hlavě. Stín ale nezklamal, zachoval klid. Postavil se a protřásl ztuhlé svaly, aby se do nich nahrnula krev. ,,Jsem součástí dračí smečky. Naším primárním cílem je osvobodit Cestovatele. Náš alfa - Les - je drakem jednoho z nich a chce svého pána zpět. Napadlo nás, že by jsi možnost získat Amiru zpět mohla využít. Věřit mi nemusíš. Stačí letět."

,,Když to je tak hrozně jednoduché, proč to neuděláte sami?"

Stín se bublavě zasmál. ,,Není to jednoduché. Ale prosím..." Došel k ní tak blízko, až jí to přišlo trapné a nepříjemné. ,,Jestli mě hodláš nenávidět, posluž si. Chci ti jen ukázat cestu."

,,Na mojí stezce je tma a plno stínů."

,,Zářím opravdu jasně," přidal se k její metafoře, což ji dovedlo pobavit i naštvat zároveň. ,,Jak mám vědět, že mi v nejbližším čase nepodřízneš krk?"

,,Přestaň být tak odtažitá. Copak myslíš, že v sobě nemám kapku cti?" Odfrkl si, z nozder mu vyšel tenký proužek dýmu.

A tak Asaně nezbylo nic než souhlasit...

Až příliš v ní hlodaly pochybnosti. Srdce jí padalo do bezedné propasti, čím blíže se k údajnému táboru blížili. Pachy draků zde byly ostré, zřetelné, štípaly ji v čenichu. Už tak měla co dělat, aby se dokázala soustředit na let a teď ji ještě rozptylovalo tohle.

Cítila čerstvé maso z ulovené kořisti. Krev. A slyšela zurčet potok. Ani ne kilometr před sebou zaslechla dunivý řev. ,,Hranice a Propast odhání jiskřivé šelmy," vysvětlil jí Stín. Jsou jiskřivé šelmy kvastři? A kdo jsou ti...představení? Je to hranice a propast s velkými písmeny, nebo s malými?

,,Pověz mi něco o vás," dohnala Stína jedním mávnutím navíc. Černý drak zpomalil a ocasem ji švihl do boku. Jemně, jako když škádlí dráče. Asana mu to neeticky oplatila.

,,Jsme smečka. To by ti mělo stačit." O, jak strohé. ,,Co je hranice a propast?"

,,Ne co, ale kdo. Jsou to dračice. Obranářky území." Takže to přece jen byla stvoření. ,,To si jména vybíráte sami?" Hranice, Propast, Stín, Les. Asana si prostě říkala, že Amiru by nic takového nenapadlo. Ona si totiž ráda hrála s písmeny. Tohle by se jí zdálo...obyčejné. Ale jistý půvab to mělo.

,,Když u nás drak dovrší tří let, Les mu přidělí úkol a on si jako součást rytuálu začlenění do tlupy vybere jméno. Je to starý zvyk." Tři roky beze jména. Bezva. ,,Jak si říkáte... Před pojmenováním?"

,,No, to vybírají matky. Většinou to je jméno, co se momentálně hodí. Mně říkali Chmírko jako chmíří." Chmírko. Bože, do čeho ses to ty huso zase zapletla? Zanadávala si. Vstupuje jednou nohou na území cizího...klanu?...jen proto, že jí někdo nabulikoval řeči o nalezení Amiry. Ovšem že by jim ale ráda věřila.

,,První tě zavedu za Lesem." Stín znenadání zahájil prudký sestup. Přímo mezi stromy. Asana mohla jen přivřít oči a doufat, že ji něco nešvihne hned do oka. Snažila se nasměrovat stejnou mezerou, jíž prosvištěl Stín. A na chvíli ji pohltila jistota. Malé zachvění. Důvěra.

Ta ale odezněla po přistání, kdy se její packy dotkly země. Nad ní se klenuly vysoké duby, svíraly malý plácek jako klec. Napadlo ji, že i kdyby chtěla, jen tak nevzlétne. Nebo nenabere dostatečnou rychlost. Je v pasti. Rozhlédla se, očekávajíce lesklá těla draků, co jsou připraveni z ní stáhnout kůži. Nic takového tam ale nebylo. Jen ona, tráva, Stín a pachy.

Černý ještěr seděl pár délek ocasu od ní, křídla složená a zvědavě si ji prohlížel. Peří na šíji se mu čepýřilo. V očích se přelévala akvamarínově modrá se lněnou. Kruci, ty oči ji tak hypnotizovaly! Mohla by na ně zírat celý den a stejně by ji pořád udivovaly.

,,Stíne, jsi to ty?" Stín sebou cukl a vmžiku vyskočil na nohy. Jeho hlava se stočila směrem k severu. ,,Jsem," zamručel a udělal pár kroků vpřed. Asana nevěděla, co dělat, a tak tam jen stála, připravená k úprku. Cizí hlas, cizí drak, cizí reakce, cizí útok.

Ve stínu stromu se zhmotnila tmavá silueta dračice - Asana to odhadovala pouze podle tvarů a křivek těla, navíc bylo to vrčení spíše jemné, než hrubé a drsné. Stín se za nově příchozí rozeběhl a bez jakéhokoliv náznaku nepřátelství ji kousl do lopatky. ,,Ahoj Vichřice," pozdravil a protáhl se. Vichřice se trochu uvolnila a přitiskla mu útlý čenich na ramena. Uklidnilo ji, že je Stín v pořádku. Život bez něho by se jí zdál prázdný.

,,Kde jsou ostatní?"
,,V jižní části, zbytek na lovu. Vlnka předpověděla bouřku." Asana zase poznala další jméno, což jí v celkovém zorientování vůbec nepomohlo. Tolik nových jmen! Stejně tak jí přišlo zvláštní, jak se k sobě Stín a Vichřice měli. Jako staří přátelé, nějací veteráni, co spolu bojovali bok po boku už léta. Jde o čistě přátelský vztah, nebo jsou něco víc? Je taková i ona s Colem?

Vichřice, jako by si náhle uvědomila, že Stín s sebou někoho má, úplně zamrzla v pohybu. Žebra rýsující se pod její kůží dostala v bledém světle strašidelný odlesk. ,,Asana?" Zeptala se tiše, skoro až obdivně. To, že zná její jméno, Asanu znepokojilo. Ale Stín ho znal taky. Sledoval ji přece. Přesto z toho dvakrát dobrý pocit neměla. Zvlášť teď, když Vichřice stála necelé dva metry před ní. Sice neprojevovala žádné známky agrese, ale pod těmi nachově modrými šupinami mohly být nečekaně silné svaly, ryzí odhodlání a touha zabíjet. Navíc měla Vichřice až odpudivě velké drápy, lesklé a ostré jako trny. Musí být výborná bojovnice.

,,Viděla jsem tě jen z dálky, ale bylo mi jasné, že budeš krásná. Ona to říkala. Chce se s tebou sejít," vykládala dračice, jako by se bavila se starou kamarádkou. V jiskrně zlatých očích se jí zalesklo. Asana nechápavě naklonila hlavu na stranu. ,,Kdo je ona?" Optala se. Vichřice se zachvěla a chladným hlasem bez náznaku emocí odpověděla. ,,Tvoje matka."

A Asaně se zhroutil svět...

Jo mně se hroutí taky, jelikož jsem na vás, moje dráčata ve světě slov, tak ošklivá...   :D
No, nebudu to protahovat, prostě si užijte kapitolu a odpovězte na otázky, pokud se Vám chce můžete zanechat hvězdičku  :D
Počkat... Ono se není na co ptát!  :D No, snad jen na to, co si myslíte o Vichřici, Stínovi a ostatních a jestli by jim měla Asana věřit... Mimochodem, co říkáte na další flashback? A co ta nenadálá informace od Vichřice?
Ahoj příště!  :)