,,Až přijde poslední vlna, vítr zazpívá poslední tón a země přestane být v rozepři, kde budu?Tehdy to nedávalo smysl, ale nyní už ano. Říkala si, že osud je pevně psán ve hvězdách."

***

,,Co jsi viděla?"

,,Nic." Zalžu a snažím se při tom nehnout ani brvou. Bylo zajímavé mít schopnost přesměrovat svou duši jinam. Jenže ta má se vždy vytratila za Colem nebo Asanou, do jejich tajných rozhovorů. V nevhodnou chvíli, na špatné místo.

,,Amiro, víš až moc dobře, že to funguje. Jen to nechceš říct, že?" Pomalu, ale zřetelně, jsem přikývla. Rona, moje učitelka mysli a léčitelství, mi pokynula k odchodu a já její žádost vděčně přijala.

,,Amiro?" Moje tělo se zaseklo uprostřed dveří, v dlani svírající kliku.

,,Ano?" Ohlédnu se přes rameno.

,,Dávej si pozor na každý centimetr, nesnaž se ze všeho vybruslit. Pravda vyjde najevo, dřív nebo později..."

,,Vezmu si tu radu k srdci."

***

,,Jaká teda byla odpověď, Asano?" Loudila Tina víc informací. Asana se převrátila v trávě, zády k nám oběma.

,,Odpověď v podstatě nebyla. Myslela jsem tím, že až bude uzavřena Větrná brána, to bylo to: Až přijde poslední vlna, vítr zazpívá poslední tón a země přestane být v rozepři, budu tam, kde mám být. Protože vše už je dávno předurčeno."

,,Si děláš...! Tak jednoduchý?!"

,,Ale zabralo to, tři roky byl pokoj." Zahleděla jsem se do mraků. Osud je pevně psán ve hvězdách...

,,As?" Zapřu se v loktech.

,,No?" Mám to říct? Teď vyjde najevo pravda. Ale pomůže to? Mými myšlenkami se prodral hlas Rony. Dávej si pozor na každý centimetr, nesnaž se ze všeho vybruslit. Pravda vyjde najevo, dřív nebo později...

,,Ty sis Cola vybrala." Tina se prudce zvedla, stejně tak Asana. Ta se ale zachmuřila.

,,Jak to sakra myslíš?!"

,,Myslím to tak, že jsi Colovi dala ohromnou nápovědu. Vzpomínku, ve které byla skrytá odpověď. Vaši vzpomínku. Byl bezradný, přitom si stačilo vybavit ten okamžik, kdy jsi mu položila otázku. Vybrala sis ho, vždy jsi chtěla jeho, ne Zeina. Pod vší tou nákloností k němu jsi skrývala city ke Colovi, protože sis to nemohla přiznat. Polidštila ses, převzala lidské vlastnosti. Jenže jsi to odmítala přijmout. Chtěla jsi být soběstačná, těch nových věcí na tebe bylo příliš," můj pohled se stočil k Asaně a řeknu vám, kdyby mohla očima zabíjet, tak jsem už dávno mrtvá.

,,Ty...jak jsi mohla?! Špehovala jsi mě!"

***

,,Amiro, prosím, musíš za ní dojít!" Naléhala Tina na našem pokoji. Asana s námi nepromluvila již delší dobu. Den. A bylo dost zřetelné, že je to, co jsem jí řekla, pravda. Ryzí pravda.

,,Nemůžu." Mojí hlavou projela silná vibrace, přesměrovala celé vědomí komplexně do jiné hlavy. Colovi hlavy. Viděla jsem jeho očima. Proč se napojuji stále na něho?

Stál v pokoji, zapřený o zeď, když zrovna vešla Asana.

,,Máš chvilku?" Na tomhle je zvláštní jedna věc: Člověk rozeznává emoce spojeného, intenzivně. Jako by byly jeho vlastní. Překvapila mě ta první, nejsilnější: Ublíženost.

,,Ne."

,,Tak by sis ji měl udělat." Odsekla Asana. Bylo na ní jasně rozeznat znechucení.

,,Co se děje?" Asana se položila na postel. Břichem dolů. Potřásla hlavou, nohama pohupovala ve střídavém rytmu. Asi po půl minutě její pocit ochabl a nahradil jej jiný. Asana se postavila, pomalu přešla ke Colovi, aniž by přerušila oční kontakt.

,,Uhodl jsi moji hádanku, je načase vybrat si výhru."

Položila jsem si ruce do dlaní, ten nátlak se nedal zvládat. Proč? Proč se vše řítí dolů jako domeček z karet? Všechno bralo rychlý obrat o sto osmdesát stupňů. Tina se ke mně natočila a posadila se hned vedle.

,,Stalo se něco?"

,,To je, Tino, ta správná otázka. Stalo?"

Ahoj, tak jsem zase zpátky s novým oznámením: Odteď budou kapitoly kratší, počítám, že budeme končit u dvacáté. Jak jsem řekla: Postranní uličky jsou vypotřebovány, takže se pomalu dostáváme do cílové rovinky.