Letěli jsme několik hodin. Tina se ujala vedení a přitom ještě stihla vypravovat. ,,Kdysi před dávnými časy naši zemi terorizoval obrovský drak. Nikdo nevěděl, co za stvoření to vlastně je. Bylo tak obrovské, že poryv jeho křídel obracel i ty největší lodě. Samotná velikost predátora se nedokázala ničím popsat. Srovnávat se bez problémů dal i s dračími duchy. Nikde však není sebemenší zmínka o jeho podobě. Všichni vědí pouze to, že měl rudé oči. Červené oči tak temné, že jejich odstín připomínal čerstvou krev. Drak kradl stáda ovcí. Bez jediného mrknutí spořádal i ty největší draky. Vždy když se ponořil do moře nebo oceánu, vznikaly ty největší vlny. Nestvůra jako vystřižená z nočních můr přelétala nad ohradami a po desítkách hltala ovce. Nikdy neměla dost. Její dech nepálil, nýbrž mrazil. Teror se táhl několik dní. Nikdo nevěděl, odkud se drak vzal a kam s úsvitem mizí. Prostě se jako kouzlem objevoval, ve své plné velikosti. A stejně rychle i mizel. Jediné co se o něm vědělo bylo to, že odlétá směrem k Severu. Od toho dostal své jméno - Drak ze Severu. Na jeho hlavu byla vypsána odměna, avšak nikdo se živý nevrátil. A že odměna byla tak vysoká, že mohla vystačit na celý život šestičlenné rodině i s dobytkem a dračími stájemi.

Až jednou, jednou, v dobách největšího mrazu, se vydala pro stvoření chudá dívka. Jmenovala se Adney. Byla třetím Cestovatelem v pořadí. To však v té době nikdo nevěděl. Byla totiž nemanželskou dcerou předchozího vyvoleného. Z pěti dětí zdědila nadání právě ona. Ještě té noci se zachumlala do kožešin, sbalila si bochník chleba a džbánek kravského mléka, jelikož na nic víc neměla, poprosila sousedy o králíka a vydala se na cestu. Společníka jí dělal Perion. Obyčejný kříženec, pouliční směska. Nic extra. Jediné v čem se s ním ostatní nemohli měřit byla rychlost.

Aniž by to Adney tušila, k příšeře ji naváděl její smysl Cestovatele - přitahovala ji. Putovali mnoho dní, chodili od domu k domu a žádali o milost. Adney měla dar - jako má Amira své věštby. Uměla ovlivňovat lidi. Proto jí každý všechno schválil a ona přežila.

Po měsíci tuláctví se dostali až do Severní země. Přesně se neví, co se té noci odehrálo. Záznamy tímto končí. Ví se z vyprávění trampů, že Adney Draka ze Severu zahnala hluboko do nitra hor. Do jeskyních tunelů. Vchod do nich zapečetili obrovskými dveřmi ze speciální slitiny, odolné vůči chladu. Říkalo se jí labutí slzy. Vyráběla se z různých druhů kovů, drahokamů a vůbec ze všeho, čeho bylo tak málo, že nic jiného než na bránu nezbylo. A jelikož byla z labutích slz, začalo se jí říkat Labutí dveře. Sluje Draka ze Severu."

,,Ale... Co v těch jeskyních je tak podstatného? Větrná brána se přece objeví venku." Pochybovala Blitza. Pro ni to byla blbost. Pro mě to ale mohlo být vodítko. Klíč ke všemu. Všechno co potřebuju může být tam vevnitř. Mělo to jen jeden háček. ,,Tino? Žije ten drak ještě?" Tina pokrčila rameny.

,,To nikdo neví. Ale když poletíme patnáct minut tudy..." Ukázala směrem za k zapadajícímu slunci, ,,...budeme tam za tři čtvrtě hodiny."

,,Za tak dlouho?! Lidi, já nevim jak vy, ale já tady umírám!" Postěžoval si Cole. Asany se odfrkla. ,,Ty jen sedíš. Nemusíš se vůbec namáhat."

,,Víš jak je sedět  proti větru těžký?"

,,Víš jak je letět  proti větru těžký?"

,,Hele vy dva, nehádejte se." Vyštěkla Tina. Z toho tónu uvnitř mé mysli mi málem explodovala hlava. Dívala jsem se na Safiny šupiny a sledovala, jak po nich sklouzávají vločky. Neříkala jsem nic. Bylo to k ničemu. Měla jsem jasnou představu. Najdeme Labutí dveře, otevřeme je a zjistíme, co se za nimi skrývá...

Když už si Tina asi podesáté všimla, že ze sedla padám, začala mi dělat naučný výklad o tom, do jaké polohy mám dát nohy. Hleděla jsem dolů. Vrcholky hor byly až nebezpečně blízko. Ostré, špičaté. Kdybych spadla, bylo by to, jako se nabodnout na kůl. Hora, hora, hora,...

Pak mě ale cosi upoutalo. Bleskově jsem se narovnala, zabodla Saf pod žebra paty a zvedla ruku v pravém úhlu do vzduchu. Saf se začala vznášet na místě. Všichni se mnou postupně dorovnali a rozhlédly se. ,,Co se děje, Amiro?" Zeptal se Demon. Kroužil nad námi jako jestřáb a rozhlížel se.

,,Vy to nevidíte?"

,,A co jako?" Prstem jsem obkroužila sněhovou plochu.

,,No a? Další pustina. Těch je tady spousta!" Odsekla kysele Blitza. Přejela jsem podezíravým pohledem ostatní. Nechápavě civěli dolů. Nikdo mi nerozuměl. A začínali o mně pochybovat.

,,Vy...? Nevidíte ten odraz v ledu?" Koulela jsem oči na plac pod námi, avšak nikdo se netvářil, že by mě chápal. Asaně to ale došlo dříve než nám všem a tak navrhla šikovné řešení. ,,Amiro? Co když to je další z tvých schopností Cestovatele?" To by to vysvětlovalo. Povzdechla jsem si a svěsila ramena. ,,Prostě...mi věřte. Musíme dolů."

Stočila jsem Safin široký čumák k zemi. Padala jako sokol. Kolem křídel ji bičoval vítr a vytvářel tak dlouhé bílé čáry vloček. Sníh mě štípal v očích. Nemohla jsem se v té rychlosti dívat. Schovala jsem si hlavu do šály a schoulila se drakovi na hřbetě. Otěže jsem si omotala kolem zápěstí a pevně je utáhla. Palcem jsem přejížděla Saf po šupinách a vysílala k ní konejšivé signály. Bylo mi jasné, jak je pro ni ten náhlý sestup náročný.
Těsně před nárazem roztáhla křídla. Blány se pod nátlakem vzduchu prohnuly do oblouku. Šum přestal. Nebo se spíš utlumil. Vystrčila jsem obličej a s potěšením zjistila, že mě ostatní následovali. Nárazy tlap duněly celou pustinou.

,,Bezva. Co chceš dělat teď?" Neodpustila si jedovatou poznámku Blitza. Tina přistála vedle ní a z výšin Wraiiných zad ji silně bouchla do ramene. ,,Nebuď drzá!" Zasyčela. Poté se s něhou ve tváři obrátila ke mně. ,,Amiro, veď nás." Opětovala jsem jí úsměv svým falešným a sklíčeným a pobídla Saf k dlouhým skokům. Do sněhu se bořila po břicho. Skákali jsme zamrzlou krajinou jako potřeštěnci. Já sledovala svoje smysly. A ostatní sledovali mě.

Dohopkali jsme k obrovské hoře.

,,Co teď? Říkají ti něco tvoje super schopnosti?" Podívala jsem se na červenou čáru ve sněhu, která se klikatila kolem nás jako polární záře. Její lehké odstíny přecházely z červené na žlutou a oranžovou. A tahle linie se zabodávala do skály. Prostě do ní vcházela. Zničehonic. Prostrčila jsem jednou tou vlnovkou prst a párkrát jím otočila. Stužka světla se kolem něho rozvířila, ale poté se zase vrátila k původnímu mihotání. Postřehla jsem, jak se Blitza, Tiny dvojče, naklonila ke Colovi a pošeptala mu: ,,Ona se zbláznila." Ignorovala jsem ji. Pomalu jsem se předklonila a dotkla se skály tam, kde do ní vstupovala čára. Jenže jsem se nesetkala se studeným hrubým povrchem, tak jak jsem očekávala. Moje ruka prošla naprázdno. Jako by tam nic nebylo. Jako když se nemůžete dotknout ducha. Vrátila jsem paži, stáhla ji k tělu a zahýbala prsty, jako bych kontrolovala jejich funkci. Poté jsem se významně podívala po ostatních.

,,Jak říká zdejší přísloví: Věř svým přátelům a odletíš s nimi po duze. A věřte mi; tohle je naše duha," zabořila jsem Saf paty do boků. Nejdřív sebou trhla. Jenže když jsem se natáhla a ukázala jí to kouzlo znovu, byla ochotná projít.

Na druhé straně byla tma. Saf rozevřela tlamu a nechala si v ní plápolat oheň. Byla to ledová jeskyně. Stěny se leskly jako vybroušený diamant a ze stropu vysely dlouhé rampouchy. Světlo se v nich lámalo. Tina prošla druhá. Wrai pochopila a i ona ze sebe udělala lampičku. Neobtěžovala jsem se se slovy, protože byla zbytečná. Něco jsem našla. Něco zapečetěného kouzelnou iluzí. A byla jsem proto ochotná následovat rudou klikatici i nadále.

Za mnou probíhal vzrušený rozhovor. Tina a Cole říkali, jak je to tu nádherné a kam to asi vede. Asana byla ostražitá. A Blitza zpochybňující mou autoritu raději mlčela. Dračí drápy cvakaly o led a vytvářely na něm bílé rýhy. Sesedla jsem a poplácala dračici po boku. ,,To bude v pořádku, holka. Vydýchej se." Asana, nyní už bez jezdce, doklusala ke mně sklonila svou těžkou dračí hlavu na úroveň mých očí. Demon byl z nás nejtišší. Ani jsem nepostřehla, kdy se dostal do čela karavany. Byl nenápadný jako netopýr.

Cesta netrvala ani pět minut. Koryto jeskyně se rozšířilo do všech stran. Dračích luceren už nebylo třeba. V chodbě svítily podivné fosforeskující rostliny. Připomínaly mi plané růže. Každá zářila jinou barvou. Vydechla jsem úžasem. Květiny nebyly jediné zdroje tajemna v chodbě. Před námi stály obrovské stříbřité dveře. Jejich tvar... Vypadaly jako labuť s roztaženými křídly, v jejíchž perech bylo zasázeno na miliony drahokamů a kamenů nejroztodivnějších tvarů a velikostí. Dveře. Byly ohromné. A jasně světélkovaly. V očích labutě byly zasazeny ty největší rubínové kameny, které jsem kdy viděla. Propalovala mě pohledem, přesným mé vizi. Dívala se a zároveň ne.

,,Páni! To je úžasný! Co hodláš dělat, Am?" Popošla jsem jistými kroky ke dveřím. Na břiše labutě se ukrýval na první pohled nepatrný vyrytý nápis.

,,Severo drano," přečetla jsem. Tina mi položila ruku na rameno.

,,Drak ze Severu." Četly jsme řádek po řádku a tlumočily starý jazyk ostatním.

,,Drak ze Severu, starý pramág a nejmoudřejší stvoření.
Bestie, a zrůda.
Tvor se šupinami ostrými jako samurajské nože.
Příšera z nočních můr, jež se schovává pod postelí.
Monstrum s očima rudýma jako krev.
Poustevníku, ty, kdož vstupuješ na toto místo, otoč se.
Odejdi.
Uteč, dokud máš čas.
A dokud ti síly stačí."

Mlčky jsme tam stáli. Panovalo mezi námi napjaté ticho. Vstřebávali jsme ta slova jako Sluneční paprsky. Ach, jak ty mi teď chyběly. Co bych dala za to se rozvalit u řeky na tom našem ostrově, poslouchat, jak se kamínky zaoblují a nechávají se vyhladit v oblázky. Jak ráda bych byla, kdyby jsme mohli zase blbnou a stříkat po sobě stříbřitou vodu plnou života. První se z transu vyhrabal Cole.

,,Fajn. Máme tu podle vás jeskyni s jedním z nejhorších draků v dějinách lidstva. Co teď uděláme?" Semkla jsem rty do úzké linky a prohledala dveře očima. Zrak mi ulpěl na drobné štěrbině připomínající vpich nože. Ruka mi sklouzla na rukojeť Elmenu - rituální dýky Cestovatelů. Podívala jsem se na její rudou čepel a poté na červenou záři, která z škvíry sálala. Než kdokoliv z přihlížejících stačil něco namítnout, vrazila jsem Elmen dovnitř. Tina vykřikla. Křídla labutě se dala do pohybu. Dvěře se otevřeli směrem dovnitř. Všichni zděšeně ucouvli. Jen já stála jako solný sloup, s rukou naprázdno sevřenou, jako bych doposud svírala ostrý předmět. Naklonila jsem hlavu na stranu. Blond vlasy mi spadly volně na ramena, jak vyklouzly zpod kapuce.

Labutí dveře obepnuly strany obrovských prostor, jako matka objímá své nově narozené dítě. Byla za nimi jen další jeskyně, k mému zklamání. Tahle byla však stokrát větší, měla několik menších pater točících se kolem jejího obvodu a z ní vedly ještě tři další tunely do prázdnoty. Vzrušoval mě pohled na obrovské škrábance táhnoucí se po stěnách, jako by je tam vyvrtali červi. Některé rampouchy spojující podlahu se stropem, zřejmě sloužící jako opěrné sloupy, byly ohlodané. A drak který je udělal musel být vážně obrovský.

Projela mnou mrazivá vlna. Snad poprvé v životě jsem si připadala tak sebevědomá. Popadla jsem Saf za uzdu a jako vzpínajícího se koně ji dovedla dovnitř. Zavrčela na mě. ,,Saf, já vím, že máš strach, ale..."

,,Ne, Amiro. Nikdo sem nechce jít!" Ohlédla jsem se. Všichni do jednoho couvali. Bylo mi jasné, že jsem pravé otevřela tajemnou komnatu, ale takovýhle ostych jsem vážně nečekala. ,,Lidi, stačí mi jeden drak. Vy si tady klidně hnijte, ale já jdu dovnitř."

,,V podstatě už uvnitř jsi." Usmál se Cole. A jako první odvážlivec se vydal ke mně. Vzal mě kolem ramen jako dávnou kamarádku a zahrkal se mnou. ,,Tak jo, cvoku, jestli tady mám skapat, jsem rád, že to bude s tebou." Vděčně jsem mu úsměv oplatila. A byl to pravý úsměv, při kterém mě až rozbolely tváře. Colova přítomnost mě uklidnila a vlila mi do žil novou energii. Zezadu mi foukl do vlasů Demon a přikývl. I on jde, ulevilo se mi. Postavila jsem se jak nejrovněji to šlo a vypla hruď. ,,Tak jo, tahle výprava mi stačí. Vy se klidně vraťte zpátky k východu, tam se ta vaše obluda nedostane, uzší to pro ni být nemůže." Ještě než jsem domluvila, Asana se svými typicky dlouhými dračími kroky dostala k nám. Ani ona mě neopustila...

Blitza nezaváhala ani na vteřinu a i se svým kovovým drakem se rozeběhla pryč. Tina sklopila zahanbeně zrak. ,,Promiň, Amiro, ale na tohle já prostě nemám."

,,To je vpořádku," pronesla jsem pevným nacvičeným hlasem robota, ,,postarej se o Saf." Červená dračice mi přitiskla hlavu k břichu. Její teplý dech mě zahřál. Vzala jsem ji za spodní čelist a opřela si čelo o to její. ,,Neboj. Vrátím se."

,,A co když ne?"

,,Tak celý svět zničí Větrná Brána a stejně všichni umřete, ale neboj, to nedopustím." Nasedla jsem jedným obratným pohybem na Demona a počkala, než tak učiní i Cole s Asanou. Poté jsme jako sebevrazi hledající únikovou cestu do říše smrti vyrazili do tmavých útrob podzemního systému.

Ták... Moc se omlouvám, ale psaní mi v poslední době moc nejde. Doufám, že se Vám kapitola líbila. Snad jste na Amiru a spol. ještě nezanevřeli. Co myslíte? Co v jeskyni naleznou? Rozdělí se naše skupina natrvalo? Jak příběh V JESKYNI (Ano, toto je moc důležité slovo...) dopadne? Umrzne někomu ruka a budou mu ji muset amputovat? Zajímá mě Váš ( <- Všimněte si toho velkého V ) názor!

Loučí se EWG!

...a nezapomínejte jíst jablka, aby jste v téhle kose byli zdraví!

No, pro lidi mého případu to stejně může být jedno, protože ,,Co si nenasimuluju, to nemám."