,,Soustřeď se! Vpravo! Vlevo! Amiro!" Jen taktak jsem se vyhnula ohnivé kouli a přistála v nemotorném kotoulu. Nemohla jsem se soustředit, prostě to nešlo. Zvláštní, jak jen nepatrný okamžik může tolik ovlivnit myšlení i pohyb.

Hlavní Válečník zašermoval rukou a vyslal tak další salvu ran. Nahoru, doleva. Tohle bylo o něco lehčí. Zprava šel podivný zvuk, jež mě donutil otočit hlavu. Svištěla odtamtud dlouhá železná tyč. Občas mě takhle zkoušeli: Nečekaný útok.

Přistála jsem v prachu na kolenou, zaklonila se, zapřela a když tyč prolétala, přenesla jsem váhu na ruce, vymrštila nohy do stojky a skopla ji dolů. Se řinčením dopadla.

Jenže zrovna v momentě, kdy si člověk myslí, že má vyhráno, se VŽDYCKY stane něco nečekaného. Zákon schválnosti. V mém případě to byla rána ohnivou koulí do břicha. Vyrazilo mi to dech, srazilo na lopatky.

,,Stop!" Před očima se vše točilo, obraz byl nejasný. Tina byla první, kdo se odvážil přiběhnout.

,,Amiro? Amiro! V pohodě?" Ne, rozhodně ne. Jako by moje končetiny vypovídaly službu.

,,Přeneste ji sem!" Dál už byla jenom tma.

***

,,Amiro, co se děje? V poslední době si...z formy!"

,,Osobní problémy." Pokrčím rameny a vyhlédnu z okna. Výhoda téhle pevnosti: jde vidět okolní svět. Rona se zamračila.

,,Nesmíš se na nikoho moc vázat." Moc vázat? Dělá si legraci?

,,Ale Asana je přece něco jako můj drak. Nemůžu to jen tak nechat plavat."

,,To je pravda, ale za pár let už vyrážíš." Přecedila nějaké bylinky a nacpala odvar do menší lahvičky.

,,Nic to není, jen je to trochu spálené," změnila téma hovoru.

,,Večer si to přidej do vody a bude to v pořádku." Jedno se musí nechat: Morenierové mají zvláštní metody výcviku. Třeba místo toho, aby řekli: Jdi běhat, hodili mě do jámy k nějakému přerostlému vražednému červu. Na trénink obrany použili divoké kvastry.

Bez váhání jsem zamířila do stájí, nasála vůni sena. Saf okamžitě zamručela, Demon zbystřil.

,,Tak jdeme." Otevřu jejich boxy. Tentokrát jsem letěla na Saf. A že ta byla už o dost větší, než Demon. S oběma už bylo spojení kompletní. Zvláštní. Nejhorší chvíle nastala, když se poprvé ozvala Saf. To se jednou takhle probudíte, oblečete se, vejdete do jejího boxu a najednou uslyšíte:

,,Proužky, prouuuužky! Zkouška spojení!" Tehdy to bylo nejdivnější. Zvlášť ta první věta. Vlastně ani nechci vědět, na co draci myslí. Co se obrovské ještěrce honí hlavou.

Plnými doušky jsem si vychutnávala vůni lesa, pevně objala Safin krk a snažila se nevnímat pichlavou bolest. Do očí mi vhrkly slzy.

Čím dál víc se to horšilo, blížilo. Stačilo pár okamžiků a vše mohlo být zase jinak.

,,Amiro? Stalo se něco?" Zeptala se Saf.

,,Ne, Saf. Jen to bolí."

,,Tak si zajdi pro nějakou tu léčivou věc, co tak divně smrdí."

,,To není fyzická bolest, ale psychická."

,,Psychická?" Saf byla sice silný drak, zvládla i ty nejmocnější proudy, překonala hory, ale o lidech toho stále věděla jen málo.

,,To je, když tě něco trápí. Jednou to poznáš." Saf si odfrkla a vystoupala nad mraky. Vzduch byl řidší, studený.

,,Doufám, že ne. Není hezké vidět tě takhle na dně." Jak ironické. Možná by míň bolela i rána kulkou.

,,Jednu budeš mít možná mláďata, poté tě to taky bude trápit."

,,Sama jsem ještě mládě, stejně jako ty."

,,Nikdy nevíš." Mraky cosi prořízlo, připomínalo to žraločí ploutev. Demon, který doposud létal okolo nás, se přiblížil a zavrčel. Ta věc zmizela. Zničehonic do Saf zespod něco narazilo. Trhla sebou, zavrávorala a vzepřela se ve vzduchu tak, jako koně na zadních.

Ztratila jsem rovnováhu a sklouzla ze sedla, padala. Na pár vteřin to vypadalo bledě, než mě nabral na svá záda Demon. Vystoupal opět nahoru. Uslyšela jsem zvuk máchání křídel a konečně spatřila toho výtržníka.

Drak, jak jinak. Jeho záda a ocas byly tvořené pláty. Obrovskými pláty. Krátké nohy a také břicho s drobnějšími šupinami. Mezi středními neprůhlednými křídly čtyři velké trny připomínající čepele, na nose obrovský roh, co jsem si spletla s ploutví. Krk nadměrně dlouhý, trochu jako lochneska. Zvláštní byla tlama: Dlouhá s vyčnívajícími zuby, bezpochyby dokonalý stroj na zabíjení. Oči křiklavě zelené. Na špičce ocasu dlouhý úzký bodec. Celý ten drak působil...jak to říct? Jako ze železa. Vše mělo kovový odlesk.

Jeho jezdec byla dívka. Přes půlku obličeje krvavě rudý šátek. Celá v černém, na oči vrhala stín kapuce, pod kterou proklouzl černočerný pramen vlasů, ale duhovka mohla mít nějaký modrý, nebo zelený odstín.

Mě ale spíš překvapilo, že se na draku udržela bez uzdy a sedla, dokonce bez držení. Zvedla ruku do výšky očí, dva prsty si přiložila na obočí. Poté otočila zápěstím směrem ven a zmizela v mlze.

Měla bych být naštvaná, že do mě vrazila? Kdo to vůbec byl?!

,,Demone! Dělej! Uletí nám!" Vzpamatuji se. Černý drak se odrazil od vzduchu a již čumákem vplouval do míst, kde zmizel tajemný dračí jezdec.

Tak, dnes dvě kapitoly za den. Co myslíte? Na koho Amira právě narazila?