AN:// odehrává se po konci 65. kapitoly Potomka temnoty.

Kdesi v jiné realitě...

***

Astrid otevřela oči. Byla zpátky. Zpátky doma, ve svém světě. Jako pokaždé cítila úlevu a vděčnost, že se jí podařilo dostat se zpátky, neuvíznout kdesi mezi světy, lapená a nikam nepatřící. Kdykoliv navštívila jinou realitu, pokaždé se odtamtud vracela obohacena novými zkušenostmi a plná nadšení. Jenže tentokrát se nadšení nedostavilo. Místo toho cítila podivnou prázdnotu a zvláštní směsici bolesti a smutku, jež se jí hromadily na hrudi.

Právě se podruhé vrátila ze stejného světa, ze světa, v němž byla již před pár dny. V tom světě se setkala se svou matkou, s Eileen, která byla jen o pár let starší než ona sama. A které šlo o život. Astrid, se svou nevinnou dětskou dušičkou, ji ujišťovala, že všechno dobře dopadne. Protože tak přeci končily všechny pohádky, ne? Dobro zvítězilo nad zlem a hlavní hrdina dostal svůj šťastný konec. Tak jak je možné, že tahle Eileen jej nedostala?

Astrid nevěděla, co ji přimělo k tomu, aby se do stejného světa podívala podruhé. Neměla ani tušení, jak se jí podařilo znovu jej najít. Nejspíš si to opravdu moc přála, byla zvědavá, chtěla vědět, jestli nakonec všechno skončilo dobře. Věřila tomu až do chvíle, dokud v onom světě nezjistila, že Eileen to nepřežila. Že odešla a už se nevrátí. V ten okamžik jako by Astrid ztratila všechny iluze. Neměla tušení, jak se jí podařilo zůstat silná v momentě, kdy u Eileenina náhrobku spatřila Harryho. Netušila, jak tomu dokázala čelit, aniž by se u toho nezhroutila, jak bylo možné, že zvládla Harryho alespoň trochu povzbudit. Protože tohle, ten obraz, jenž měla před sebou, se klidně mohl stát skutečným i v jejím životě, v jejím světě. Mohla přijít o matku. Mohla spolu s dědou Harrym truchlit u jejího náhrobku.

To vědomí ji plně zasáhlo teprve, až když se vrátila zpátky.

Zbrocená potem a s žaludkem sevřeným strachy se posadila na své posteli. Najednou se jí zmocnily ne tak docela iracionální obavy. Honem vklouzla do bačkor, jež měla připravené u své postele, a co nejrychleji, jak jen jí to její vyčerpání dovolilo, svůj pokoj opustila a rozeběhla se do kuchyně.

I přestože už k ní v chodbě dolehla melancholická melodie i mámino tiché pobrukování, jež jí bylo tak důvěrně známé, strach se nerozplynul, naopak se do ní zakusoval a nehodlal ji opustit, dokud Astrid neuvidí mámu na vlastní oči.

Teprve když se zastavila na prahu a zabodla pohled do ženiných zad, dovolila si se pořádně nadechnout a pokusit se uklidnit. Strach, že mámu ztratila, pomalu odplouval pryč, ale úzkost ještě setrvávala. Eileen stála u kuchyňské linky, tmavé vlasy jí splývaly po zádech a Astrid se musela ještě pro jistotu štípnout do ruky, aby si byla jistá, že se jí to nezdá.

V ten okamžik se Eileen otočila, zástěru měla zašpiněnou těstem i moukou, stejně tak ruce, jež držela lehce zdvižené, aby něco neušpinila. Při pohledu na dceru se jí na rty vloudil úsměv, jakmile si však všimla, že je Astrid neobvykle bledá a rozrušená, zarazila se a mezi obočím se jí objevila starostlivá vráska. Astrid cítila, jak se jí do tváří hrnou slzy, to s ní udělala nepříjemná zkušenost v jiném světě i dojímavý pohled na maminku, která před ní stála v celé své kráse, živá a zdravá. Bez meškání se k ní rozeběhla, pevně jí obtočila ruce kolem pasu a přitiskla se k ní, boříc jí smutnou tvář do hrudi. Potřebovala se skrýt před světem v její náruči. Zhluboka se nadechovala její uklidňující vůně, jež se mísila i s vůní čerstvě nakrájených jablek a skořice. Začala se pomalu uvolňovat.

Zaražená a nechápavá Eileen dceru opatrně objala. Děvče se k ní přitisklo ještě silněji. „Astrid?" oslovila ji opatrně. „Je všechno v pořádku? Stalo se něco?"

Astrid trhaně vydechla. Ještě nikdy nebyla tak vděčná, že některé víkendy trávila i přes probíhající školní rok doma. A ještěže byla doma zrovna dnes, jinak by byla musela běžet za dědou Harrym, aby jí dovolil použít letax, díky kterému by se mohla dostat za mámou. Věděla, že jí bude muset říct, co se stalo, čeho byla svědkem, a byla ráda, že máma bude jediná, které tu otřesnou událost bude vyprávět. I tak to bude těžké. Nedokázala si ale představit, že by o tomhle měla mluvit s dědou Harrym či dědou Severusem. Nechtěla jim říkat o tom, že kdesi v jiné realitě ztratili svou jedinou dceru.

„Promiň," zamumlala jí do trička. „Já vím, že jsi mě před tímhle varovala. Měla jsem tě poslechnout."

Eileen okamžitě věděla, o čem to děvče mluví. Povzdechla si, avšak opatrně ji pohladila po vlasech, ve snaze ji alespoň trochu ukonejšit. „Už zase jsi použila svou moc? Astrid, kolikrát ti mám říkat, že bys to neměla tak přehánět? Já vím, že jsi odjakživa zvědavá, ale všechno má své meze. Řekneš mi, co se stalo?"

Astrid k ní zvedla své uplakané modré oči a Eileen se okamžitě sevřelo srdce. Žádný rodič nechce vidět své dítě nešťastné. „Byla jsem ve světě, kde jsi umřela. Ve světě bez tebe. A už nikdy to nechci zažít," prohlásila rezolutně a na důraz svých slov zavrtěla hlavou. Po tvářích jí pomalu stékaly slzy. Nechtěla ani pomyslet na to, že jednoho dne bohužel bude žít ve světě, bude žít život, v němž už její máma nebude fyzicky přítomná. Ale to bude za hodně, hodně, hodně dlouho. „Už jednou jsem se tam byla podívat. Bylo ti teprve sedmnáct a vypadalo to, jako bys... jako bys byla se svou smrtí smířená. Byla jsi sama. Neměla jsi ani mě, ani tátu. A myslím... myslím, že jsi nebyla šťastná. A to bych nikdy nechtěla. Nechci, abys byla nešťastná. A hrozně jsem si přála, abych byla mohla něco udělat. Doufala jsem, že to nakonec dopadne všechno dobře, protože vždycky to dopadlo všechno dobře. Ale dneska..." popotáhla a Eileen jí zlehka otřela slzy. „Něco mě nutilo se tam vrátit. Ale neměla jsem to dělat, protože jsem zjistila, že ty už... nejsi. A děda Harry z toho byl hrozně smutný."

Eileen potřebovala chvilku, aby to všechno zpracovala. Dceřiny výlety pro ni nebyly nic nového, ovšem toto ano. Nikdy se nestalo, že by se Astrid vrátila takto rozrušená, s takovouhle zprávou. Bylo zvláštní přemýšlet o tom, že někde existuje svět, v němž prožila jen sedmnáct let. V němž umřela takto mladá a nikdy neměla Astrid, nikdy nedostala tu možnost ji skutečně poznat. Nevědomky dceru sevřela ještě víc, jako by se bála, že by jí nyní mohla zmizet.

 „Nemusíš mi říkat, že si to zasloužím, že si za to můžu sama," ozvala se Astrid dřív, než El stihla cokoliv říct. Rukávem si otřela vlhký nos. „Vím, že jsem jen doplatila na svou zvědavost. A rozhodně ti můžu slíbit, že už takovéhle výpravy víckrát podnikat nebudu. Protože tohle už znova fakt nechci zažít."

Eileen ji zamyšleně pohladila po zádech a pomalu zavrtěla hlavou. „Rozhodně bych ti neřekla, že si to zasloužíš, Astrid, to určitě ne," prohlásila zcela vážně. „Tohle si nezaslouží nikdo. Je mi moc líto, že jsi toho musela být svědkem. Nedokážu si představit, jak se po tomhle musíš cítit. Mrzí mě to. Ale víš moc dobře, že na světě existuje spousta věcí, které my nedokážeme nijak ovlivnit. A smrt patří mezi ně. Je nespravedlivá. Vždycky přijde dřív, než by si člověk přál. Ale nakonec všichni odejdeme, protože každý z nás má na světě vymezený čas. Někteří ho dostanou více, někteří méně. Vím, že tě to trápí, i mně je líto, že moje jiné já dostalo tak málo času a nemělo šanci tě poznat. Ale, Astrid, nedovol, aby tě to natolik ovlivnilo, aby ti to tak ubližovalo. Nezapomínej, že tvoje místo, tvůj život, je tady. A všichni jsme v pořádku, ano?" snažila se ji uklidnit. „Musíme doufat, že její odchod byl klidný a bezbolestný. A že prožila tak šťastný život, jak jen to šlo." 

Astrid popotáhla. „Dobře," špitla potom. „Jen bych si přála, aby to bylo dopadlo jinak."

„Astrid, nad tímhle nesmíš přemýšlet. Je to věc, kterou nemůžeš nijak ovlivnit. Co ale můžeš ovlivnit, je tvůj život, tvá budoucnost. Vždycky se snaž prožít dnešek, celý život, každý okamžik, plnými doušky. Neměli bychom promrhat ani jednu šanci. Tak prosím přestaň tolik žít v jiných světech a konečně si užívej ten svůj," dodala vážně. „Ten je totiž doopravdy jenom jeden a jenom tvůj."

Dívka pomalu přikývla. „Máš pravdu, mami. Jako vždycky."

„Tak často pravdu zase nemívám," mrkla na ni čtverácky. „Ačkoliv bych to asi jako matka neměla vůbec říkat. Ale vy mladí se vždycky poučíte až z vlastních chyb a na vlastní kůži. Koneckonců, ani já jsem nebyla jiná. Posaď se, naliju ti čaj. Jsi ještě celá rozechvělá."

„Jsem unavená," zamumlala tmavovláska a sedla si ke stolu. Vypětí trochu polevilo a ona si uvědomila, jak slabě se najednou cítí. Nejen z hlediska fyzického, když spotřebovala spoustu energie a hlavně magie, aby se dostala do jiného světa, ale i z toho psychického, protože ji daná událost a i představa ztráty matky velice zasáhla.

„To se ti ani nedivím," souhlasila s ní Eileen a postavila před ní její oblíbený modrý hrneček, do nějž z konvičky nalila teplý čaj. „Měla by sis teď na nějakou dobu od těchhle dobrodružství odpočinout. Sama vidíš, kolik energie tě to stojí. Nepřeceňuj svoje síly. Vždycky se bojím, že se mi takhle někde ztratíš."

Astrid o jejím pohledu nikdy takhle neuvažovala. Její dar jí vždycky připadal jako neuvěřitelná zábava. Věděla, že máma s jejím neustálým cestováním do jiných světů nesouhlasí, ale zabránit jí v tom nemohla. Až teď si uvědomila, že to s sebou přináší také spoustu rizik. A mámě hromadu obav. „Promiň," zamumlala kajícně a napila se zeleného čaje. Eileen jen přikývla a vrátila se zase ke svému pečení. Astrid do nosu udeřila sladká vůně jablečného koláče, který milovala. Jeden chladl na lince, druhý se pekl v troubě a ten třetí ještě vznikal pod máminýma šikovnýma rukama. Weasleyovi jim jako každý rok přinesli ze svého sadu spoustu jablek, a tak se Astrid těšila na nekonečné zásoby jablečných dezertů.

„Mami?" oslovila ji se štěněčím pohledem, připravená žebrat alespoň o malý kousíček koláče. Eileen si povzdechla, avšak pak se zasmála. Přikryla koláč poslední tenkou pokrývkou z těsta, opláchla si ruce a ukrojila Astrid kousek. Byl ještě teplý a krásně voňavý. Astrid se sbíhaly sliny.

„Dělám to jen kvůli tomu, že chci sebe i tebe ušetřit dlouhého přemlouvání, a taky proto, že ti cukr dodá aspoň trochu energie," prohlásila, avšak usmívala se. Postavila před ni talířek s dobrotou a Astrid se na ni vrhla, jako kdyby týden nejedla.

Eileen se tomu musela zasmát. Láskyplně svou dceru pozorovala a byla vděčná, že ji má. Přinášela jejímu životu tolik smyslu a radosti. Byla pro ni darem. Nikdy ji nebrala jako chybu, která se stala oné osudné noci, kdy s Alexem odhodili veškeré zábrany a ztratili sebekontrolu. Byla její všechno.

„Mami?" Vyrušila ji z hlubokého zamyšlení.

„Ano, zlato?"

„Děkuju."

A myslela tím všechno.

***

„Pojď dál," vyzvala Eileen Alexe, když se později toho dne objevil na prahu jejich dveří. „Vím, že jsi přišel za Astrid, ale dneska měla trochu... náročnější den. Usnula a nechce se mi ji budit," přiznala mu tiše, poněvadž Astrid asi před půl hodinou usnula na gauči, stočená do klubíčka.

„Omlouvám se, myslel jsem, že se z práce utrhnu dřív, ale nějak se toho dost nakupilo a já jsem ztratil pojem o čase," vysvětloval jí, zatímco se v předsíni zouval. Svlékl si bundu a pověsil ji na věšák a pak se na Eileen vážně podíval. „Co se stalo?"

Eileen ho vyzvala, aby ji následoval do kuchyně. Alex se ještě cestou zastavil v obývacím pokoji, aby se podíval na Astrid, a upravil jí deku, která se jí svezla z ramenou. Eileen se nemohla ubránit něžnému úsměvu, jenž se jí vloudil na rty. City, jež kdysi chovala k Alexovi, nikdy tak docela úplně nezmizely.

Posadili se u kuchyňského stolu. Eileen jim nalila čaj a naservírovala Alexovi kousek koláče, jenž se jí ještě podařilo ochránit před nenasytnou Astrid. Potom mu v tichosti vypověděla všechno, co jí jejich dcera prozradila, i to, jak se o tom následně pobavily.

„To je hrozné," okomentoval to Alex, když skončila s vyprávěním, „nedovedu si představit, jak bych na tohle reagoval na jejím místě. Je to pro mě nepředstavitelné. Vědět, že jsi ztratila mámu... sice v jiném světě, ale i tak. Nedivím se, že ji to zasáhlo. Ten koláč je výborný, mimochodem."

Usmála se. Chuť na sladké zdědila Astrid pravděpodobně po něm. „Děkuju. Schovala jsem ti aspoň kousek, který se mi povedlo před Astrid uchránit." Oba dva se nad tím zasmáli. Eileen si nejistě odkašlala. „Zabalím ti kousek s sebou domů. Pokud tady teda nebudeš chtít zůstat."

Alex se na ni překvapeně podíval. Nikdy Eileen nepřestal mít rád, ale když jim jejich vztah nevyšel a pak se jim o nějakou dobu později narodila dcera, nikdy ji netlačil do ničeho, co nechtěla, co by pro ni mohlo být nekomfortní. Nesnažil se dát se s ní dohromady znovu jen proto, že mají dítě, věděl, že by to nefungovalo, ať už by se snažili jakkoliv. Ale tohle jejich rodinné fungování jim vyhovovalo, a pro oba dva byla samozřejmě prioritou Astrid a její duševní pohoda.

„Ty bys chtěla?" vydechl překvapeně, avšak stále se neodvažoval v nic doufat.

Nejistě se usmála. Pohrávala si s uvolněnou nitkou na svetru. „Víš, dneska jsem řekla Astrid, že by neměla zapomínat žít svůj život, a hlavně by měla prožívat naplno každou chvíli. Víš, že tě mám ráda. A asi bych se měla přestat držet tak zpátky a neustále se snažit chránit se před každou bolestí. Vím, že bych tomu měla dát šanci. Nám. Otevřít svoje srdce a pustit tě do něj. Teď už úplně. Protože lepšího chlapa už stejně nenajdu. A tím, že se budu pořád strachovat - měla bych přestat kecat, že jo?" uchechtla se nervózně, když viděla, že na ni Alex zírá jako ve snách. Natáhl ruku a zastrčil jí vlasy za ucho.

„Možná znám způsob, který by tě dokázal umlčet," prohlásil s nejistým úsměvem.

Než ale stihl cokoliv udělat, přitáhla si ho za klopy saka k sobě a dlouze ho políbila.