,,Michaeli?" ozvalo se vedle mě a já věděl na sto procent, že to není hlas Vrány. Jen velice neochotně jsem otevřel oči a podíval se na ní. Na tu krásnou Sirael.
,,Sirael." zamumlala jsem a promnul si ospalé oči.
,,Už jsem myslela, že se nikdy neprobudíš." řekla vyčítavě a založila si ruce na hrudi. Nechápavě jsem se zamračil a podepřel se na loktech.
,,Jak je ti?" zeptal jsem se, i když odpověď byla očividná. To já jsem pořád ležel v posteli, ona klečela vedle mě a zvědavě si mě prohlížela.
,,Asi dobře. Co se vlastně stalo?" ptala se a já se musel posadit, aby se probral i můj mozek.
,,Našel jsem tě ve sněhu, umírala si." řekl jsem a její zamračený výraz se ještě prohloubil.
,,Ve sněhu? Poslední co si pamatuji je ta stodola. Co bych dělala ve sněhu?" řekla nevěřícně a to donutilo k zamračení i mě.
,,Nic víc si nepamatuješ?"
,,Ne...i když, pamatuji si nějaký hluk, jako kdyby se blížila bouřka, ale to je všechno." pokrčila rameny a já se zamyslel. Bouřka? O žádné bouřce jsem nic nevěděl.
,,Jak to, že nejsem mrtvá?" zeptala se a já jí zase začal věnovat pozornost.
,,To díky Vráně. Je to léčitelka, zachránila tě." zamumlala jsem. Rozhodl jsem se jí prozatím neříkat o darování kusu mého srdce. S největší pravděpodobností by se mi vysmála.
,,To je ta divná ženská s bílýma očima?" zeptala se a já kývl. Až pak jsem si uvědomil, že jsme ve stanu sami.
,,Kde vlastně je?"
,,Venku je nějaká párty, tak asi tam." řekla a kývla směrem k východu. Pak jsem uslyšel bubny, zpěv a flétny. Proč jsem tak nevšímavý?
,,Takže, nechala mi tu docela fajn kožešinu, co kdybys konečně vstal a ukázal mi to tu?" navrhla a já na ní nevěřícně vykulil oči. Ona tu chce provést? Co jsem udělal s tou starou Sirael?
,,Ehm...dobře." vydechl jsem a vysoukal se z postele. Já jsem kožešinu nepotřeboval a tak jsem s ní pomohl Sirael, pak jsme společně vyšli ze stanu.

Venku byla tma a jediné světlo dodávaly plameny obrovského ohně uprostřed. Slyšel jsem jak Sirael zalapala po dechu. Tohle zřejmě ještě nikdy neviděla. I na mě to zapůsobilo.
,,Tak to je pořádný oheň." vydechla a vzala mě za ruku. Tolik mě ten dotek překvapil, že jsem ani neucukl. Bylo hezké jí znovu držet.
,,Mám pocit, že tohle je slavnost kvůli jarní rovnodennosti." řekl jsem jí i když jsem si sám nebyl jistý, jestli to tak opravdu je.
,,Co je to ta jarní rovnodennost?" zajímala se a já se na ní podíval. Užasle sledovala členy kmene jak tancují okolo ohně v různých zvířecích maskách.
,,V ten den, nebo dny začíná tady polární noc Sirael. Bude pořád šero a neuvidíme slunce. Někteří věří, že v tuhle dobu se mrtví spojují se světem živých, je to prý nemagičtější část roku. Je to hloupost." řekl jsem skepticky a ona ke mě zvedla své čokoládové oči, které ve světle ohně krásně zářily.
,,Proč je to hloupost?" řekla a svou ruku z mojí zase vysmekla. Zamračil jsem se, ale dál jsem to neřešil.
,,Protože když jednou umřeš, nastane nicota, nic a prázdnota. Žádné nebe nebo peklo. Prostě nic. Nemůžeš se sem vrátit, leda by ses obětovala za záchranu někoho koho miluješ, pak bys mohla doufat v to, že ti Rada dá druhou šanci." odpověděl jsem a vzpomněl si na ten den kdy jsem se obětoval, kvůli Ariel. Bylo hrozné to čekání na spasení, už jsem ani nedoufal, když se objevilo tolik opěvované světlo. Tehdy jsem to věděl, věděl jsem že mi byla dána druhá šance.
,,Ty už jsi to někdy zažil." zašeptala, ale nebyla to otázka, spíš se ujišťovala v něčem co věděla.
,,Ano, obětoval jsem se kvůli Ariel, a Gabriel zase kvůli Azraelovi. To čekání na světlo bylo nekonečné. Rada nám oběma dala druhou šanci a teď jsem tady, s tebou." poslední slova jsem asi řekl moc hrubě, protože se na mě Sirael smutně podívala a sklopila hlavu.
,,Nemáš mě rád, chápu." zašeptala a otočila se ke mě zády.
,,Sirael, pokusila ses zabít Azmaela, myslíš že na to jen tak zapomenu?!" vykřikl jsem a rozhodil rukama. Nechtěl jsem na ní být takový, ale ona mi prostě nedala jinou možnost.
,,Nic z toho si nepamatuju!" vykřikla zase ona. Myslím, že jsem v tu chvíli otevřel pusu.
,,Co je to za blbost?!" vypadlo ze mě po chvíli.
,,Prostě...nevím, že bych něco takového chtěla udělat. Stačí?" řekla klidně a objala se kolem pasu rukama. Nejednou jsem litoval toho, že jsem na ní byl tak hnusný. Jestli si opravdu nic nepamatuje, nezasloužila si to.
,,Sirael promiň. Pokusila ses zabít člověka na kterém mi záleží. Mám z toho mít radost?" zamumlal jsem a za rameno jí k sobě otočil. Oči měla sklopené k zemi.
,,Sirael..." vydechl jsem a prsty jí zvedl tvář k sobě. V očích se jí leskly slzy a já jí to všechno prostě uvěřil.
,,Proč bych ho chtěla zabíjet? Ani nevíš jak šťastná jsem byla, když jsem vás všechny získala, když jsem vám mohla ukázat, že nejsem tak zlá jak jste si myslely. A pak přijde tohle a všechno je v háji. Všichni mě nenávidí! Dokonce i ty!"
Poslední slova jsem jí přes vzlyky skoro nerozuměl. Chtěl jsem jí říct, že to není pravda. Nedá se říct, že jí nenávidím, vždyť jsem jí dal kus svého srdce, proboha! Neměl jsem ale šanci, dlouze se mi zadívala do očí a jen co se jí po tváři skutálela jedna a druhá slza, vysmekla se mi a utekla do lesa.
,,Sirael!" zakřičel jsem za ní, ale neposlouchala mě. Možná jsem měl jít za ní, ale nechal jsem to být. Viděl jsem totiž Bílého vlka, ten by o tomhle všem mohl něco vědět.