,,Amiro! Amiro, prosím, prober se!" Otevřela jsem oči a na malý moment v něco doufala. To něco ale pominulo, jakmile mě do nosu praštil pach plísně a hniloby.

,,Probírá se? Tino, je vzhůru?" Asana. A musí tu být tím pádem i Tina. Budu hádat: To bude ten člověk, který se mnou třese jako s hrušní.

,,Jsem v poho." Zabrblám.

Žádné světlo...

Pouze slabá oranžová záře svícnu na široké chodbě. Bolavá záda a mám nejspíš pořádnou bouli na hlavě.

Je to tak, jak myslím: Jsme uvězněni...

,,Žije!" Tiny hlas. Až když má víčka stoupla, daly se rozeznat její lehké rysy, špičatá brada a akvamarínové oči. A spoustu dalších pocitů. Třeba to, že si připadám jako na smrtelné posteli.

,,Kde to....jsme?" Zaostřím.

,,Vítej v cele. V bráně do pekel!"

,,Cole drž už hubu!" Skvělý, jsme tu všichni....

,,Nebudu poslouchat ještěrku!"

,,Ještěrku?! Pche! Jsem milionkrát lepší než nějaká ještěrka! Máš štěstí, že je tady Tina a to antimagický pole!" A jsou celkem v pohodě. Aspoň to zůstalo při starém...

,,Dost! Už to nezvládám!"

,,Ty jsi nás nikdy nezvládala! Jsi v úplně jiný kleci!" Rozhlédnu se. Já a Tina jsme v jedné kobce, dvě postele ze dřeva potažené prostěradlem. Čtyři zdi, jedna mřížovaná. A tou se dalo dohlédnout naproti přes uličku, kde se nacházela přesná kopie vězení s pouze jedním rozdílem: Z mříží byla pouze půlka zdi, druhou tvořil plát oceli zakrývající výhled na postele.

Jestli tam vůbec nějaké jsou...

Každopádně v té druhé se nacházel Cole s Asanou, lepší to být nemohlo...

,,Jak dlouho jsem byla...?"

,,Mimo? Pár hodin. Moc se toho nestalo, kdyby jsi tu nebyla v ringu, šli by jsme stejně všichni chrápat." Vysvětlila Tina.

,,Už ti to vyprávěli?"

,,Jo. Snad věčnost, než se dohodli na faktech." Mezi pruhy železa se rýsovala Asanina bledá tvář se zamračenou grimasou. Její prsty přejížděly po zaschlé špíně a při každém doteku trochu přivřela oči, jako by to byl šmirglpapír.

,,Jdu spát..." Prohlásila a zmizela za plátek kovu. Cole si sedl na zem.

,,Co se děje? Máte tam jen jednu postel?" Postavím se. Cole se uchechtl a záporně zavrtěl hlavou.

,,Jo. Ale manželskou."

,,Manželskou?" Vyprskla Tina. Jen nevím, jestli upřímně, nebo výsměšně. To se rozeznat opravdu nedalo.

,,Dvoulůžkovou. A dračice si to zabrala." Teď to přišlo vtipné zase mně. I když na téhle situaci nic legračního nebylo...

,,Co jídlo?" Otážu se, je jedno na čí adresu.

,,Žádné není Amiro... Jen ráno, odpoledne a večer. Já dostala jen krajíc chleba..." Skopla Tina boty dolů a opatrně dopadla na bílé povlečení. Něco se mi na ní ale nezdá... Jako by nemohla ani pořádně sedět, při každém pohybu potlačovala zasípání.

,,Raději si lehni. Tady bude bolest, hlad a strach tvým společníkem...." Uvelebila jsem se vedle ní a bezmyšlenkovitě okolo sebe obalila látku. Ano, má sloužit na změkčení pobytu na dřevě, ale zima dělá své... To je přesně ono...

Zima, chlad a beznaděje. Můj stručný popis toho, co cítím.

,,Tino?"

,,No?" Zírala do stropu.

,,Co jsi myslela tou bolestí? A kde je Wrai?" Tina se obrátila čelem ke zdi.

,,Wrai je...." Bylo slyšet, jak hlasitě polkla.

,,...zapřažená jako kůň v nestabilních dolech. A to s tou bolestí.... Každý tady bude mít úděl. Já ten svůj už znám, okusila jsem to. Asaně budou chtít nejspíš vydloubnout oči. Cole a ty....nevím, co budete dělat vy. Ale med to nebude." Sevřelo se mi hrdlo, přesto jsem se zmohla na jednoduché:

,,Co ti udělali?"

,,Já....nevim, jestli bych ti to měla vyslepičit. Naženu ti tím jen starosti...."

,,Tino... Vyklop to!" Otočila se zase ke mně a povzdechla si.

,,Amiro, mě používají jako hračku...."

,,Jako...?"

,,Znásilňují. Dnes to bylo jen jednou, od toho chlapa, ke kterému mě dovlekli, ale rozhodně ne naposledy...." Po jejích tvářích stékaly slzy jako hrachy. Poprvé, co ji vidím tak slabou, na dně.

,,Ale už spi...." Převalila se nazpět. Trvalo jen pár minut, než její bok začal mělce klesat a stoupat.

Ale jak mám usnout poté, co mi nahnala husí kůži vážně nevím...

***

Musela jsem se probrat kousek před východem slunce, jelikož bylo všechno ještě ponořeno do závoje tmy. Můj pohled zabloudil k protějšímu vězení. Cole nelhal. Ležel na zemi schoulený do klubíčka, klepal kosu a mikinu si tiskl k tělu jako nejvzácnější poklad.

Tu se chodbou začaly linout kroky. Tina se zamlela, prudce se posadila a přimhouřila oči, aby lépe přivykly šeru.

,,Profesor chce na testy ty tři nový." Teď se prudce zvedl i Cole.

,,Kterýho vezmeme prvního?" Zpoza rohu se vynořila Asany bílá kštice.

,,Co já vim... Třeba tu blondýnu."

Mě...

Šok projel každou žilkou. Asana instinktivně odhalila zuby. Na jejích ostrých špičácích se odráželo světlo svíčky. A pak se dali zahlédnout i oni. Dva hromotluci se svazkem klíčů u pasu.

Moje ruka zabloudila k duhovému krystalu ve tvaru srdce na mém prstu.

Kéž bych to uměla ovládat, schopnost elementarií by se hodila...

Tina mi dala ochranitelsky ruku před hruď, když se rezavý klíč zasunul do zámku.

,,Nebraň si území čokle a raději se připrav na další nářez!" Procedil první a popadl mne hrubě za paži. Tina se stáhla do postranní, pokrčila kolena a objala si je. Ještě předtím, než za mne škubli abych se rozešla, jsem Tině vtiskla do dlaně prsten.

,,Jau to bolí!" Naoko zaskučím a spiklenecky na ni mrknu. Vážně přikývla.

,,Pusť ji!" Zalomcovala s mřížemi Asana, Cole do nich vší silou kopl. Marná snaha.

,,Držte huby! Ty půjdeš další!" Přitáhl si Cola za límec blíž k sobě druhý hlídač. Ten první vytáhl moji maličkost ven a oba pokračovali směrem ke kruhovým dveřím. Bez rozmyšlení je rozrazili, přetáhli mi přes hlavu pytel a pokračovali dál. Nic se nedalo zahlédnout, já proto civěla dolů, kde se od navoskované podlahy odrážela cedulce s velkým tiskacím nápisem LABORATOŘ.

,,Dovnitř slečinko!"

,,Nejsem slečinka!" Odseknu. Větší habán se s tím napáral a vtrhl dovnitř jako velká voda.

Udělalo se mi zle, jakmile ten dráždivý prach společně s pytlem zmizel. 

Injekce, mikroskopy, skalpely, krev a....operační stůl.

Jako laboratoř šíleného vědce! Bíle vymalované zdi a oprýskaná omítka tomu zrovna nepomáhaly. Zpoza zeleného závěsu se vynořil muž v plášti, rukavicích, v ruce třímal jehlu s divnou nazelenalou vakcínou.

Bůhví jestli to není jed....

,,Položte ji sem!" Zavelel. Zdřevěněly mi nohy a jako by se na mých botách utvořily hřebíky.

Nejsem schopná se hnout, vidění se zamlžovalo. Ale jen já vím, co se stane.

Seknu sebou...

***

Bolest, strach, beznaděje. Vše hořelo a od stěn se odlupovaly skroucené tapety s potiskem drobných jednoduchých květin.

,,Amiro!" Dřevo praskalo mnohem intenzivněji, než kdyby vás někdo strčil do kamen. Okolo se míhaly plameny. A ten hlas přesto zřetelně vynikal nad všechno ostatní.

,,Amiro!" Vysokým skokem jsem překonala spadlý opěrný sloup a jen taktak podjela lustr, jež se řítil nesmírným tempem dolů. Tvar kruhu, s několika rameny, oběšený drobnými sklíčky. Pár se jich rozbilo a rozkutálelo s řinčením po podlaze. Něco se přilepilo k mojí podrážce, ztěžovalo běh, a popel mi dopadal na kůži, která rudla při každém jeho doteku. Letmo si při odrazu od země přejedu po spálenině a zasyčím.

Bude to bolet....Takový chaos... Musím se rychle rozhlédnout po nějakém orientačním bodu.

A pak na mých zádech přistálo těžké prkno, částečně v ohni. Nešlo odsunout, zvednout, blokovalo výhled a já spatřila pouze něčí nohy. Tmavé boty, které si to mílovými kroky šinuly mým směrem.

Zastavily se až přede mnou a ten někdo ke mně vztahoval ruku s jizvou ve tvaru měsíce.

Sakra, proč se nepodívám nahoru?

***

,,Zajímavé... Vraťte ji zpátky a přiveďte dalšího...."

Nevnímám, nohy jsou těžší než tuna kamení a stejně tak ruce. Jen v mojí mysli je zapsáno, co se právě stalo.

Vize.... Co jenom znamenala? Kde se to stane? Mým jediným vodítkem jsou ty tapety. Květinové tapety, opěrné sloupy a lustr. A poté taky to, že ten neznámý tam bude.

Zachrání mě...

Jen díky němu se stane moje první předpověď... 

Ale k současnosti, proč nejsem po vidění budoucnosti schopná pohybu? Vnímám jen zvuk, to je jasné, jelikož se ozvalo zavrzání.

,,Co jste jí provedli?!" Asanin hlas prosekl prázdnotu a vrátil do mých umírajících útrob život. Cítila jsem Tiny paže, jak se omotaly kolem mých boků, jak konejšivě šeptá a pokládá hlavu na tu moji, slyšela skřípání vedlejší cely, soptícího Cola, jež kope všude kolem sebe ve snaze utéct a zaznamenala pichlavou bolest v rameni a nadloktí.

Zaostřila zrak a uviděla....krev....

Druhý díl je oficiálně na světě lidičky!  :) 

(Možná ten příběh někoho z vás nebavil, a říkáte si OMG, to je konina, ale já ho mám ráda, takže to zavřete a huš huš!)

A nyní pro ty, kteří se zbytečně děsili konce story:  

:)  Co říkáte? Na nové prostředí? Věznitele atd.? Amiry vize? Moji neschopnost a závislost na useknutých koncích?