Mlha byla příliš hustá, kdyby nebylo Safina a Demonova čichu, asi bych to otočila.

,,Cítíš ji?" Zeptám se Saf.

,,Ano, zřetelně a jasně. Víš, co je zvláštní?"

,,Co?"

,,Ten drak nemá pach, ale ta holka je cítit jako ten žlutý plod. Snad víš...ten kyselý."

,,Citrón." Doplním ji. Šedý opar se rozestoupil a poskytl nám tak výhled na rozlehlou poušť. Zvláštní. Ještě před chvílí tady byl les. A na ostrově žádná poušť není, to vím jistě. S Tinou a Asanou jsme prolezli každý kout. Asana... Mé svědomí přímo křičelo. Nejen, že jsem s ní byla rozhádaná, ale nyní i ten písek. Co se tady děje? Každopádně: Ten jezdec nebyl nikde k nalezení.

,,Asi to otočíme, co ty na to?" Nadhodím a zatáhnu za otěže. Saf se otočila.

***

,,Vážně! Byla tam poušť!" Tina mávla nevěřícně rukou.

,,Určitě jenom přelud. Fata morgana." Tikala očima ze strany na stranu.

,,Vím co jsem viděla..." Odvrátím se. Takže ani Tina už mi nevěří. No nic, budu to muset vzít do vlastních rukou...

Ještě téže noci se mi povedlo opatrně vyklouznout ven. Saf se vyklonila z boxu a foukla mi do vlasů.

,,Dneska ne."

,,Proooč?"

,,Jsi ve tmě moc nápadná." Saf bublavě zavrčela.

,,Neboj, vrátím se." Demon byl osedlaný v okamžiku. Než se člověk stihl ohlédnout, už nasadil třetí tvář, podobu Omega. Chvíli nehnul ani brvou, upřeně zíral do noci. Už se mi chtělo do něho strčit, když si odfrkl a svůj štíhlý čenich natočil k mému obličeji.

,,Mám ji." Rozeznělo se v mé hlavě. Rázem tu stál zase Demon v podobě Alfa.

,,Tak mě za ní dones..." Nasedla jsem. Drak se lehkými kroky vydal k okraji pevnosti a skočil dolů, do hlubokého kaňonu. Vítr nám svištěl v uších, jako by jsme byli jedno tělo, jedno srdce, jedna duše. Cítila jsem každý Demonův sval, ohyb těla, pulzování krve v žilách.

Pomalu roztáhl křídla a vyrovnal, levým křídlem se lehce otřel o  pískovec.

,,Jsi si jistý?" Odfrkl si.

,,Budu to brát jako ano."

***

Trvalo pár chvil, než se před námi zhmotnila první písečná duna. A za ní další. Připomínaly vlny rozbouřeného moře, jež se rozbíjely o ostrov v chladných a bouřlivých dnech. A že jsme jich zažily hodně, schoulené s holkami pod dekou, jak v polštářové pevnosti a povídající si o tom, co si myslíme, že se stane až projdu Větrnou bránou. Kolikrát jsme sledovaly blesky, nebo jejich siluety a smály se, občas i stály v dešti a nasávaly příjemnou vůni. Ale tady po vodě nebylo ani stopy. Dokonce i mlha byla cítit suše, na to, že má být složená z vlhkosti.

Slunce se lenivě vyhouplo nad obzor, ale už nyní pálilo jako čert. Demon potřásl hlavou, špatně mávnul a nyní se kolébal ve vzduchu.

,,Co se děje?" Černý drak klesl o pár metrů dolů. Pak jsem si ale sama odpověděla. Demon byl noční druh, nedokázal nejspíš snést takové vedro a sucho na jednom místě.

,,Klidně se vrať na základnu."

,,A jak se chceš dostat zpátky?" To byla pravda. Nevím, kde to je, ztratila jsem pojem o imaginární mapě v mojí hlavě. Přistál. Podívala jsem se na svůj prsten a přemýšlela, jak bych mu pomohla. Voda, oheň, země, vzduch, bouře, ticho, temnota. Bouři, ticho a temnotu jsem neovládala, zatím my šly jen základní živly. Voda nikde nebyla, oheň byl k ničemu, vzduch a země... Jak bych to využila? Ze zamyšlení mě vytrhl Demonův sípot.

,,Leť a přiveď mi Saf." S těmi slovy jsem se vydala na pouť, za svým přeludem. Proč? Lákalo mě snad nebezpečí? Nebo jsem si prostě po dlouhé době potřebovala dokázat, že jsem to pořád já, malá, svobodná holka, která neví, kam hlavu složit? Potřebovala jsem jistotu, že žiji a neprobudím se v sirotčinci?