"Omlouvám se, můj pane, ale mám pouze jednoho koně. Bude nám trvat cesta déle." Řekla pokorně žena. Nebyla to již dívka. Byla vyspělá a samostatná. I král jí těžce odolával.

"Prosím, přestaň s tím pánem. Jsem Richard. Nejsem nic víc než ty sama. Pouze jsem se narodil v dobré rodině. A jak jsem řekl, klanit se mohu jen pravému člověku." Pronesl s úšklebkem k ženě a políbil ji na hřbet ruky.

"Tak pravil Robin. Znám toho, jenž tuto větu pronesl. V Nottinghamu jej zná již každý. Válka ho změnila a jeho příběh po návratu bych Vám ráda pověděla." Řekla a pomohla uklidnit koně, aby na něj mohl Richard lehce nasednout.

"Pojď. Pojedeš se mnou. Nenechám tě jít pěšky."

"To je nedůstojné. Jsi král Anglie. S tebou na koni má právo jet pouze Tvá žena."

"Tohle není Anglie, jestli jsi si toho všimla. Zde nejsem králem. A vyřešilo by to ostatně problémy nás obou."

"Dobrá tedy, ale co je to, co by vyřešilo naše problémy? To nechápu."

"To neřeš, řeknu ti to v táboře a už si vylez na toho koně, kruci." Pevně jí chytl a vyzdvihnul před sebe.

"Mimochodem, jmenuji se Alexandra." Pověděla potichu a rozklepaně se chytila jeho boků, aby nespadla. Musela uznat, že tělo měl pevné a nejhůře také nevypadal. Vlastně byl velmi pohledný.

Celou cestu se každý zabýval svými myšlenkami a ani nepromluvil. Richard musel myslet na jeho nesmyslný nápad vzít si ji za ženu. Viděl, že má vychování, ale, jak by si vedla jako královna, to nevěděl. Byl si jist, že by ho nikdy nezradila a že povinnosti královny by zvládla, ale nemohl ji přinutit, aby si jej vzala jen ze strachu. Chtěl, aby každá žena svého muže milovala.

Lexie také myslela na něj. Připadalo jí, že v jeho náručí má být celý život. Nezajímalo jí nic než on. Bylo jí jedno, jestli se zase mrzačí obyvatelstvo Nottinghamu. Toužila u něj zůstat navždy, ale zároveň se bála. Bála se ho, protože to je král. Nemůže nikomu věřit na sto procent. Už to tak prostě má v hlavě zafixované. Všude se najde někdo toužící po jeho koruně. A jí asi také nevěří. To bylo to, co jí bodalo nůž do srdce.

Do tábora přijeli se západem Slunce. Král byl rád, že to stihli dříve a Lexie byla ráda, že jsou vůbec v táboře. Už nesnesla se ho držet a každou chvíli přepadávat na jeho hruď. Ostatně by ani neměla sedět na tom koni. Všechno své úsilí věnovala své rovnováze a ke konci cesty byla tak unavená, že byla ráda, že nemusí pěšky. Nakonec usla králi v náručí. Když přijeli, nechal ustájnit jejího koně a jí odnesl k sobě do stanu. Přikryl jí několika dekami navíc, protože byla žena a ty nejsou zvyklé na takovou zimu. Na poušti jsou noci velmi chladné. Ovšem toto nebyla úplná poušť, ale chladno tu bylo velké.

Ráno se Lexie probudila velmi brzy. Slunce již svítalo, ale stále bylo poněkud chladno. Když si všimla svého krále, jak se nepohodlně kroutí na trůňe, vzala své přikrývky a přehodila je přes něj. Jednu si nechala kolem sebe a vadala se ze stanu. Okamžitě za ní se vydal jeden strážný. Měl rozkaz, aby byla v bezpečí tábora, a hodlal ho splnit. Nechtěl svého krále nahněvat. Lexie si sedla na malou dunu a poklepala rukou vedle sebe.

"Teší mne, že král se o mne tak moc strachuje, ale přece tam nebudete jen tak stát. Chtěla bych tu být co nejdéle. Jsem Alexandra a vy?" Pověděla velice Sebevědomě a potichu ale ne tak moc, aby to voják neslyšel. Na její nabídku se posadil a jen tak utrousil své jméno.

"Jsem Jacob, syn Sira z North Waley." Věděla moc dobře, o koho jde, ale nedala na sobě nic znát. Jacob jí nepřišel, že je po svém otci.

"Znám tvého otce..." řekla po delší odmlce upřímně. Nechtěla si tu znepřátelit ani jednoho vojáka.

"Já bych jej raději neznal." Přiznal se také upřímně