Amira kopala ještě nejmíň hodinu. Nemohla uvěřit tomu, že nic nenašla. Byla si téměř jistá, že vejce nalezne. Byla tak blízko! Čelila hádankám a rébusům, jen aby navždy zkysla v sirotčinci? To sotva! Nějaké východisko být muselo. Jen nejspíš ne tady...

Plácla sebou mezi obrovské kořeny. Hleděla mezi větve, jež se natahovaly po nebi jako ruce kostlivce. Mraky se hnaly po obloze závratnou rychlostí. Vítr se opíral do kmenů. Za mořem se zjevovaly blesky, ale jejich ostrý zvuk k ní ještě nedoléhal v plné síle. V břiše ale nějako cítila, že se bouře blíží. Bylo to jako starý instinkt. Koutkem oka dokonce zahlédla, jak sestra znepokojeně sleduje obzor. Nejspíš měla podobné tušení.

V křoví za sebou Amira zaslechla pohyb a polekaně se otočila. Vyhledala tmavou siluetu a popravdě ji ani moc nepřekvapilo, že to byl Mason. Nějako si na jeho pozornost už zvykla. Podívala se do těch jeho očí a na okamžik v ní cosi zavylo. Malá žárovička, která stejně rychle jak se rozsvítila i zhasla. Pomalu se posadila. Mezi pahýly si připadala jako královna na trůnu. Mason stál opřený o vedlejší strom a kdyby byl kopírka, skenování by bylo přesně to slovo, se kterým si Amiru prohlížel.

Panovalo mezi nimi jakési statické napětí. Jako by je někdo sešil nitěmi a momentálně na ně brnkal. Amira do něho zabodávala pohled jako špendlíky do voodoo panenky. Upoutaly ji Masonovi oči. Šedé s nachovým nádechem. Velké a zastřené. Ta barva se jí zdála zvláštní, nepřirozená! Něco jí říkalo, že tu barvu zná. Odkašlala si.

,,To mě teď jako špehuješ, nebo co?" Mason si odfrkl, jako by ho její otázka pobavila. Sevřela mezi prsty písek a začala jej v pravidelných intervalech mačkat, aby potlačila nervozitu. ,,Ne. Jen se mi zdá divný, že jsi vždycky takhle sama. Takovej outsider," sklopil pohled. Amira se uchechtla.

,,Moc vtipný. A ty se divíš? Nikdo, opakuji, nikdo, mě tu nemá rád." Mason přešel až k ní a dřepl si k jejím kolenům. ,,Víš, je to takový zvláštní." Amiře začalo být úzko. Prudce se postavila. Neměla ráda, když u ní někdo stál takhle blízko. Nevadila jí Tina, Cole, Asana, Saf, Demon a ostatní, ale to bylo tím, že si na ně zvykla. Zvykla si na přeludy. A sirotčinec plus porušení osobního prostoru se vždy rovnalo výprasku. Ale ta slova se jí vytavila do lebky. Je to takový zvláštní. Zvláštní...

Přesně v tu chvíli, kdy přenesla váhu těla na nohy, sestra zapískala. Všichni se k ní netrpělivě seběhli. Mračila se. Ne že by se někdy usmívala, ale byl to zvláštní škleb plný starostí a zmatku. Nebyla v něm ani špetka nenávisti. ,,Seřaďte se. Dělejte!" Amira si dávala obzvlášť velký pozor, aby nestála vedle Masona. Problém byl ten, že na ni zbyl. A tak stejně skončila vedle něho.

Předstíral, jako by ji neznal. Za což byla opravdu vděčná. Neměla se k hovoru. Navíc měla tušení, že jí něco uniká. Něco důležitého. Brněla ji z toho záda.

Sestra šla svižně. Všichni zvláštním způsobem vycítili, že se něco děje. Nikdo neměl náladu mluvit. Prostě jen šli, popobíhali. Amiru hra na žraloka omrzela a tak jen zírala na cestu, kopala do štěrku nebo si prohlížela popraskanou kůru. Hromy byly čím dál hlasitější. Stmívalo se. Vzduch pročesávaly blesky. Klikatily se světem jako žíly. Amira sebou při každém jejich úderu trhla. Měla z nich mít strach? Uvažovala, jestli se jí v minulosti přihodilo něco strašného v souvislosti s bouří, ale nic kromě jejích snů o Větrné Bráně ji nenapadalo.

Kladla nohu přes nohu. Při jednom zahřmění (zase) omylem vrazila do Masona. Starostlivě se na ni podíval, jako by si přivlastnil roli jejího rodiče. ,,Jsi v pohodě Am?"

,,Neříkej mi tak!" Zavrčela se zatnutými zuby. Nikdo neměl právo jí říkat Am. Mason se ale tak lehce odbít nenechal. Jedno upozornění na to, že na něho dívka nemá náladu, mu nestačilo. ,,Šiješ tady sebou jako kdyby ti lili horkej vosk do uší a říkáš ať si s tím nic nedělám?"

,,Chytrej kluk," odplivla s hořkostí ta slova. To už stáli u brány. Jenže místo toho aby vážili kbelíky je jen odložili pod stůl a začali se přesouvat k budovám. Amira se rozhlédla. Nikde nebylo ani živáčka. Jen vítr jí hučel u hlavy.

To je divné, pomyslela si, touhle dobou by měli zahrádkáři nosit zeleninu do kuchyně...

Sestra bez zaváhání zamířila ke kancelářím. Pokynula jim, aby počkali přede dveřmi a se zaklepáním vstoupila. Čekali snad patnáct minut, než vyšlo všech pět pečovatelských sester. Nechyběla mezi nimi ani jedna kuchařka, hlavní. Zrovna ta zatleskala aby si sjednala klid a zapředla řeč. ,,Takže děcka! Blíží se bouřka a údajně bude nejhorší za posledních pár desítek let. Proto vás teď uklidíme do sklepů. Není času na zbyt: Máte pět minut na to sbalit si z pokoje věci a dostavit se opět sem, kde si vás roztřídíme. Předem vás upozorňuju, že tam možná budem pár dní. Kdo chce přežít přijde včas!"

Amiře projela páteří zimnice a otřásla se jako pes. Zdálo se jí to přetažené za vlasy, ale když se  rozhlédla, znejistěla. Špičky stromů se ohýbaly skoro do dokonalého U a vítr byl prosycený pachem deště. Uvedla tělo do pohybu. Brala schody po dvou. Řítila se zmatenými chodbami jako by jí za patami hořelo. Prudce otevřela dveře, ale při odchodu toho moc neměla. Vzala jen trochu náhradního oblečení co dokázala naházet do vaku a dvě mikiny a bundu navíc. Naposledy přejela pohledem místnost, jako by doufala, že se tam někde objeví June a vezme ji domů, a vyrazila. U ústí chodby na ni už čekala sestra.

Surově ji popadla za ruku vytáhla ven. Vlekla ji do jídelny, rozrazila bokem dveře do kuchyně. Amira v kuchyni nikdy nebyla, takže si málem vyhodila hlavu ze švů. Nikdy nepředpokládala, že to tam je tak velké. Sestra otevřela další, tentokrát padací dveře se žebříkem a v podstatě ji hodila dovnitř. Amira se taktak zachytila prostřední příčky a opatrně slezla. Dvířka za ní se zavrzáním zapadla.

Viditelnost se snížila pomalu na nulu a než si její oči přivykly tmě, rozeznala jen pár plápolajících plamenů svíček. Místností se šířil smrad prachu a brambor. Když konečně poznala obrysy, uviděla v bledém světle na židli sedět jednu z kuchařek. Vedle ní stál zástup ostatních sirotků. Amira si stoupla na konec fronty a když na ni konečně přišla řada, už skoro usínala. Mezitím si zmapovala sklep: obrovské prostory dvacet krát dvacet metrů. V dohledu jen samé batáty a podobné. Na zdech staré pochodně, dnes už nahrazené svícny. A čajové svíčky v pravidelných rozestupech po dvou metrech.

,,Jméno?" Zeptala se kuchařka se značnou dávkou nechuti, kterou do těch slov vrazila. ,,Amira."

,,Dobře. Vyber si místo na spaní, tamhle jsou deky," ukázala palcem za sebe, kde se na neuspořádané hromádce brambor válela kupa hadrů a látek.

Přísahala by, že se s nimi vytírala podlaha. Jedno z toho bylo ,,marodské prostěradlo", do kterého se balili mrtví sirotci. Amira měla jednu takovou katastrofální epidemii živě na paměti. Zemřela jedna čtvrtina sirotčince. Amira to měla doslova o kejhák, ale nějakým zázračným způsobem se z toho vylízala. Když měla jen tři dny do odchodu, znenadání přestala. Doteď měla v uších zapsaný zvuk, se kterým na sebe těla dopadala do hrobu...

,,Jednu si vem. Usaď se a čekej. Za chvíli, až na tebe zavolám, dostaneš příděl." Amira přikývla, se značnou dávkou nevole se dokopala k tomu, aby ukořistila co největší a nejteplejší přikrývku - tedy marodské prostěradlo - a pak si vybrala jeden roh za hromadou zeleniny, kde na ni nikdo nemohl vidět. Plápolal tady jen jeden plamen svíčky.

Odklidila z plácku jednu bramboru po druhé a naházela je do bedýnek, které poskládala do obdélníku, jako by to byl rám postele. Věděla, že kdyby to neudělala, někdo by se k ní mohl snadněji vplížit. Vytvořila si tedy svůj vlastní koutek, ohraničila si území. Ne zem rozložila deku a s potěšením zjistila, že když ji položí pod sebe, bude se s ní moc přikrýt ještě do dvou třetin těla. Batoh si složila pod hlavu, přikryla se bundami a přes sebe přehodila prostěradlo. Snažila se zahřát. Funěla si do dlaní, třela je o sebe a jen čekala, až dostane svoji část jídla.

Její jméno zaznělo snad za půl hodiny. Vyskočila a rozeběhla se za sestrou. Zrovna se hrabala v nějaké brašně. Nevěnovala jí jediný pohled. Vytáhla malý balíček, krajíc chleba zabalený v papírovém ubrousku, a hodila jí ho na zem, do prachu. Amira se sehnula, otřela povrch a vrátila se k sobě, kde už na ni čekal lehce zahřátý pelíšek. Litovala jen toho, že od podlahy táhne.

Posadila se do tureckého sedu a pomalu oždibovala pečivo, aby jí vystačilo na co nejdelší dobu. Netušila, kolik času uplynulo. Vnímala jen neustálé zavírání a otevírání padacích dveří...

Další kapitola je tady! A dospěla jsem k jednomu názoru - tenhle díl bude mít plus minus deset - patnáct kapitol, abych to zbytečně neprotahovala a neunudila Vás k smrti. Vlastně se v téhle kapitole nestalo nic moc, takže si otázky vymyslete sami, jůůů?  :D