Konec

Omámeně jsem sledovala obrovské zjevení. Hlava se mi točila a bolelo mě za krkem, jak jsem ho zakláněla. Můj bože, jestli mě slyšíš, jak mám sakra přemoct něco tak velkýho?! Promnula jsem si kořen nosu. Nastal hukot. Hlasy všech přítomných a vrčení draků se mísily v jednom naléhavém šumu. Nedokázala jsem to rozlišit. Uvnitř mé hlavy zuřil boj číslo dvě. Jako by mi sešívačkou někdo přidělal mozek k lebce. Nedokázala jsem ten tlak snášet. Spadla jsem na kolena. Drak pode mnou bublavě vrčel. Rozhlédla jsem se. Vše se točilo.

Rukou mi projelo mně už tak známé brnění a já se ochotně podívala dolů. Můj prsten měnil barvu. Cítila jsem to, jako by to bylo poprvé. Brnění, pulzující krev v žilách, která již zase nebyla obyčejnou krví. Čekala jsem konkrétní barvu. Třeba světle modré ticho. Jenže tahle barva byla zcela odlišná. Tmavě modrá, jako to nejhlubší moře. Přemýšlela jsem. Než mi došlo, že tmavě modrá je pouze Bouře. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Elementarie, jedna z nejsilnějších, co mi celé ty roky unikala, byla nyní připravená k použití. Zamrkala jsem, jako bych se ten blud snažila setřást, a sevřela ruku v pěst. Z prstenu vyšel námořnicky modrý obláček dýmu a v rychlých kruzích začal obíhat kolem mého pasu. Uvnitř diamantů jako by kroužilo tornádo.

Cítila jsem se plná sil. Rozevřela jsem dlaň, prsty odtáhla co nejvíc od sebe a zhluboka se nadechla. I tak mě používání kouzel stále připravovalo o moc. Další pohled mě udivil ještě víc: elementarie ještě nevybledla. Držela se svého místa zuby nehty. Zaměřila jsem se na ni a donutila ji, aby na chvíli dosadila na trůn Ticho. I ten malý zákrok byl ohromně náročný. Jako by mi kdosi prostrčil ruku mezi žebry a zmáčkl srdce. Musela jsem se zapřít i druhou paží.

,,Šetři se. Jinak to s tímhle světem nedopadne dobře..." Varovala mě dračí masa. S námahou jsem se zvedla na nohy a natáhla do plic co nejvíc mrazivého vzduchu. Zdálo se mi, že polykám chuchvalce chlupů. Natáhla jsem ruku a použila elementarii. Z duhového křišťálu vyšel slabý proužek světla. Šířil se jako vlna. Doprovázel ho stříbrný bzučivý zvuk. Kam dopadl, tam vše zmlklo. Lidé z mojí skupiny se chytili za hrdla, draci s ohromením klesli k zemi a složili se do sněhu. V Asaniných očích se lesklo zděšení. Nikdo nebyl na takový zákrok připraven.

Navázala jsem vlákno a tenkými provázky spojila naše mysli. I tady, v prázdném prostoru, bylo ticho. Mohla jsem jen tlachat sama se sebou. Takový rozsah, mělo kouzlo. ,,Omlouvám se vám, ale hrozně panikaříte..." Cole sebou škubl, jako by byl v křeči. Půlka jeho obličeje se bořila do zmrzlé břečky. ,,Ale není lehké se v tom soustředit. Jen zůstaňte ležet."

,,Co chceš dělat?" Pronikl do konverzačního centra násilně největší drak. Rozhlédla jsem se po kamarádech. Saf mrskala ocasem ze strany na stranu jako naštvaná kočka a její jantarové oči planuly úzkostí. Tina vrtěla hlavou. Mezi lapáním po dechu rty naznačovala mlhavé útržkové NE. Semknula jsem rty. ,,Chci zavřít Bránu." Tina se rozmáchla, jako by mě viděla čtyřikrát a pokoušela se mi vydrápat oči. Hekala, snažila se dostat blíž. Cole se alespoň pokusil postavit. Marně. Bláhově. Vyhmátla jsem ve svém nitru ten poslední kousíček odhodlání a zajistila se. ,,Leť!"

Má nahlas vyřčená slova se nesla pustou krajinou. Odrážela se od stěn a propastí. Tříštila o blesky metané Větrnou Branou. Drak mohutně mávnul křídly. Vzduch pod ním se zvířil, zvedal usazené vločky a nechával je prudce klesat a stoupat. Černý mrak se rozrůstal. Začal do sebe vtahovat sníh a malé uvolněné kamínky. Nikdy bych neřekla, že něco tak velkého může být ještě větší. Přepnula jsem prsten na Bouři. Bylo to mnohem pohodlnější, než držet Ticho. I když jsem nechápala proč. Mhouřila jsem oči a hleděla na to svíjející se klubko světla a mlhy. Vzduch řídnul. Do reality mě vrátilo až to, když kolem mě prolétla jedna ze sedlových brašen. Proud vzduchu sílil neuvěřitelnou rychlostí. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, že se ostatní snaží zvednout. Draci už byli na nohou. Asana s Demonem vláčeli k jeskyni Cola, Blitzy železný drak táhl ji a Wrai se Saf podpíraly Tinu. Ta vypadala ze všech nejvíc při smyslech. Proto jsem vzkaz poslala jí a Asaně.

,,Utečte do systému jeskyní. Co nejdál to půjde. Zavřete se za Labutími dveřmi. V tuhle chvíli je to nejbytelnější místo tady."

,,Ale Amiro, otevřela jsi je pomocí dýky, a..."

,,Asano, zůstala v zámku. Vemte ji dovnitř a zamkněte se. Rychle!" Po tváři mi stékala slza. Kvůli vzduchu to na místě jejího toku hrozně štípalo, řezalo jako žiletky. Zahákla jsem se za roh a držela se. K úplnému cíli nám chyběla jedna taková délka, jako k zemi. Čím déle jsme ale letěli, tím blíže jsme byli bleskům. Jeden vyšlehl přímo proti nám, ale na poslední chvíli změnil směr. A další. A po něm další. Jako by kolem nás byla neprostupná  bariéra. Zkontrolovala jsem prsten. Na jeho ploše se vyobrazovalo to, co před námi. Blesk, který mění směr. Došlo mi to. ,,Ten prsten..."

,,Bez něho by jsme se do oka bouře nedostali, Amiro."

,,Když jsi sem už dopravil tolik Cestovatelů, není to pro tebe brnkačka?" Nevrlé zavrčení. ,,Nikdy to není lehké. Je to... zvláštní. Na konci, v oku Brány, se děje něco těžko vysvětlitelného. Jako bych zemřel v krutých bolestech a znovu se narodil, zavřený v podsvětí a čekající na dalšího uzavíratele. Jako by se to nestalo, ale zároveň ano. Je to jako převtělení. Reinkarnace. Jenže já jsem pořád v té cele." Odfrkl si a viditelně zpomalil. Výstup mu dělal problém. ,,Brána se brání..." Prohodil jen tak mimochodem, s nádechem humoru.

,,Co se stane se mnou? Až tam budeme?"

,,Popravdě nevím. Vždy, když proletím, jako by se zastavil - ne, zpomalil, to je to správné slovo - čas. Cestovatel odskočí. A pak už je jen oslnivě bílo."

,,A ty se zase probereš ve svých tunelech... Nedostaneš se ven, nevíš, co se děje." Odtušila jsem. Pohnul hlavou na souhlas. ,,A teď se drž. Jelikož tvůj nový začátek přichází." Chtěla jsem se na tolik zeptat. Ale na to nebyl čas. Jak řekl, tak se stalo. Dračí hlava se zabodla do agresivního mraku a prošla jím jako nůž máslem. Zastínila jsem si oči.

Pohltila mě jakási síla. V jedné vteřině jsem byla dole a v další nahoře. Neviditelná ruka mě popadla a vtáhla hlouběji do srdce hurikánu. A najednou sevření ochablo. Do zad se mi zaryla tupá bolest. Mrštila se mnou snad o stěny? Nedokázala jsem poznat, co dělat. Vše se dělo jako ve zrychleném filmu. Pak jsem padala. Dlouho... V dálce, kdesi nahoře nade mnou a nad tělem, v němž jsem ztrácela kontrolu, se ozval srdceryvný řev. Vše se rozvibrovalo. Bolely mě spánky. Bylo to jako stát přímo u hromu. Slyšet jeho výbuch. Cítit přívalovou vlnu. Neviditelná chapadla se mi obmotala kolem každé končetiny a silně cukla. Každé na jednu stranu. Brána byla jako středověká mučírna. Měla jsem pocit, že mě rozerve na kusy. Topila jsem se v moři mléka. V příštím okamžiku jako by se mi pod kůži zaryly háčky, zkroutily se a zatáhly. Začala se mi klížit víčka. Naposledy jsem se rozmáchla. Tohle byl konec.

Bylo jasné, že nepřežiju. Život nebyl pohádka. Hrdinové nemohli přežít, aby zachránili svět a dál žili šťastně až do smrti. To nešlo. Tyto osudy si protiřečily. Poddala jsem se temnotám. Propadla jsem se sítí bludů a už se nepokoušela bojovat. Nechávala jsem vše plynout. Stala se součástí řeky vzpomínek. Nefixovala jsem se na ně. Tváře mi splývaly v jednu. Zarovnávaly se, uhlazovaly. Otevíraly a zavíraly rty i oči. Já ty své pevně stiskla. Tak pevně, aby se mi pod kůži už konečně přestaly zarývat. Chtěla jsem pryč. Ze všeho nejvíc jsem chtěla pryč.


***


Vše jako mávnutím kouzelného proutku ustalo. Palčivé světlo zhaslo. Nepadala jsem časoprostorem ani mučírnou. Naopak. Pod zády jsem cítila cosi příjemně měkkého. Nezabořila jsem se do toho jako do matrace ve svém pokoji, ale přesto to bylo mnohem příjemnější, než Brána. Zkusila jsem se překulit. Zaskřípěly pružiny. Z toho jsem usoudila, že ležím na posteli. Přežila jsem! A na tu malou chvilku, bylo všechno perfektní. Do nosu mě udeřil pach suti, plísně. Pomalu mi vše do sebe zapadávalo.

Ne... Vystřelila jsem jako šíp do sedu a potřásla hlavou. Tyhle vzpomínky se smazat nedaly. Otevřela jsem oči. Rozhlédla se. Zděsila. A propukla v pláč.

Probudila jsem se v sirotčinci...

Nic se ve skutečnosti nestalo...

Všechno to byl jenom sen...




The End... Lidičky, právě jsme dokončili poslední díl! Snad nemusím nic dodávat, chci znát vaše názory. Líbila se vám kapitola? Jste spokojeni s koncem?
( Já2: To si děláš legraci...?  Ne.)
( Já1: Drž tlamu. )


Upozornění: Neodškrtávejte si knihu z knihovny. Na delší komentáře, ve kterých můžete klást jakékoliv otázky, vám budu odpovídat v kapitolách, abych vám mohla objasnit nejasnosti. Případně pokud budete chtít nějaký bonus s obrázky, ať víte. Plus pro Vás mám jedno nepříjemné překvapení  :)

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top