Michael

,,Vráno jak jsi myslela to, že jsem se obětoval a všechna zranění přešla na mě?" zeptal jsem se a Vrána ke mě zvedla hlavu.
,,Je to tím spojením Michaeli, když se jeden nebo druhý obětuje pro záchranu toho druhého, všechna zranění přejdou na něj. Asi jsem ti to měla říct, omlouvám se."
,,Ne to nic, stejně bych pro ní skočil." zamumlal jsem s tváří otočenou ke stropu.
,,Máš jí rád viď?" zeptala se a já prudce zvedl hlavu.
,,Co? Ne, nemám. No, možná trochu, ale není to nic velkého. Měl jsem jí nechat shořet?" soukal jsem ze sebe a Vrána se jen usmívala tím úsměvem Já vím víc než ty.
,,Jistě, že si jí neměl nechat shořet." usmála se a já si odfrkl.
,,Jak dlouho tu budu muset ještě ležet?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem jen nepřítomně zíral do stropu.
,,Popáleniny jsem už zahojila, měl bys odpočívat, ale nemůžu tě tady držet." zamumlala a dál srovnávala snítky levandule.
,,Ty nepůjdeš na tu slavnost?"
,,Slavnost rovnodennosti trvá celý týden, mám dost času, ale na tebe tam venku někdo čeká." usmála se a pokynula hlavou k východu.
,,Buď na Sirael hodný, bála se o tebe. Celou dobu tu byla s tebou." řekla ještě a já se zastavil v polovině pohybu.
,,Co jsem udělal s tou Sirael která by mě nejradši sama zabila?" usmál jsem se a aniž bych počkal na její odpověď vyšel jsem ven ze stanu. Venku bylo, podle mého předpokladu, pořád to divné šero. Ani tma a ani světlo.
,,Jsem ráda, že jsi v pořádku." ozvalo se za mnou a já se otočil. Za mnou stála nějaká mladá dívka z kmene. Dlouhé, rovné, černé vlasy měla na pár místech zapletené do copánků a dívala se na mě jako na boha.
,,Jsem Duha." představila se mi a zahanbeně sklopila hlavu k zemi.
,,Ehm...já jsem Michael, ale to asi víš." vysoukal jsem ze sebe, překvapený tím, že na mě mluví i někdo jiný než Bílý vlk a Vrána.
,,Vím, já...vídala jsem tě tady ještě jako malá. Až pak mi řekli, že jsi nesmrtelný anděl. Mohla bych mít jednu prosbu?" zeptala se a v jejích hnědých očích se objevily jiskřičky. Mohla být tak v mém věku, ale u nich se to špatně odhaduje. Bílý vlk taky vypadá na padesát a je mu skoro stejně jako mě. Nikdy mi neřekl své tajemství, proč tak dlouho žije, a já už to ani neřeším. Jsem za to rád, nerad bych ho ztratil, jeho a Vránu, která byla snad starší než-li já.
,,Jakou prosbu?" zeptal jsem se a ona znovu sklopila hlavu.
,,Mohla bych je vidět?" vychrlila na mě ty slova a já se nepatrně usmál.
,,Co přesně bys chtěla vidět?"
,,Křídla...tvá křídla." zašeptala tiše, ale naštěstí jsem jí rozuměl. Ani jsem jí neodpověděl a roztáhl je. Okamžitě zvedla hlavu a oči se jí rozzářily.
,,Páni." vydechla a udělala pár kroků aby mě obešla. Pak udělala něco co jsem nečekal. Dotkla se jich a já ucukl, nikdy se jich nikdo nedotýkal, ale jí to ucuknutí nezastavilo a já cítil jak celou plochou dlaně přejíždí po perech. Ten pocit byl natolik nový a příjemný, že mě to donutilo tam jen tak stát a zavřít oči.

Jen co jsem je znovu otevřel jsem jí uviděl. Seděla na kmeni stromu a dívala se na mě, tedy spíš na nás. Byl jsem jejíma smutnýma očima natolik spoutaný, že jsem si ani nevšiml, že se Duha přestala dotýkat mých křídel. Siraelin smutný pohled mě okouzlil a Duha toho využila, než jsem se nadál stála přede mnou a bez jakéhokoliv slova mě políbila. Dokonale jsem ztuhl a Sirael na to zareagovala po svém. Zvedla se a utekla do lesa, zase.
,,Co to sakra děláš?" zavrčel jsem na Duhu, která na mě zkusila psí oči.
,,Viděla jsem, že o ní nemáš zájem, myslela jsem..." začala, ale já jí nenechal domluvit.
,,Cože?! Jak tě tohle napadlo?" vypadlo ze mě okamžitě a aniž bych počkal na její reakci, odešel jsem za Sirael.
Hledal jsem jí snad čtvrt hodiny, než jsem jí uviděl a nebyla sama.

Sirael

,,K tvojí smůle si všechno pamatuju, blbečku!" vykřikla jsem na toho bledého idiota, který mi prostě nedá pokoj.
,,Myslíš, že je to moje smůla? Znám tisíce dalších způsobů." zašeptal a znovu se ke mě přiblížil blíž než jsem byla schopná snést.
,,Běž ode mě pryč, zvedá se mi z tebe žaludek." vyprskla jsem na něj, ale on se jen usmál. Pak ale jeho tvář najednou zvážněla a jeho oči se podívaly do prázdna. Snad nad něčím přemýšlel, nebo něco zaslechl, nevím. Jen co se na mě podíval, zase se usmál.
,,Víš Sirael, je spousta způsobů jak tě donutit podlehnout temnotě." zašeptal a sklonil se k mému krku, který ihned začal zasypávat polibky.
,,Donutím tě cítit bolest, ale ne fyzickou." šeptal dál, a já se nebyla schopná bránit. Snažila jsem se vsáknout do stromu, který mi znovu bránil v útěku, ale moc mi to nepomáhalo. Kain si polibky razil cestu až k mým rtům a já jen strnule čekala na svůj osud. Nevím jestli v tom měla prsty jeho moc, nebo můj strach. Snad jsem hledala něco čím bych ho praštila po hlavě, nebo jsem hledala únikovou cestu, ale to co jsem uviděla bylo něco jiného. Byla to postava schovaná mezi stromy. Okamžitě jsem ho poznala. Michael. V tu chvíli se ve mě něco pohnulo a já si vzpomněla na to jak líbal tu holku.

,,Jdi k čertu Kaine." zavrčela jsem a sama si přitáhla jeho rty ke svým. Nemyslela jsem na nic jiného, než na pomstu, ale to jsem ještě nevěděla co všechno tímhle polibkem způsobím.

♥♥♥

Ahojky, prosím abyste mě nezabíjely, já pod to auto skočím radši sama :D

Omlouvám se že nepřidávám tak často jako dřív, ale prostě nemám čas :D

Snažím se, vážně jo ale někdy mi to hold nevychází, tak mě omluvte :*

♥♥♥