Prach lítal všude kolem nás, nebylo pochybu, že tu posledních několik let nikdo neuklízel. Doslova jsme se dusili kašlem, když jsme se prodírali skrze krabice na půdě.

Byl to zhruba měsíc, co zemřela Louisova babička a jelikož byl Louis její jediný vnuk, rozhodla se, že mu daruje její dům. Teď jsme sice měli, kde bydlet, ale vše se tu muselo zrekonstruovat, vyklidit a předělat.

Nesl jsem po vratkých schodech další krabici plnou nějakých věci a jen se modlil, aby už bylo vše vyklizené. Ani mě, ani Louise to vůbec nebavilo, ale bylo to něco, co je potřeba udělat.

"Hele, Hazz," zahulákal na mě zeshora.

Zmoženě jsem položil bednu mezi ostatní a vydýchával se, ale nebylo mi to nic platné, jelikož mě můj přítel hnal opět nahoru. Prý abych omrkl nález v jedné z těch krabic.

"Kazety z dětství. Pustíme si je?" zajásal a mně se rázem rozzářila očka při představě, že ho uvidím jako malého kluka. "Dole je kazeťák," dodal, ale to já už bral krabici do rukou a nesl ji do obýváku, kde byl prachem obalený přehrávač kazet.

"Tak ukaž," mlasknul jsem si a začal číst nadpisy kazet. "Z porodnice," zajásal jsem a strčil kazetu dovnitř, načež se spustila. Obraz byl chvílemi zrnitý, rozmazaný nebo celkově černý, ale i tak to bylo perfektní. Vidět takhle jeho život už od začátků.

"Byl jsi fakt sladkej," zasmál jsem se.

"Jako že už nejsem?" Viděl jsem jeho naoko naštvanou tvář, ale vzápětí se začal zase chechtat, když vytáhl kazetu s nápisem jablko. "Tohle pusť, dělej," smál se a strkal mi kazetu do ruky.

"Jablko? To bude zase nějaká kravina," přemýšlel jsem nahlas, načež mě Louis bouchl do ramene a nařídil, ať už to pustím.

V televizi se ukázal obraz na dva kluky, kterým mohlo být tak pět. Jedním z nich byl právě Louis. Ten nastavoval kameru, nejspíše na stůl, a v puse měl jablko. Se smíchem poodešel a řekl svému kamarádovi, že může. V tu chvíli mi došlo, co budou dělat.

Můj přítel si dal jablko na hlavu a před ním stál kluk s lukem a šípem.

"Si děláš prdel," hlesl jsem a sledoval to, jako nějaký akční film.

Natahoval luk a já jako bych nervozitou ani nedýchal. Obzvláště, když šíp vystřelil a v tu chvíli se otevřely dveře za Louisem, načež se ostří šípu setkalo s hlavou Louise mámy.

"Proto má tu jizvu na čele," dodal komentář a já jen pobaveně koukal na to, jak stupidní byl můj přítel.

"Ty jsi debil," zasmál jsem se a užíval si, jak na něj máma křičí a nadává, až oba dva začali brečet. "Dobře vám tak."

"Do teď na to vzpomínáme. Hlavně máma to všude ráda vypráví. Ten den, kdy jsme ji střelili šíp do hlavy," řekl pobaveně a já jen kroutil hlavou.

"Ještě si to jak idioti natáčíte," zasmál jsem se a upřímně litoval jeho mámu, že měla s Louisem takových starostí, ale on z toho nejspíše ani nevyrostl. Do teď dělá podobný voloviny, ale je to jedna z věcí, co na něm tolik miluju.

Ta jeho třeštěná povaha.

-------------------

Názory? :d