Michael

Celou tu dlouhou cestu, co jsem letěl se snažila z mého sevření vykroutit. Nevím jestli se hodlala zabít, ale bylo mi to jedno. Sám jsem bojoval s nutkáním prostě jí shodit. Jenže, když jsme dorazili do prvních mrazivých hor, usnula a já byl nucen si jí vyzvednout do náruče. Kolem začalo hustě sněžit a mě to dost znepříjemňovalo let. Ne, že by mi byla zima, ale prostě jsem nic neviděl. Musel jsem použít svou moc, abych přebil tu její a aby alespoň přestalo sněžit, protože by hrozilo, že se ztratím a pak by jsme tady nejspíš umrzli.

Nemohl jsem přestat myslet na to, že chtěla zabít Azmaela, proč to sakra chtěla udělat? Jaký k tomu měla důvod? Ale něco mě trápilo ještě víc, to, že při tom vypadala jako by byla omámená, v transu a úplně nepřítomná. Bylo možné, že jí někdo ovládl? Ale copak nemá vlastní rozum na to aby tomu odolala? Tolik otázek se mi teď honilo hlavou a odpovědi nikde. Tedy, odpovědi byly přímo v mojí náruči, ale dost pochybuji o tom, že mi to jen tak řekne. To by bylo moc jednoduché ne?
Jestli jsem věděl kam letím? Zhruba ano, věděl jsem o jednom malém městečku na úpatí jedné z hor, tam by jsme mohli přenocovat, když se teda Sirael neprobudí a nezmrazí celé město.
,,Sirael?" oslovil jsem jí, ale odpovědí mi bylo jen to, že se trochu zavrtěla a přitiskla svou tvář k mému krku.
,,Sirael, odnesu tě do jednoho městečka tak mi slib že budeš hodná." pokračoval jsem a ona ke mě zvedla hlavu.
,,Trhni si Michaeli." vydechla a znovu svou hlavu položila.
,,Fajn, alespoň něco." zamumlal jsem spíš sám sobě a začal klesat, protože jsme byly jen pár set metrů od města. Asi by bylo hloupé, přistát přímo uprostřed.

Přistál jsem kousek za městem, a to že jsme zastavili přimělo Sirael znovu zvednout hlavu.
,,Nehodlám se brodit tím sněhem bosá, i když mi zima není, asi by to vypadalo hloupě." zamumlala a já si jen povzdechl. Měla pravdu.
,,Fajn, ale to bude naposledy co ti prokazuju nějakou laskavost. Chtěla si zabít mého syna." zavrčel jsem a ona se zašklebila.
,,Není to tvůj syn." podotkla a omotala kolem mého krku ruce.
,,Je v něm i kousek ze mě, takže jakoby byl." odpověděl jsem jí a ona si odfrkla.
,,Jsi až moc závislý na Ariel. Měl bys na ní zapomenout, pomůžu ti." zavrněla a svými rty se otřela o kousek mé kůže na krku.
,,Dost Sirael! Máš velké štěstí, že jsem tě neshodil už když jsme byly ve vzduchu, ještě chvíli mě provokuj a nechám tě tady." zavrčel jsem a ona se ode mě odtáhla.
,,Jak chceš, ale pak mi nebreč na rameni."
,,Nemám v plánu brečet." ukončil jsem naší debatu a zamířil k opuštěné stodole na kraji toho města. Neměl jsem sebou žádné peníze a upřímně dost pochybuju, že by tu platili. Tady jsme byly v divočině, žádný luxus, no bude to zábava.
,,To nemyslíš vážně!" vykřikla ta paličatá holka jen co jsme se kousek přiblížili ke stodole.
,,Jestli chceš spát venku, není problém." zamumlal jsem a spustil jí na zem tak, že spadla asi do metrové závěje.
,,Bože! Ty jsi takovej idiot!" křičela na mě nadávky, ale já jsem se k ní otočil zády a sám zamířil do stodoly. Škodolibě jsem se usmíval, ale to nic neměnilo na faktu, že jsme teď nepřátelé. Musím to s ní vydržet jen do té doby, než se mi ozve Gabriel. Pak se jí zbavím.

Když jsem otevřel těžká vrata, ovanul mě...no ano, prostě smrad. Zatuchlina a k mému překvapení i koně. Byly tu tři, menší chundelatí hřebci, kteří si mě zvědavě prohlížely.
,,Ahoj chlapci, alespoň na tu čarodějnici nebudu sám." zasmál jsem se a hned na to se kolem mě prohnala právě ta čarodějnice o které jsem mluvil.
,,Kdo je u tebe čarodějnice!" vykřikla, ale když uviděla naše tři spolunocležníky zarazila se.
,,Co to do pekla je?!" zamumlala a začala couvat zpět.
,,To jsou koně Sirael, neříkej mi, že jsi je nikdy neviděla." usmál jsem se a založil jsem si ruce na prsou.
,,Ko-koně?" koktala a schovala se za moje záda.
,,No jo, to jsou zvířata které místní používají k dopravě, na maso a tak." vysvětlil jsem jí a on vystrčila hlavu aby se na ně opatrně podívala.
,,A to nemají auta?!" vyhrkla a já se znovu zasmál.
,,Ne, auta fakt nemají." s tím jsem od ní odešel a lehl si do nejbližší kupky sena. Zmateně se koukala na mě, na koně a pak i kolem sebe.
,,Co třeba postel? Sedačka, nebo něco takového?" řekla když udělal pár kroků stranou.
,,Budeš se muset spokojit se senem, drahá Sirael." s těmi slovy jsem si založil ruce za hlavou a pobaveně jí sledoval. Byla opravdu vtipná, jako kdybych unesl nějakou princeznu ze zlatého paláce.
,,Kéž by jsi mě shodil a já umřela." vydechla a posadila se do kupky naproti mě.
,,Jo to by bylo nepochybně jednodušší, ale já musím počkat až se mi ozve Gabriel, a řekne mi co s tebou. Takže do té doby se prohlašuju tvým ochráncem. K mé smůle."
,,Jo jasně, jako kdyby mi na tom záleželo." s těmi slovy se převalila na bok a dál se se mnou nebavila.

Ne že by mi to tak úplně vadilo, ale fakt že se pokusila zabít Azmaela to jen zhoršoval. Mohl to být celkem pěkný výlet, mám rád hory a Aljašku zvlášť, i jí by se tady líbilo. Ale já nesmím zapomínat na fakt, že je to můj nepřítel ať se podobá Ariel jak jen chce.