,,Cože?!" Vyjekla jsem a poplašně zacouvala. Jenže tam vzadu jsem vrazila do hrudi Saf.

,,Poslali nás za tebou, jelikož už máme letět. Podle mágů je brána na cestě." Tina nasedla na Wrai a zpražila Blitzu pohledem. ,,A s tebou si to ještě vyřídím!"

,,Nejsi moje matka!"

,,Ale jsem starší." Odfrkla si samolibě Tina a pohodila vlasy. Blitza nasedla na své zvíře.

,,Jedu. A konec. Vždycky jsi mi slibovala, že spolu pojedeme zavřít bránu." Tina si rezignovaně povzdechla. Na otázky bude čas jindy, odvodila jsem si. Sedla jsem si na Saf, poplácala Demona po šíji a rozhlédla se po své družině. Asana drcla svojí dračí hlavou do Cola, ten vyděšeně nadskočil a ohlédl se. Následně se usmál, tak jak to uměl jen on, a než jsem stihla mrknout, seděl Asaně na hřbetu.

V duchu jsem zaklela, protože se mi to zdálo nechutné, ale do jejich vztahu mi nic nebylo. Raději jsem se Saf vzlétla a zavřela oči, abych se mohla soustředit. Saf klouzala vzduchem pomalu, aby mě nerušila. Lehký vítr mi foukal do vlasů.

V mojí hlavě se zhmotnila vize. Zrychlený pohled, jako v mlze. Snažila jsem si to zapamatovat.

Hory, jezero, bílá labuť, jeskyně, její vnitřní prostory a...

Hrozně mě rozbolely spánky a já zakřičela. Tohle byl konec. Té síly tam bylo moc. Nedokázala jsem bránu zaměřit. To už u mě ale byli všichni a jen čekali, co ze mě vypadne. A já jim to ochotně vylíčila.

,,Hory, jezero, bílá labuť, jeskyně, hory, jezero, bílá labuť, jeskyně!" Opakovala jsem pořád dokola, jako zaseknutý gramofon. ,,Hory s černými vrcholy, jezero pokryté ledem, bílá labuť s rudýma očima a jeskyně do nitra ledovce!" Panikařila jsem. Co když si to všechno nezapamatuji? Co když selžu? Co když vesmír pohltí větrná brána?!

Saf zavrčela. ,,Amiro, uklidni se! Tak jim rozděl úkoly!" A bylo to. Můj drak rozhodl.

Pohlédla jsem na všechny významným pohledem a ukázala na Tinu. ,,Hory!"

Poté na Cola. ,,Jezero!"

Následně na Blitzu. ,,Bílá labuť!"

A poté na sebe. ,,Jeskyně," zašeptala jsem spíše pro sebe. Naštěstí pro mě, pro naši skupinu, pro vesmír, Tina přesně věděla, o jakých horách melu. O Severních horách. Horách vzdálených jen pár hodin odsud.

Letěli jsme dlouho, až mě od tvrdé kůže sedla bolely vnitřní strany stehen. Tina, Blitza ani Cole na tom nebyli o nic lépe. Zato neosedlaný Demon byl spokojený. Dokonce i když jsme přelétli do studenějšího biomu si ani jednou nepostěžoval.

,,Jeho šupiny jsou nejodolnější. Tihle draci totiž pochází ze studených krajů." Vysvětlovala Tina. Byla v roli toho, kdo všechno okecá, aby zabavil ostatní. Ať se jí chtělo nebo ne, její dobrosrdečné tlachání nás nakazilo všechny. Věděla jsem, že se to nehodí, ale začali jsme zpívat.

,,Tam, někde za horami, tam, kde žije strach, tam překvapí nás, možná jen ten chlad. My jdeme na smrt, my jdeme tam, kde moře kouše obzor, kde lásku svou já mám!" Smáli jsme se. Demon během každé pomlky zařval.

,,Žít budu tam, kde draci budou létat. Jíst budu tam, kde děvče bude vzkvétat. Za pár hodin, za pár chvil, uvidím, konečně cíl...

Až budu sedět u stolu, přivoním si k růži, poté bude jenom chlast a touha po tví kůži!" Propukli jsme v salvu smíchu. Tuhle písničku Cole odposlouchal v hospodě od Válečníků. Válečníků, jež byli úplně namol. A nám se díky ní opět zvedla nálada. Prostě a jednoduše. Byla jsem ráda, že tady mám takový povzbudivý tým.

Užíváte si tenhle příběh pořád? Mám totiž pocit, že nějak ztrácí šťávu...