O dva dny později

,,Tak jak jsi se rozhodl, Michaeli?" přivítala mě Vrána jen co jsem vstoupil do jejího stanu. Celé dva dny jsem byl v lese a přemýšlel jsem.
,,Vráno, chtěl bych znát podrobnosti, prosím. Co vše to pro mě znamená?" začal jsem a sedl si vedle Sirael. Vypadala pořád stejně a byla pořád stejně krásná. Teď o to víc, protože se na mě nemračila.
,,Jak už jsem řekla Michaeli, vaše srdce budou spojená. Když bude ublíženo jednomu, pocítí to i ten druhý."
,,To je všechno? Nic jiného to pro mě neznamená?" řekl jsem pochybovačně a vzal si od ní hrnek s bylinkovým čajem.
,,Vlastně je tu ještě něco, protože bude vlastnit kus tebe, budeš mít pořád potřebu jí chránit. Nemohu vyloučit to, že se do ní nakonec nezamiluješ." po těch slovech jsem se na Sirael musel znovu podívat. Už postrádala jakoukoliv podobnost s Ariel. Její rysy se trochu prohloubily, rty byly o něco plnější a nos trochu víc panovačnější. Kdybych řekl, že je Ariel podobná, v tuhle chvíli bych zcela jistě lhal. Na druhou stranu, jsem s ní jen tak krátkou dobu a nikdy jsem si nepřipadal živější a pak když utekla...umíral jsem strachy a taky jsem měl chuť jí za to naplácat na holou. Pořád tu chuť mám.
Tahle ženská mě nutí cítit tolik věcí najednou a já jí ani tak nemůžu nechat zemřít. Prostě to nejde.
,,Dobře, udělej to." vydechl jsem a podíval se Vráně do obličeje. Byla snad ještě starší než já, byla tu šamankou už v době kdy jsem se učil létat, a že je to doba. Má černé, šíleně vlnité vlasy a obě oči dočista bílé. Když jsem byl mladší, myslel jsem si že je slepá, ale ona vidí dokonce i to co vidět není.
,,Jsem ráda, že jsi se tak rozhodl. Ta dívka má dobré srdce." řekla když se ke mě otočila zády. Donutilo mě to se ušklíbnout. Sirael a dobré srdce? Spíš má dar přivádět mě k šílenství.
,,Snaží se sama sebe chránit Michaeli, ona tě miluje, ale ty jí ne. Nechce abys jí ublížil ještě víc." zamumlala Vrána ještě pořád zády ke mě a já se podíval na Sirael. Ona nechce abych jí ublížil a já se jí chystám dát kus svého srdce aby přežila. Tohle mi nikdo neuvěří.
,,Tak Michaeli, tohle vypij a pak zavři oči." poručila mi Vrána když se ke mě otočila a prstem ukázala na hrnek v mých rukách, který jsem považoval za čaj.
,,Ty jsi to věděla. Věděla jsi jak jsem se rozhodl." vydechl jsem očividnou pravdu a Vrána se na mě mile usmála.
,,Znám tě lépe než si myslíš, chlapče." zašeptala a pokynula mi abych obsah hrnku vypil. Zhluboka jsem se nadechl a udělal jsem to co mi přikázala. Chutnalo to neuvěřitelně hořce, ale donutil jsem se to spolknout.
,,Teď zavři oči a snaž se na nic nemyslet. Nemělo by to bolet, spíš ucítíš horko v hrudi."
,,Díky, tím jsi mě uklidnila." prohodil jsem sarkasticky a vzal Sirael za ruku. Byla až děsivě nehybná, ale já potřeboval její oporu. Vím, že si za tenhle krok budu nejednou nadávat, ale právě teď jí musím zachránit život.
,,Tak zavři ty oči, nebude to dlouho trvat." řekla a já jí poslechl. Jen co jsem to udělal jsem ucítil to teplo o kterém Vrána mluvila. Ta zatím něco nesrozumitelně mumlala a já se snažil soustředit na to abych na nic nemyslel. Snažil jsem se jen vnímat tu drobnou ruku ve své.
,,Hotovo Michaeli." uslyšel jsem po dlouhé době neutuchajícího tepla v hrudi. Otevřel jsem oči a zamžoural do šera které bylo ve stanu.
,,Jak se cítíš?" zeptala se Vrána a podávala mi další hrnek s kouřící tekutinou.
,,Tohle už je opravdu čaj." ujistila mě když jsem se na ní nevěřícně díval. Nakonec jsem si ho od ní vzal a napil se.
,,Nevím jestli se něco změnilo, zabralo to?" zeptal jsem se a podíval se na Sirael. Ležela pořád ve stejné pozici, ale teď už mi nepřipadala tak chladná a bez života. Její tváře byly lehce růžové a její ruka kterou jsem pořád držel ve své, byla příjemně teplá.
,,Jistě že se to povedlo. Pochybuješ snad o mě?" usmála se Vrána a já taky.
,,Ale, jak to že nic necítím?" pochyboval jsem dál a Vrána nesouhlasně zamlaskala, pak se otočila a než jsem se nadál sekla mě dýkou do ruky ve které jsem držel ruku Sirael.
,,Tak." řekla a ostřím ukázala na Siraelinu druhou ruku, objevila se tam stejná rudá čára jako na mojí ruce.
,,Neuvěřitelné..." vydechl jsem.
,,Takže jí nebudu moct zabít, smutné." dokončil jsem ironicky a Vrána se na mě hraně zamračila.
,,Za jak dlouho se probudí?" vyzvídal jsem zatímco si Vrána kolem sebe uklízela.
,,Nemělo by to trvat více než pár hodin. Měl by sis odpočinout Michaeli." radila mi a já nesouhlasně zavrčel.
,,Nepotřebuji si odpočinout." protestoval jsem a postavil se. Byla to chyba, protože se mi okamžitě zatmělo před očima.
,,Fajn, tak tě beru za slovo." zavrčel jsem a ustlal si tam kde mi Vrána ukázala. Byl jsem k smrti unavený, ale nepodařilo se mi usnout. Tolik věcí se mi teď honilo hlavou, že jsem se divil, že mi hlava neexplodovala. Jaké to teď bude? Jak se teď k sobě budeme chovat?
,,Michaeli..." vydechla Sirael a já se na ní podíval. Když spala byla opravdu kouzelná, čím to je, že se za dne mění v takovou zmiji?
,,Michaeli..." splynulo znovu z jejích úst a já se neubránil úsměvu. Ta něha se kterou mé jméno řekla mě příjemně hřála v hrudi.
,,Měl bys spát." napomenula mě Vrána, která ani nezvedla hlavu od krájení čehosi.
,,Nemůžu spát." protestoval jsem a otočil se na bok, tak abych na Sirael líp viděl. Leželi jsme oba na opačném konci stanu a mezi námi byl oheň. I tak jsem její přítomnost cítil tak, jako by byla přímo u mě.
,,Cítíš to, že ano?" zeptala se Vrána a zvedla ke mě hlavu. Nechápavě jsem se na ní podíval a ona se usmála.
,,Ten klid z její přítomnosti. Když budete spolu ucítíš to. Tu celistvost, ale když spolu nebudete, budeš se cítit neúplný, jako kdyby ti něco chybělo."
,,Děsíš mě Vráno." zamumlal jsem a zavřel oči.
,,Jen ti říkám pravdu chlapče. Spi, bude dost času to probrat."
To byly poslední slova co jsem od ní slyšel než jsem se oddal do náruče spánku.