Byly Vánoce a všichni už seděli se svými rodinami u štědrovečerní večeře. Povídali si, smáli se, necítili žádné starosti. Ticho padalo tmou, nesené němými sněhovými vločkami, které nevážily víc než vzdech. Rosmerta tím tichem procházela jako posvátným chrámem, zatímco se jí vločky zachytávaly na řasách a tížily je jako sen. Když dorazila na kraj vesnice, daleko za nízká útulná stavení, kde teplé měkké světlo vystřídal jen svit měsíce, rozevřel se jí pohled do údolí, na jehož druhé straně stál hrad. Tam někde bylo její srdce, zahalené do smaragdově zelené látky. Nemohly být spolu, ale v myšlenkách ji držela v náručí.

• • •

To by bylo, abych sem nepropašovala nějaký femslash - a v tomhle případě se to vyvedlo dokonce jako takový alternativní, méně optimistický děj mé povídky Nauč mě.