Drak se pohyboval rychle a mrštně. Kroutil se jako kobra v košíku a mě by ani nepřekvapilo, kdyby roztáhl límec. Hleděla jsem mu do bezedných očí a snažila se v nich něco najít. Marně. Jak to myslel, Brána jsem já?  Udělala jsem krok blíž a vyslovila svou myšlenku nahlas. ,,Jak to myslíš, Brána jsem já?"

,,Jsi v úzkých, že?" Odvrátil hlavu a zase bublavě zamručel. Posmíval se mi. ,,Bezradné káčátko, hloupý lidský červ..." Jeho dutý a prázdný hlas se lámal o stěny, až se rampouchy třásly. Cole trochu ustoupil, jelikož měl jeden veliký přímo nad hlavou. Na místě by byl mrtvý. Demon byl přikrčený jako černá kočka. Doposud jsem žádného draka neviděla vrčet a cenit zuby jako psa, ale Demon to dokázal. Dvě řady ostrých pilovitých tesáků se mu v hubě leskly jako perly v černém moři. Podívala jsem se na něho a pak na Draka, který ke mně byl otočený zády. Jeho křídla byla obrovská. ,,Odpovíš mi?" Další zasmání. Rozhodla jsem se mu to oplatit stejnou mincí. Nasadila jsem škodolibý úsměv a překřížila si ruce na prsou.

,,Ha! Střílíš si ze mě! Vůbec netušíš, kde ta Brána je! Jsi stejně nevědoucí jako všichni ostatní! Bojíš se zničení! Děláš ze sebe něco víc, ale přiznej si to: Jsi sardinka namačkaná mezi ledem! Nikdo, opakuji, nikdo o tobě ani nehlesl, co jsi tady. Brána přichází a ty s tím nemůžeš nic dělat!" Drak ztuhl. Vím, že zahrávat si s něčím tak obřím je dost nebezpečné, ale jinou možnost jsem neměla. Naklonila jsem se přes okraj a dlouze zašeptala: ,,Nic..." Ještěr se prudce otočil. Jeho ocas přetnul obrovský ledový sloup, až se roztříštil na kusy. Odfrkl si tak prudce, až mě kousek odfoukl. ,,Jak se opovažuješ o mně říkat takové věci?! Já jsem jeden z nejstarších draků, démon pomsty a hladomoru! Ty, křehká malá bestie, se se mnou nikdy nemůžeš měřit!"

,,Říká kdo?!" Jeho pysky sebou cukaly, jako by měl tendenci mi urafnout hlavu. Šla jsem blíž. Navzdory všemu strachu. Demon a Asana se pomalu plížili za mnou. Kdyby se to zvrtlo, jsou připravení. Dračí čenich byl jen metr nad okrajem. Aniž bych si to zdlouhavě rozmýšlela, stoupla jsem na něj jednou nohou. Opřela jsem se loktem o zdvižené koleno a podepřela si bradu. Nestvůra držela. Čekala na můj další tah. ,,Já jsem v téhle sluji ten, kdo má v rukou moc. A nějaká přerostlá ještěrka jako ty mě nemůže zastavit."

Drak zavrčel. Jeho šupiny se chvěly, vstávaly, odlepovaly se od kůže a zase se k ní tiskly. To byl můj okamžik. Všechnu sílu jsem přenesla do druhé nohy a rázně se vyhoupla nahoru. Zachytila jsem se jeho trnů na čumáku. Nacházela jsem se v jeho mrtvém bodě. Nemohl mě vidět. Jen cítit. Pokračovala jsem dál. Škrábala se po Drakovi nahoru, jako by to byla hora. K mému překvapení držel. Nepohnul se ani o píď. Když jsem byla přibližně mezi jeho očima, objala jsem pažemi poslední roh a nohu vsunula pod vystouplou šupinu. Sklonila jsem se a poplácala ho.

,,Asano? Můžeš mi prokázat službičku?" Bílá dračice přikývla. Hlavu měla blízko u země. Kryla si hrdlo. ,,Přeměň se. Dotkni se ho. Přečti jeho vzpomínky." Teď už to byla zase lidská Asana. Váhavě přešla k obludě. Mému momentálnímu trůnu. ,,Ale Amiro, víš, že mě to bolí..."

,,Udělej to." Semkla rty a svraštila obočí. Dračí, hluboce modré oči se vpíjely do mých. A v mojí hlavě se rozezněl její jemný melodický hlas. ,,Budu ti věřit..."

Rozmáchla se tak prudce, že to snad ani nebylo třeba. Drak sebou cukl, jako by dostal ránu. Myslela jsem, že se začne vzpírat, shodí mě na zem a já zemřu. Ale on stál jako solný sloup. Jen zavřel oči. Asana hleděla do blba. Sledovala jsem to z dálky a vnímala tu magickou energii, co kolem mě proudila. Snažila jsem se jet s oním proudem. Kdyby existoval nějaký způsob, jak se na ně napojit a vidět to samé, co právě ona...

To už se ale Asana otřepala. Doslova. Přeměnila se ve draka a zařvala nesnesitelnou bolestí. Křídly rozhodila do strany a skroutila se až v nepřirozeném úhlu. Vřískala jako siréna alespoň deset vteřin a já už se bála, že zase dostala záchvat. Ale ovládla se. Prudce dýchala. Lapala po dechu. Její bok se zvedal čím dál pravidelněji a když se konečně dost zklidnila, promluvila. ,,Není Brána. Ale má zásadní roli. Musí tě k ní odnést."

,,Cože?!" Na naši telepatickou komunikaci dotíral Cole i Demon. Chtěli vědět, co se děje. ,,Amiro, Větrná Brána je moc silná na to, aby ji normální drak zdolal. Musí letět on. Má větší sílu." Podívala jsem se pod svoje nohy a sjela po rohu zády. Hladila jsem modrého draka po hlavě, jako by to bylo štěně. ,,Určitě ovládáš i magii," povídala jsem si pro sebe. Neočekávala jsem odpověď. Jenže ona přišla. V mojí hlavě. To, co jsem chtěla navrhnout, on uskutečnil. Vytvořil magické myšlenkové spojení. Potřebovala jsem to s ním probrat tak, aby nás ostatní neslyšeli.

,,Díky," obtáhla jsem mu okraj jedné šupiny dlaní. ,,Jistě už víš, co je mým úkolem. Je jen otázkou, jestli ho přijmeš i ty." Zasmála jsem se. I když ty věty byly vážné. Jestli to přijmu já. Mám snad na výběr? Smrt nebo smrt. Hmm, dobrá volba...

,,Doveď mě k Bráně," špitla jsem. Následující věci se staly nesmiřitelně rychle. Držela jsem se bájného tvora, jak nejpevněji jsem mohla. Asana, Demon a Cole nám byli v patách. Naše tempo oproti jeho bylo až směšně pomalé. Drak ze Severu se rychle prosmýkl tunely až k otevřeným Labutím dveřím. Rozrazil jejich křídla a zahřměl. Musel aktivovat nějaké skryté zaklínadlo. Ta malá chodba, ve které se Asana skoro otírala hlavou o strop, se nyní rozšířila na velikost jeho sídla. Šlahouny svítících rostlin mě švihly přes tvář, když se okolo nich jako namydlený blesk prohnal.

,,Moje možnosti jsou značně omezené. Sice tě k Bráně donesu, ale vycítit ji musíš ty," zachrčel, když nás všech pět vylezlo z falešné skály. Uslyšela jsem křik a ohlédla se po zvuku. Blitza se po zádech plazila pryč sněhem a její drak ji tahal za kapuci dál od giganta ledové pustiny. Tina na Wrai vzlétla vysoko do vzduchu. Cole rozmáchl rukama aby na sebe upoutal pozornost.

Všimla jsem si, že mezitím, co my bloudili v podzemí, přestalo chumelit a dokonce i vítr ustal. Zvláštní... Rozhlížela jsem se. Colova slova o tom, že se není čeho bát, šla mimo mne. Mrkala jsem. Až nehorázně rychle. Začalo to jako nevinné mrknutí, když vás světlo štípne do očí. Ale postupně se zavírání a otevírání víček zrychlovalo. Nemohla jsem to zastavit. Ztratila jsem rovnováhu a hlava se mi zatočila. Zmrzlé jezero pod námi potemnělo. Zvedla jsem hlavu.

A uviděla to. Obrovský černý mrak, okolo něho létaly blesky. Vítr jej tvaroval do zvláštních tvarů. Uprostřed zela zvláštní díra, jako cesta do nitra. Ukázala jsem prstem vzhůru a nějako pochopila, že tohle je ono. Vše ztmavlo. Mrak rostl a rostl a už nyní přesahoval vzrůst Draka ze Severu. Blesky vrhal všude do širého okolí. Tvarem náhle připomínal umrlčí lebku. ,,To je ona. Větrná Brána..."

,,...je tady..."

Srdečně Vás vítám u předposlední kapitoly! Ano, PŘEDPOSLEDNÍ! Já vím, že tahle není nic moc (Hlavně ten konec...), ale snad mi to částečně odpustíte, jelikož na konci (Slyšíte to slovo? Konciii...) tohohle příběhu si budu s kapitolou vážně hrát. Tak co myslíte? Názor?