Halsey - Ghost

°~~~~~~~~°

Neobjevil se. Ani ten večer a ani další den. Přesto jsem se tam pořád vracela. Každý večer jsem šla do prázdného kabinetu v šestém patře. Nevím, jestli ho můžu ještě pořád nazývat klubem, když sem chodím už jenom sama. Vymlouvala jsem se přitom na to, že chci v klidu cvičit svoje schopnosti. Ne, že by to s nimi nějak extra šlo, ale aspoň jsem byla v klidu a nic omylem nezapalovala. Ta Godrikova jóga fungovala. Anebo za to možná mohl ten lektvar, co jsem ho pila dvakrát denně. Byla jsem opatrná. Nejsem přeci blbá, abych se předávkovala. I když třeba po tom, co v úterý zmizel Cedric, jsem byla dost v pokušení vzít si hned další.

Takže všechny večery první týden trávila naše parta odděleně. Harry měl svoje tresty, Hermiona byla většinou v knihovně nebo pletla v naší společenské místnosti čepičky a Ron byl záhadou. Aspoň zezačátku. Myslela jsem, že bude dělat na té hromadě úkolů, ale stejně s nimi byl pozadu jako já a Harry. Pravdu jsme nakonec odhalili ve čtvrtek, když jsem to brala do společenské místnosti trochu oklikou kolem kabinetu Umbridgeové. Na naší kolej jsem pak mířila spolu s Harrym a až před ní jsme objevili Rona s koštětem.

Myslím si, že je hrozně fajn, že to chce zkusit a podle mě má šanci. Akorát jsem z toho konkurzu byla asi stejně nervózní jako on. Uvědomovala jsem si, že bude přesně v době Harryho trestu a že nebudu v dobré formě.

A měla jsem pravdu. Byla jsem skoro nepoužitelná. Pokaždé, když jsem házela, bolela mě Harryho ruka, a tak byli všechny moje rány mizerné. Všem brankářům jsem to dost usnadňovala.

"Kate, co se s tebou stalo?" vzala si mě stranou Angelina. "Prosím tě, neříkej mi, že se ti přes léto něco stalo..." Zarazila se, věděla, co se o mě povídá. "Ehm, teda, že nemůžeš hrát a budu muset hledat nového střelce."

"Můžu hrát. Jenom je to obtížný, když Harry má v tu samou chvíli trest."

Nechápavě na mě koukala. Hmm, jak jí vysvětlit pouto a že Harry si právě drásá ruku do krve?

"Já z toho taky nejsem nadšená," rozhodila jsem rukama. "Už od úterka jsem každý večer nepoužitelná, protože zatímco Harry je tam, já se musím ovládat a uklidňovat, abych něco omylem nezapálila. A dokud tam je, tak se nemůžu soustředit na úkoly, takže jsem s nimi taky pozadu. Utěšuje mě jenom to, že dneska má poslední den." A taky že jsem si brala zhruba před hodinou lektvar.

Myslím, že z mých slov nebyla moc moudrá. Nepochopila proč, ale pochopila důsledky. "Jestli si ho ještě někdy nechá napařit, tak ho roztrhnu. Nejenom, že přijdu o něj, ale takhle to vyřadí i tebe," rozčilovala se, ale aspoň se tím dál nezabývala. A k naší radosti se Ron dostal do týmu.

Oslavili jsme to. Byla to teda jenom malá oslava, Fred a George zajistili zásobu máslového ležáku a tak jsem spolu popíjeli.

"Harry tu bude brzo," poznamenala jsem, když jsem usedla vedle Hermiony do křesla. Sebrala jsem jí přitom láhev máslového ležáku, protože tam už pochrupávala, a měla ji nebezpečně nakloněnou.

"Co?" trhla sebou, protože jsem ji buď svými slovy anebo sebráním flašky probudila.

"Říkám, že mě přestala bolet ruka," zopakovala jsem. "Takže Harry brzo dorazí."

"Jak přestala?" nechápala Hermiona.

"Přestal psát," dovysvětlila jsem, ale Hermiona pořád nechápala. "Harry ti neřekl, co dělá na tom trestu."

A tak jsem to Hermioně vysvětlila. Reagovala podobně jako včera. Harry akorát přišel na chvíli, aby mu začala spílat, že by to měl někomu říct. Ale Harry furt nechtěl.

Na celém večeru a oslavě mě akorát trápilo, že nemám příležitost se jít někam vyplížit. Dokonce se i Hermiona byla projít s Guccim, zatímco jsem byla na tréninku, takže jsem neměla ani tuhle výmluvu. Ale stejně by se Cedric neobjevil. Začínala jsem se smiřovat s tím, že je definitivně pryč. S touhle myšlenkou jsem i usínala.

Ocitla jsem se na zemi. Ležela jsem na zádech a když jsem otevřela oči, viděla jsem spoustu mlhy. Byla to divná mlha, taková zářivá, jakou jsem ještě nikdy v životě neviděla. A skrz tu mlhu jsem viděla vnitřek střechy.

Posadila jsem se. Přitom jsem si uvědomila, že jsem nahá. To se mi nelíbilo. Byla jsem na neznámém místě a nahá. Ale vzápětí, sotva jsem začala uvažovat o oblečení, se kousek ode mě objevil hábit. Ulevilo se mi.

Jakmile jsem tam stála oblečená, rozhlédla jsem se pořádně okolo. To místo by bylo vážně nějak povědomé. Pozorovala jsem mlhu, která trochu ustopovala. Až když jsem postřehla pár sloupů a další nástupiště, uvědomila jsem si, že jsem na nádraží King's Cross.

"Ale proč jsem zrovna tady?" nechápala jsem.

"Možná nádraží má něco symbolizovat v posmrtném životě."

Otočila jsem se. Stál tam, ve stejném hábitu jako já. Nevím, kdy se tady objevil, ale bylo mi to jedno.

"Cedricu!" vrhla jsem mu kolem krku. "Já myslela, že jsi mrtvý."

"Jo, to je pořád pravda," ujasnil mi.

Zmateně jsem se odtáhla a podívala se na něj. Nebyl tak nadšený, že mě vidí. "Ale.." Cítila jsem jeho dotek. Nebyl průhledný. "To znamená, že..."

Začalo se mi to vracet. Poslední okamžiky na hřbitově. Harry mi vyklouzl. Smrtelné kletby. Selhávající štít. Sedmá kletba. Zelené světlo.

"...je mi to líto," tvářil se smutně. "To se nemělo stát. Měl umřít jenom jeden z nás."

"Smrt mluvila jenom o jednom," vzpomínala jsem. Pozvedla jsem zápěstí. Měla jsem tam pořád označení Smrti, ale bledší než dřív a každým okamžikem bledl víc.

"To ale nesedí s tím, co jsem viděla v budoucnosti," nechápala jsem. "Byla jsem tam starší a ve vězení a těhotná a..."

"Nic nesedí. Trochu se bojím, že jsme možná rozbili čas. Hlavně možná já. Ale s tím už asi nic neuděláme," prohrábl si vlasy, a když dával ruku dolů, trochu mu sklouzl rukáv ze zápěstí dost dlouho na to, abych si tam něčeho všimla.

Chytla jsem ho za ruku a podívala se zblízka. Byl taky označený Smrtí. Natáhla jsem vedle svoje zápěstí, abych se mohla ujistit. Byly stejné, jen to jeho možná o odstín bledší. "Jak dlouho ho máš? Tenkrát jsi ho přeci neměl."

"Nevím, nikdy jsem ho neviděl," díval se na něj stejně překvapeně jako já. "Nebo jsem si ho aspoň nevšiml. Nepamatuju si, že by se tam někdy objevil."

"Já to vzdávám," pustila jsem jeho ruku. "Tady už nic nedává smysl."

Jako odpověď se ozvalo tlumené zabušení. Jakoby sebou něco házelo. I Cedric to slyšel a začal se rozhlížet okolo.

"Tady to je," objevila jsem lavičku, pod kterou bylo něco divného a živého. Byl to malý tvor, něco jako dítě schoulené na zemi. Museli mu dost ubližovat. Pokožku mělo samý šrám a modřinu a třáslo se. Ale I když bylo malé, křehké a zraněné, stejně ve mě vzbuzovalo odpor. Myšlenka vzít toho tvora a snažit se ho uklidnit a ošetřit se mi z nějakého důvodu hluboce hnusila.

"Můžeme ho tu nechat?" obrátila jsem se na Cedrica. "Nebo mu musíme pomoct?"

"Měli bychom mu pomoct," promluvil Cedric rozumně. "Ale taky se mi na tom něco nezdá."

"Hlasuju pro to ho tu nechat, protože jestli ho budeme muset zvednout a někam nést, tak potom vrhnu svoji večeři támhle na... Hele, ten vlak tam byl I předtím?" všimla jsem si.

"Nic tu nebylo," zvedl hlavu Cedric. "Ale asi už tu máme vlak."

"A hned dva," dodala jsem. "Máme do některého z nich nastoupit?"

"Dva?" rozhlížel se Cedric. "Vždyť je tu jenom jeden." Kývl hlavou k vlaku na pravé koleji.

"A co tenhle?" ukázala jsem nalevo.

"Tam je prázdná kolej," nakrčil čelo.

Vlak vpravo náhle zatroubil. Byl to podobný zvuk, který vydávají vlaky těsně před tím, než se rozjedou.

"Jestli máme nastoupit, měli bychom si pospíšit."

Váhavě jsem podívala na levé koleje. Měli by tu sem napsat nějaké vysvětlení pro nově mrtvé. Jak se v tom má někdo vyznat?

"Jdeš?" zavolal na mě Cedric ode dveří vlaku. Který vlak je ten správný? Nad tím se vlastně ani nemusím rozhodovat. Cedric může nastoupit jenom do jednoho z nich a já pojedu s ním.

Sotva jsme nastoupili, vlak se začal pomalu rozjíždět. Ještě jednou přitom zatroubil. To mě probudilo.

Nejsem si úplně jistá, jestli bych to měla označovat za sen. Vždyť to byla vzpomínka. Přesně tak, jak se to odehrálo po smrti. Ale furt nechápu, proč to po smrti vypadá jako na nádraží.

Kvůli tomuhle jsem byla vzhůru docela brzo a na snídani mezi prvními. Pořád jsem ale vstávala později než Harry.

"Proč jsi po ránu tak veselý?" nechápal ho Ron u snídaně. Dorazil tam z nás jako poslední.

"To kvůli famfrpálu," vymluvil se Harry a sklonil hlavu k talíři.

"Ráno mluvil s Cho v sovinci," řekla jsem Ronovi pravdu. Ne, že by ho to až tak zajímalo, protože mu právě přinesl Errol dopis.

"Hej, jak to víš?" podíval se po mě Harry.

"Byla jsem zvědavá, co tě tak rozveselilo, tak jsem nakoukla," ušklíbla jsem se. "Zhruba tak na dvě vteřiny. Ani sis mě nestihl všimnout, že ne?"

"To není fér," zamračil se Harry. "Co když jednou... ehm..."

Rozesmála jsem se. "Přísahám, že až jednou budeš s Cho nebo s kýmkoliv jiným sex, tak se budu držet dál."

"Je to divný," zamumlal Ron.

"Vidíš, i Ron se mnou souhlasí," řekl Harry.

"Co?" zvedl Ron zmateně hlavu. "Ne, já myslím tenhle dopis. Mamka mi píše, ať jsem zodpovědný a hlavně ať si dávám pozor, když jsem s nějakou holkou... Co jí to najednou popadlo?"

"Máme teorii, že Bill nebo Charlie někoho zbouchnul," ozval se Fred, který si právě přisedl.

"Napsala nám to samý. A něco nám říká, že Ginny taky," podíval se George o kus dál, kde si právě Ginny u snídaně rozbalovala svůj dopis.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. "A tušíte, kterému z nich máme gratulovat?"

"To je právě za záhada," posadil se Fred vedle mě.

"Vždyť žádnej z nich s nikým nechodí," přemýšlel Ron.

"Rone, prozradím ti jedno tajemství," zatvářil se vážně George.

"Je to veliké tajemství, které ti úplně změní život," přidal se Fred.

"Ale k početí dítěte není potřeba dlouhodobý vztah, jak ti tvrdili," pokračoval George.

"Stačí jedna rychlá jednorázovka," zakončil to Fred.

Ron protočil oči.

"Ale je pravda, že to by vysvětlovalo, proč vás nabádá k opatrnosti," zvedla Hermiona zvědavě hlavu od knížku.

"Kolik že jim vlastně je?" poškrábal se Harry na hlavě.

"25 a 23 jestli si dobře vzpomínám," zavzpomínal Ron.

"Tolik?" nakrčila jsem překvapeně čelo. "Charlie mi nepřipadal tak starý."

"Proto sázíme spíš na Billa," poznamenal George.

"Já na Charlieho," odvětila jsem. "V tom Rumunsku si může dělat Merlin ví co. A jen si představte, jak by bylo vtipný šoupnout tam k těm drakům děti. Ideální výchovný prostředí, ne?"

"Takže sázka?" natáhl ke mě ruku Fred.

"O dva srpce?" navrhla jsem.

Kývl a stisknutím ruky jsme potvrdili sázku.

"Jsem zvědavej, co budete dělat, když se ukáže, že to není ani jeden z nich," zavrtěl Harry hlavou.

Cestou ke hřišti jsem nad tím přemýšlela a v duchu jsem počítala. Teď mi dávalo smysl, proč Charliemu připadala Lopezová povědomá. Muselo mu být tak osm let, když skončila válka a předtím se s ní mohl potkávat třeba na setkání řádu.

"Uvědomuješ si, že Bill je tak starej, že skoro mohl chodit do školy s našimi rodiči?" řekla jsem Harrymu, když jsme vcházeli do šatny. "Jemu bylo jedenáct, když skončila válka, takže nastupoval do Bradavic, a naši dokončili školu jenom o tři roky dřív."

°~~~~~~~~°

Opuštěnému kabinetu v šestém patře se Alice po celý týden vyhýbala. Nebylo to tedy moc těžké, když měla společenskou místnost dole. Tenhle kabinet měla hrozně úzce spojený se Cedricem a taky trochu s Jamesem. Tohle bylo místo, kde se loni všichni scházeli. Taky to bylo I místo, kde poprvé měla vizi o smrti svého bratra. A proto sem nechtěla chodit.

Ale zároveň jí to scházení chybělo. Věděla, že teď je to jiné. Nebyl tu Cedric, nebyl tu James. Zbyla jenom Kate. A tak jí ani tak nepřekvapilo, když tam na ní zase narazila.

"Nevěděla jsem, že jsi tady," zarazila se ve dveřích. Kate se trochu lekla, když přišla. Šátrala zrovna něco v kapse.

"Chodím sem po večerech," přiznala.

"To mě mohlo napadnout," sehnula se Alice a pohladila Gucciho, který k ní zvědavě přiběhl.

"Je tu soukromí a prostor. To jsem potřebovala, abych mohla cvičit... Teď si nevzpomínám, ale říkala jsem ti, že mám nové schopnosti?"

"Ne, to si zapomněla trochu zmínit," posadila se Alice na gauč naproti ní.

"Nebelvírské," dodala Kate a natáhla ruku. Alice zatím zvědavě nakoukla do její aury. Všimla si, že tam je hodně modré barvy. Tuhle barvu vídala tohle léto hodně. Měla tušení, že to bude znamenat něco se smutkem. A čím byla tmavší, tím to bylo horší. Docela ji překvapilo, že té bylo u Kate hodně. Přitom nebrečela a tvářila se v pohodě.

Najednou ke vší modré barve přibyla I červená a brzy na to se proměnila ve zlatou. Ve stejný okamžik se Kate objevil v dlani malý ohýnek.

"Pěkný," okomentovala Alice a prohlížela si mě. "Pamatuješ, jak jsem kdysi u tebe poprvý viděla zlatou barvu? Teď je u tebe zase."

"Asi I tenkrát znamenala, že mám neaktivované tyhle schopnosti," pokrčila Kate rameny a nechala zmizet oheň. "Taky jsi to mohla rozeznat už tenkrát a říct mi to."

Alice se pousmála. Tenkrát to nikoho ani nenapadlo. I když indície k tomu měli. "Je zajímavá náhoda, že zrovna ty a Harry jste při tom našem vyvolávání Smrti zastupovali nebelvírský schopnosti."

"To pravděpodobně vůbec nebyla náhoda," vzpomínala Kate. "Byl to Cedric, kdo navrhl Harryho, že jo?"

Alice přikývla. Vybavovala si to dobře, původně právě ona navrhla Cedrica.

"Je to divný, ale Cedric už tehdy věděl, že je Harry můj brácha a že oba máme mít nebelvírský schopnosti," nakrčila Kate čelo.

"Počkat, cože?" Alice překvapeně zamrkala.

"Věděl, že umře, protože tu byl někdo z budoucnosti. Právě to mi psal v tom dopisu," vysvětlovala jí Kate. "Nevím, kdo tu tenkrát byl, schválně mi nezmínil ani pohlaví nebo jejich počet."

Alice se spokojeně a trochu kulišácky usmála. "Já vím."

Teď pro změnu povytáhla překvapeně obočí Kate. "Jako víš jako, že víš, nebo víš jako, že víš?" Po Alicině zmateném pozvednutí obočí, to dovysvětlila: "Víš o těch z budoucnosti nebo víš kdo to byl?"

"Nechal mi taky jeden takový dopis," pokrčila Alice rameny. Našla ho až doma, spolu s dopisem pro Kate, jestli jí ho přidá. Sice v jednu chvíli brečela tak, že přes slzy nedokázala číst, ale nakonec jí ten dopis pomohl smířit se s tím vším. Ale teď si nebyla jistá, co všechno může prozradit. "A protože tyhle... kdokoliv, mají v budoucnosti blíž k tobě a je tu možnost, že kdybys věděla kdo, tak bys jim to překazila a rozhodila celou časovou osu, taky ti to neřeknu."

Kate se zamračila. Alice jí zvědavě nakoukla do aury. Přibylo tam hodně hnědé barvy. Tu si Alice spojovala hlavně s učením. Loni před zkouškami a I při nich jí viděla všude. Tehdy usoudilo, že to bude něco jako soustředění nebo přemýšlivost.

"Asi bych neměla nad tím moc přemýšlet," usoudila Kate nakonec. "Když já mám zlatou barvu v auře, nemá jí i Harry?"

"Nevzpomínám si, že bych ji u něj někdy viděla, ale jeho auru jsem zase až tak moc podrobně nezkoumala," přiznala Alice a sklonila hlavu. Gucci jí právě olízl ruku a tak ho pohladila po hlavě. Když pak znovu zvedla hlavu a podívala se na Kate. Zaraženě mlčela a zírala někam za ní. Alice se zmateně ohlédla za sebe, ale nic tam neviděla.

"Děje se něco?" zeptala se jí a nakoukla přitom znovu do její aury. Mísila se jí tam růžová, žlutá, oranžová a modrá. Tuhle kombinaci barev nechápala, protože právě ta modrá moc neseděla k oranžové. I když té oranžové tam nebylo moc, jen trochu. Hlavně převažovala žlutá a růžová.

Kate sebou trhla a podívala se na Alice. "Nic. Jen jsem si uvědomila, že večerka se brzo blíží a že bych se měl vrátit." Začala se zvedat a připínat Guccimu vodítko.

Alice se podívala na hodinky. Opravdu už měli nejvyšší čas. "Jo, a až se nějak rozhoupete s tím učením obrany, tak mi dejte vědět."

"Jo, jasně," odpověděla jí Kate, která byla moc roztžitá na to, aby si uvědomila, že neví, co myslí.

°~~~~~~~~°

"Vážně? Celý dny nic a pak se najednou objevíš, zrovna když tam je I Alice?" vyhrkla jsem rozrušeně za chůze, když jsem zahnula za roh chodby. Upřímně doufám, že mě Alice nijak nesleduje. Sice jsem mohla znít trochu naštvaně, ale ve skutečnosti jsem byla ráda, že ho zase vidím. Kdyby to šlo a on měl svoje tělo, skočila bych mu hned kolem krku.

"Já jsem nezmizel. Byl jsem tu celou dobu," odvětil Cedric.

Zastavila jsem se a podívala se na něj. "Cože?"

"Celou dobu jsem tu byl, mluvil jsem na tebe, I jsem křičel, ale tys mě neslyšela," vysvětloval mi Cedric trpělivě.

"Ale...?" nechápala jsem. Zaslechla jsem kroky. Alice jde. Rychle jsem se vydala dál chodbou dřív, než jsem se stihla rozmyslet, jestli se její kroky přibližují nebo ne. Byla jsem zticha, aspoň nějakou dobu, než jsem se nedostala ke schodišti. Tam jsem zamířila po schodech nahoru a ať by šla Alice jakoukoliv cestou, tady bychom se s jistotou museli rozdělit. Cedric šel celou dobu mlčky vedle mě.

Nešla jsem přímo do naší společenské místnosti. Těsně před ní jsem zabočila do vedlejší chodby.

"Proč?" podívala jsem se na Cedrica.

"To, co jsi vypila, co to bylo?" mračil se. Proč se na mě mračí? Proč není rád, že spolu můžeme mluvit?

"Lektvar. Pohodový odvar," odpověděla jsem. Před ním nemělo smysl nic tajit. Viděl mě pít ten lektvar.

Nelíbil se mu to. Ještě víc se zamračil a nakrčil čelo. "Proč to piješ?"

"Abych se cítila líp. Pomáhá mi to," pokrčila jsem rameny. "A neboj se, jsem s ním opatrná. Vím, kolik ho můžu maximálně vypít."

"A tlumí tvoje schopnosti," dodal Cedric. "A zabraňuje ti vidět mě."

"Ne, to není prav..." Větu jsem ani nedokončila, jak jsem nad tím začala uvažovat. Opravdu zmizel, když jsem ten lektvar vypila. Teď už neúčinkuje, proto ho možná vidím. Taky moje schopnosti v poslední dny úplně dobře nefungovali. Protože jsem ho pila každý den ráno a večer.

"Nepij ho," naléhal na mě Cedric. "Je to jenom náhražka."

"Ale.. On mi pomohl," namítla jsem. "Když jsem se tu ocitla sama a když... Jenom díky němu jsem klidná. Víš jaký to je, když pořád tu je něco... Nikdo mě nechápe. Nikdo neví, jaký to je být tam a pak najednou tady. A ty tady nejsi!"

"Jsem tady," uklidňoval mě Cedric. Natáhl ke mě instiktivně ruku, ale pak jí zase stáhnul. Asi se mě chtěl dotknout, ale je to zbytečný.

"Zatím. Jednou zmizíš a zase mě tu necháš," překřížila jsem ruce na hrudi.

"Ale do tý doby jsem tady pro tebe. Ale ne, jestli budeš pít ten lektvar. Klidně s tebou budu trávit každou volnou chvilku, ale bude zbytečný, když mě nebudeš moct vidět."

Měl pravdu. Musím si zvolit mezi lektvarem a jím. V tomhle jsem měla volbu jasnou.

"Dobře, nebudu ho pít," souhlasila jsem. "Ale vídat bychom se měli jenom takhle večer. Když tě budu vídat při vyučování, tak mě trochu rozptyluje a ostatním může začít být trochu divný, když budu koukat na někoho, koho nevidí."

Usmál se. Konečně. "Slibuju. Obnovíme klub bilokantů?"

V tuhle chvíli jsem opravdu litovala, že ho nemůžu obejmout a políbit. Tohle byli ty pěkné momenty, které mi chyběli. Prostě být spolu.

Místo toho jsem cítila úzkost a strach jako připomínku toho, že jednoho dne opravdu zmizí a už s ním nebudu moct mluvit. Proto jsem si víc vážila toho, že s ním vůbec můžu mluvit. Ale přesto, abych se zbavila těch pocitů, jsem těsně před spaním svůj lektvar vypila. To je dost času na to, aby do zítřejšího večerního setkání se Cedricem vyprchal.

Zjistí Cedric, že Kate pije dál lektvar?

Zjistí někdo, že vídá Cedrica?

Kdy dojde Kate, co myslela Alice s učením obrany?