,,Sirael vstávej, musíme jít." budil jsem jí, ale ona se rozhodla, že prostě vstávat nebude.
,,Nech mě být. Je mi hrozná zima a tady je to snesitelnější." zamumlala a stáhla se do těsnějšího klubka. Jak to, že jí je zima? Každopádně jsme museli vyrazit dřív než nás tu někdo chytne.
,,Sirael, jestli nevstaneš, vzbudí tě někdo jiný." usmál jsem se a koutkem oka zahlédl jednoho koně, který se ke mě blížil. Nereagovala a tak jsem ho pobídl aby se k ní sehnul. Jemně jí očichával, frkal jí do tváře a ona se usmívala. Nejspíš jí to lechtalo. Založil jsem si ruce na prsou a čekal až jí dojde kdo jí budí. Netrvalo to dlouho a ona ve vteřině otevřela oči, prudce se posadila a nevěřícně zírala na zvíře před sebou.
,,Mi...Michaeli." koktala a nespouštěla z koně oči.
,,Ano?" řekl jsem pobaveně.
,,Odveď to zvíře ode mě." zaprosila a i když se na mě nepodívala, věděl jsem jak moc prosebný výraz nasadila.
,,Slibuješ, že už budeš hodná?" zeptal jsem se a ona se ke mě překvapeně obrátila.
,,Trhni si Michaeli." zabručela a začala couvat před koněm hlouběji do sena. Odvolal jsem koně a ona si oddechla.
,,Díky." zavrčela a po pár nevydařených pokusech se vyhrabala z kupy sena, do které se sama zahrabala. Nehodlal jsem jí pomoct, ale když vypadá jako slaměný panák, nikam s ní nemůžu.
,,Vypadáš jako strašák, všude ti trčí sláma." řekl jsem pobaveně a sledoval jí jak se snaží slámu smést, neúspěšně.
,,Mohl bys mi třeba pomoct." prskla a já si povzdechl. Jestli se takhle bude chovat pořád, bude to rozhodně zajímavá cesta.
,,Budeš tam jen tak stát nebo mi pomůžeš?" řekla znovu panovačně a já protočil očima. Musel jsem jí pomoct ať jsem chtěl nebo ne.

Udělal jsem k ní pár kroků a začal z jejích vlasů vyplétat stébla slámy. Sledovala mě a já se snažil nevnímat její hnědé oči. Čím víc času jsem s ní trávil, tím míň se Ariel podobala a já za to byl vděčný.
,,Říkala jsi, že je ti zima, to je divné." zamumlal jsem abych nějak rozptýlil myšlenky.
,,Proč se ti to zdá divné?"
,,Protože jsi vládkyně, stejně jako Ariel. Musíme se dostat do jedné indiánské vesnice, tam dostaneme odpovědi." odpověděl jsem jí a dál se snažil vymotat stébla slámy z jejích černých vlasů.
,,Je to daleko?" zeptala se a já se na ní zadíval.
,,Zkusím si půjčit ty koně. Pak to bude celkem rychlé." podotkl jsem a viděl ten děs v jejích očích.
,,Ko...koně?" koktala a já se usmál. Byla celkem roztomilá, když se mě zrovna nechystala zabít pohledem.
,,Ano koně, nemůžu ti dělat taxík napořád. Proneseš se." popíchl jsem jí a ona si založila ruce na prsou.
,,Já, že se pronesu?!" vyprskla a znovu se mě snažila zabít pohledem, roztomilost byla pryč. I když možná ne, líbilo se mi jak u toho našpulila rty.
,,Jo a teď už pojď, seženeme ti nějaké oblečení a poptám se na ty koně." ukončil jsem náš rozhovor a vyšel vraty do mrazivého vzduchu.
,,Tak tam nejdu!" uslyšel jsem za sebou, ale pokračoval jsem dál. Jestli tu chce zůstat, fajn. Alespoň na ní nebudu muset dohlížet.

Když jsem se o pár hodin později vracel, vůbec jsem se netěšil na další chvíle strávené s ní. Ještě pořád mi vrtalo hlavou proč se pokoušela Azmaela zabít. Hodlal jsem se jí na to co nejdříve zeptat, ale teď ne. Poslala by mě do háje, musím nějak docílit toho aby mi věřila. Nelíbilo se mi jaký způsob budu muset použít, ale zřejmě není jiné cesty.
,,Sirael?" zavolal jsem do stodoly, ale odpovědí mi bylo jen ticho a občasné přešlapování koní.
,,Sirael!" zakřičel jsem víc nahlas. Zmocňoval se mě nepříjemný pocit, že utekla.
,,Sirael, sakra kde jsi?!" zakřičel jsem znovu, ale ani když jsem to tu celé prohledal, jsem jí nenašel. Musela utéct a já jí budu muset najít.
,,Do hajzlu!" zaklel jsem a praštil za sebou vraty tak silně, že se ze střechy svalila masa sněhu a dopadla kus vedle mě.

Procházel jsem celé okolí města, ptal se lidí jestli neviděli černovlasou dívku v černých šatech, ale nikdo o ní ani neslyšel. Začínal jsem se bát, že jí našel Lu.
,,Sirael!" křičel jsem za posledními domy, ale žádná odpověď nepřišla.
,,Sirael! Do hajzlu přísahám, že až tě najdu, spoutám tě a už nikdy nepustím!"
Myslel jsem to vážně. Jestli že je někde tady venku a cítí chlad, je v nebezpečí. Ať se mi to líbí nebo ne, jsem za ní zodpovědný a to, že jsem jí ztratil je špatné, hodně špatné.
,,Sirael!" křičel jsem snad po sté její jméno a procházel vysokými závějemi. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem ve sněhu před sebou uviděl něco, co tam nemělo co dělat.
,,Sirael!" křikl jsem a za pomoci křídel jsem se vznesl do vzduchu. Proč mě vlastně nenapadlo použít křídla už předtím? Kde jsem nechal mozek? Měl jsem pravdu, byla to ona. Ležela na boku přikrytá sněhem a nehýbala se.
,,Co tě to sakra napadlo?" káral jsem jí i když bylo očividné že mě neslyší. Přistál jsem těsně u ní a hned si jí vyzvedl do náruče. Byla ledová a z černých vlasů se jí vytvořily rampouchy. Musel jsem doufat, že jí zůstala ještě nějaká moc vládkyně a ona nezemře.
S ní v náruči jsem se znovu vznesl a i když jsem měl původně v plánu něco jiného, zamířil jsem do té indiánské vesnice. Je možná s podivem, že tady na Aljašce žijí indiáni, ale je to tak. Je to hodně starý kmen a já si tam vždy chodil pro rady když jsem potřeboval. Mají také tu nejlepší léčitelku jakou znám.
,,Vydrž Sirael, za chvilku budeme tam." šeptal jsem do její bledé tváře a tím víc jí k sobě přitiskl. Nemohl jsem dopustit aby zemřela, ani jsem nechtěl.