Stalo se to ještě za dob, kdy byl ten kluk pouhým kamarádem, o kterého jsem usilovně bojoval a on mi jen neustále ukazoval jeho nedobytnou stránku.

Na ten večer nikdy nezapomenu, jelikož zemřela část mě samotného. Slzy mi mlží oči, jen na to pomyslím, přitom se to stalo před dvěmi lety.

Můj tehdejší kamarád Louis už spoustu let trpí na úzkosti, sociální fobie a deprese. Proto mu každý den hladinu serotoninu zvyšovala malá tabletka, jež je nazývána antidepresivy. A taková tabletka dokáže napáchat dost škody, pokud se dá do řeči s alkoholem, jenže to já nevěděl a hloupě ho pozval na párty.

Pili jsme, bavili se a užívali si, jenže pak to přišlo. Já spočinul ve vedlejším pokoji s kamarádem a opilecky mu oplácel polibky. Netušil jsem, kde je Louis, všichni ostatní už odešli, ale on tu noc spal u mě. Stejně jako můj další kamarád.

Z vedlejšího pokoje se neozývala melodie jako doposud, nýbrž zvuky, které jsem neuměl rozeznat. Smích, či pláč? Trvalo to dlouho, až to začalo být divné i mému kamarádovi.

Motavou chůzí jsem se dopravil do vedlejší místnosti, kde na gauči seděl Louis, slzy všude na tváři, prsty ve svých vlasech.

"Já nechci, Harry, já nechci," začal naříkat okamžitě a koukal na mě pohledem, který mě vnitřně zabíjel.

"Co nechceš?" Sedl jsem si k němu, načež, mi okamžitě obmotal paže kolem těla.

"Přišlo to na mě a já si vzal celý plato prášků," fňukl, "já nechci umřít, Harry, pomoc mi."

Tak zoufale mi brečel do ramene a já nevěřícně poslouchal to, co mi říká. Nemohl jsem ta slova vstřebat, ačkoli jsem měl pocit, že ze mě alkohol okamžitě vyprchal.

"Proč jsi to udělal, sakra?" začal jsem naléhat, ale on jen opakoval ta stejná slova. Harry, prosím, já nechci umřít.

Pevně jsem ho svíral, netušíc co udělat. Snažil jsem se být silný, ale v té době jsem ho dávno miloval a držet v náručí osobu, která se na flašky alkoholu předávkovala prášky, nebyl nejlepší pocit. Začal jsem brečet.

Brečel jsem jako nikdy, jen jsem ho konejšil, že neumře. Že to prostě nedovolím, ale podvědomě jsem měl obrovský strach.

Ne nadarmo se říká, že s alkoholem vyplouvají na povrch vaše myšlenky, emoce a chování. A u něj vypluly ven deprese a sebevražedné sklony.

Dlouho jsme tam spolu brečeli a modlili se za to, aby byl v pořádku. Nezmohli jsme se na nic jiného. Avšak i přes to všechno jsme si chtěli tu noc ještě užít, a proto jsme vyšli do ulic města. Alespoň to bylo v plánu.

Naneštěstí se můj opilý kamarád zasekl ve výtahu s mým dalším opilým kamarádem a mě se zmocnila neuvěřitelná zášť. Takovou žárlivost jsem nepocítil skutečně dlouho. Byli opilí, spolu ve výtahu.

Trvalo dlouho, než se dostali ven, já jen čekal přede dveřmi, připraven je pustit. Byl jsem naštvaný, zklamaný a až nebezpečně žárlivý. Okamžitě, co jsem je viděl, se mě zmocnila chuť na ně začít křičet, ale nemohl jsem. Jen jsem je sledoval, jak si vysmátě jdou, a vnitřně umíral.

Seděli jsme ve tmě pokoje, já kouřil cigaretu a Louis někam odešel.

"Nasrali jste mě," přiznal jsem. "Uvědomuješ si vůbec, jak mi je? Jak mám vědět, že jste spolu nic neměli?"

"Musíš nám věřit. Jen jsme si povídali," naléhal, ale já měl svou vlastní hlavu. "Louis mi říkal o jeho životě, přísahám, že nic nebylo."

V jeho hlase bylo slyšet čisté zoufalství, ale já na to nebral zřetel. Jen jsem s nadávkámi šel najít Louise, který se usídlil v koupelně.

Jen jsem otevřel dveře, on stáhl svou nohavici a mile se usmál, ale já viděl jeho lesklé tváře, krev vytékající z pod nohavice a žiletku kousek od něj. Dříve s tím měl problémy, ale přece už byl rok čistý!

"Cos to udělal?" naléhal jsem, zatím klidně.

Usmál se na mě, dělaje, že neví, o čem mluvím. "Nic."

"Cos to, kurva, udělal!" zakřičel jsem a násilím vyhrnul jeho nohavici, která byla už téměř celá nasáklá krví. Všude byla krev, jeho noha byla celá červená, zatímco já měl na dlaních krev člověka, kterého jsem miloval.

"Do prdele," zašeptal jsem, chtě nechtě ho vytáhl na nohy a donesl do obýváku. Můj kamarád jen nečinně přihlížel, naprosto šokovaný.

"Nemusíš tohle dělat," kladl mi na srdce Louis, když jsem začal utírat krev z jeho nohy a stříkal na to dezinfekci.

"Drž hubu, fakt," odbil jsem ho, naprosto naštvaný, zmatený, zlomený. On vypadal tak klidně, jako kdyby se nic nestalo, ale mé myšlenky byly černější než tma.

"Co mám, sakra, dělat," zakřičel jsem na mého kamaráda, jenž se opíral o linku a odvracel pohled od vší tý krve, jež už tvořila na zemi kaluž.

"Já... nevím," povzdechl si, "tohle je už moc i na mě." S těmi slovy odcházel do vedlejšího pokoje a nechával mě na všechno samotného.

"Ty debile, řekni mi, co mám kurva dělat!" řval jsem jeho směrem, zatím co jsem se dusil vlastními slzami. Krve přibývalo, vůbec to nepřestávalo a já nabíral na zoufalství, jelikož mi před očima krvácela láska.

Ruce se mi třásly jako nikdy, já jen trhal papírové ubrousky a barvil je na červenou barvu, zatímco se Louis jen nepřítomně usmíval. Už uvolnil pitomý endorfiny, ale já byl plný stresu.

"Já nevím, nemůžu už," odpadl jsem vyčerpaně a s brekem odešel do vedlejšího pokoje. Brečel jsem jako malá holka, jeho krev byla všude na mých rukách a oblečení.

Ona noc byla nejhorší v mém životě. Nerad na to vzpomínám, ostatně jako všichni ostatní. Louis mi tu noc dál slib, že už se v životě ani jednou neřízene a za celý náš vztah to úspěšně plnil.

Nikdy bych nevěřil, že budu muset tohle zažít s někým, koho bezhlavě miluju.

--------------------

Dobře, tohle celé psát bylo poměrně dost těžké, jelikož každá věc, každé samotné slovo, každá jediná kapka krve, vše bylo psáno podle skutečné události. Přišlo mi, že psát něco, co člověk vážně zažil, je to nejlepší, co udělat.

Tak se ptám, názory?

Tatranka112 tak snad si to pamatuju dobře. Psát to z tohohle pohledu bylo těžší než se zdá...