Chci se omluvit, že jsem nenapsala dva dny výzvy, ale z osobních důvodů to zkrátka nešlo... I tak doufám, že se vám bude dnešní téma v mém podání líbit a třeba zanecháte nějaký názor :)

-----

Čas plynul a s časem i náš vztah. Z jednoho roku se staly dva a z nenadání to byly čtyři roky. Celkově byl náš vztah opravdu úžasný, ačkoli tam bylo v některých chvílích hodně pochybností, hádek a zklamaní. Pro nás to ale nikdy nebylo překážkou, vždy jsme věděli, že jsme silnější než nějaké neshody. 

Stalo se to v páteční večer, kdy jsem se chtěl jít bavit s mými přáteli. Vím, že Louis nemá rád, když jsem někde bez něj a ještě piju. Žárlí. Žárlí jako na začátku vztahu, žárlí jako kdybych mohl každým dnem odejít k někomu jinému. Myslel jsem ale, že pro jednou se nic nestane, přece jenom jsme spolu byli každý den. Od rána do rána, bez přestávky. Ohraný stereotyp ovládl náš život a my se z něj nemohli dostat. Zkusili jsme si pořídit psa, ale akorát nám na krk padlo ještě víc povinností a bohužel i to roztomilé štěně padlo do stereotypu, jenž se stal naším věrným kamarádem. 

"Chci se alespoň jeden večer bavit," povzdechl jsem si, když začal dělat uraženého. Jako kdyby mu bylo pět. "Jsme pořád doma a mě to už taky nebaví." 

Naštvaně se na mě otočil, načež se zasmál, jako kdybych vůbec nechápal, o co mu jde. A pravda byla, že já to skutečně nechápal. "Víš, že jsi mi už dvakrát zahnul a myslíš snad, že to jen tak zmizí? Znám tě až moc dobře. Tak vypadni, jestli je to se mnou taková nuda," řekl posměšně a sám otevřel skříň, ze které začal vytahovat oblečení. 

"Vážně mi chceš předhazovat něco, co jsem udělal naprosto sjetej a ještě tři roky zpět?" vyjel jsem po něm nevěřícně. Samotného mě užíralo, že na to pořád myslí a že si ke mně nedokáže utvořit takovou důvěru, jako předtím. "Co jako děláš?" štěkl jsem ještě, když si přetáhl přes hlavu mikinu a začal scházet schody. 

"Jdu se bavit, ty kreténe. Vždycky se všechno točí kolem tebe. Ty si můžeš jít ven, kdy chceš, ale když chci já, tak se můžeš posrat. Za to mi to nestojí," nadával, zatímco se snažil vztekle obout boty, ale byl tak zbrklý, že mu ani to nešlo. "Kurva!" křikl a já věděl, že začíná být už vážně dost naštvaný. 

"Takže zase zdrhneš od problému místo toho, aby sis jako normální člověk sedl a promluvil si o tom? Chováš se jak malej fakan. Žárlíš, až to hezký není a čekáš asi co? Že budu každej den s tebou doma a čumět na debilní filmy?" Bylo mi jasné, že ho mými slovy zraňuju víc a víc, ale nemohl jsem si pomoct. V tu chvíli ve mně bylo tolik agrese. 

"Ty zkurvenej idiote," křikl se slzami v očích a prudce do mě strčil, "vůbec nic nechápeš. Všechno je jen o tobě. Ještě aby sis měl na co stěžovat, když jsi celej den doma, já přijdu z práce a ještě musím uklízet a vařit, protože jsi línej zvednout tu tvojí prdel. Každej normální člověk by se na tebe už dávno vysral, i za tyhle tvoje debilní kecy. Tak táhni do prdele." S tím za sebou zabouchl dveře a já zůstal zmateně stát opřený o zeď, na kterou mě strčil. V životě tohle neudělal a ačkoli nebylo účelem mi nějak ublížit, i tak mě to nemálo překvapilo. Co ho tolik naštvalo? 

Nálada na veškerou zábavu mě přešla a já se svalil na gauč, přemýšleje nad vším, co se stalo. Nebylo mi jasné, jestli to brát jako nějaký rozchod, nebo to byla jen další zbytečná hádka. Tak či tak mě okamžitě přepadl takový smutek, jako dlouho ne. V hlavě se mi rodila myšlenka života bez Louise. Sice v takovém životě nebyly žádné hádky, ale ani láska. Žádná opora, důvěra a radost. Ani věci, co mi přišly naprosto zbytečné. Úklid, vaření. To on vždy tyhle věci obstarával a já rázem viděl, že když to neudělá on, tak tady dřív uhniju. Najednou mi to všechno přišlo tak důležité. 

Bloudil jsem vlastními toky myšlenek dlouho, až dokud mi nedošlo, že nemám vůbec ponětí o čase. Jako tělo bez duše jsem se natáhl pro mobil a viděl ten čas. Jedenáct hodin, jedenáct minut. Čtyři jedničky a já věděl, že to je číslo, které přímo prosí o to, aby si člověk něco přál. 

"Ať se mi vrátí, prosím," hlesl jsem tiše a to byl ten moment, kdy jsem už ani já neudržel slzy a naprosto zoufale se sesypal ze strachu, že to se mnou ukončí. Byl má životní láska, byl pro mě nejdůležitější člověk na světě, ale já to neviděl, dokud mi neukázal, že může odejít. Ukázal mi, že není žádná samozřejmost a že i on potřebuje tu lásku, kterou mi dává. Všechno se mi začínalo rozsvěcet, to mé špatné chování vůči němu. 

Přišel. Přišel domu brzy po půlnoci a není divu, že jsem ho uvěznil v objetí tak silném, že kňučel, ať ho pustím. Tu noc jsem se omlouval pořád. Sliboval jsem, že se polepším a ačkoli jsem se nikdy nepolepšil a pořád mu pomáhal dosti zřídka, nikdy jsem už nepochyboval o tom, že mi s ním je lépe než bez něj. 

Těžko říct, zda by přišel i bez toho, abych vyslovil ono přání. Nejspíše ano, ale já pevně věřil v to, že to byla právě má slova, která ho přivedla zpět. Bylo to to nejlepší splněné přání, co jsem mohl dostat.