Jako malý kluk jsem rád dělal zakázané věci. Mezi moje nejoblíbenější patřilo tiché vytracení se z domu, když už bylo dávno po večerce – nikým neslyšen, nikým nepozorován.

Zůstalo mi to i do dospělosti, s tím rozdílem, že k zakázané věci už to mělo daleko. Rád jsem ve volném čase pobýval na chatě, která patřila rodičům, a po večerech jsem se s oblibou toulal lesem. Někomu by se to mohlo zdát jako docela pitomý nápad, ale pro mě to znamenalo neuvěřitelný relax.

Bylo asi půl hodiny před dvanáctou v noci, když jsem si obul boty, nasoukal jsem se do maskáčové bundy a s baterkou v ruce jsem vyšel z chaty. Zamířil jsem po lesní cestičce do části lesa, kterou jsem měl nejraději. Slabé světlo svítilny mi ozařovalo cestu a já jsem se zhluboka nadechl. Ucítil jsem vůni jehličí a někde ve vzduchu se táhla zbytková vůně deště. Byl nádherný večer.

Našlapoval jsem tak, že moje kroky byly sotva slyšitelné. Nebylo proto pro mě obtížné sluchem zjistit, že dnes nejsem v lese sám. Zastavil jsem se a rozhlédl se, zda neuvidím nějaká světla – svou svítilnu jsem pro jistotu zhasnul. Když jsem žádná světla nespatřil, ale kroky byly stále slyšitelné, znervózněl jsem. Pořádně jsem se lekl, když se něco pohnulo v koruně stromu naproti mě. Se srdcem snad až v krku jsem cvakl vypínačem baterky a kužel světla jsem namířil na místo, kde se před chvílí něco zahýbalo. Hlasitě jsem si oddychl, když na mě zamrkaly dvě obrovské žluto-oranžové soví oči. Připomněly mi oči Berty – sovičky, kterou jsem choval na chatě v kleci.

„Holka, ty jsi mě vylekala," zasmál jsem se tiše.

Ve stejný moment se ozval výstřel a sovička se bezvládně zřítila z větve na zem.

Jakmile jsem se vzpamatoval z mírného šoku, který byl způsobený nečekaným výstřelem a taky událostmi, které následovaly potom, rozběhl jsem se ke stromu, pod kterým jsem čekal, že zraněnou sovičku najdu. Neležela pod stromem, nýbrž asi dva metry od něj a rozhodně se nejednalo o sovu. Oněměle jsem zíral na skoro nahou dívku krčící se v trávě v bolestných křečích. Nohy mi úplně zdřevěněly a nebyl jsem schopný se pohnout. To není možné, napadlo mě. Když se na mě ale dívka pootočila a podívala se na mě žluto-oranžovýma velkýma očima, všechno to „nemožné" se rázem někam vytratilo.

„Pomoc," uniklo té dívce ze rtů zoufale, oči se jí třpytily slzami, „pomoc, prosím, Alexi."

Odkud zná moje jméno? Šokovalo mě. Na moment jsem zaváhal, ale pak jsem k ní došel a dřepl si k ní. Z pravého boku jí stékal potůček krve a jeho zdroj byl zřejmý – střelná rána. Rychle jsem z kapsy u bundy vytáhl čistý látkový kapesník a přitiskl jsem jí ho na ránu.

„Jak znáš moje jméno?" zeptal jsem se nechápavě.

„Pozoruji tě už nějakou chvíli," skoro jsem jí neslyšel, „bydlíš v té chatě kousek odsud. Tvá matka ti ráda říká Alexi."

„To mnohé vysvětluje," povzdychl jsem si, „dokážeš si to na ráně podržet...? Jak se vlastně jmenuješ?"

„Nov," natáhla ruku a přidržela si kapesník na ráně, „pomoz mi, prosím, Alexi. Vezmi mě odsud někam do bezpečí."

„Vezmu," kývl jsem, „neboj se, bude dobře."

Sundal jsem si bundu a zabalil jsem jí do ní. Za tu kratinkou chvíli jsem si jí dokázal prohlédnout – vlasy měla popelavě šedivé, kůži světlou a celá působila velice křehce, jako by byla ze skla.

Jednu ruku jsem jí podsunul pod záda a druhou pod nohy. Co nejopatrněji jsem se s ní zvedl a zamířil jsem k chatě. Doufal jsem, že cestu najdu i po tmě, jelikož baterku jsem měl zastrčenou v kapse u bundy, kterou měla Nov na sobě. Zvláštní to jméno, napadlo mě. Na chvilku jsem zauvažoval, co že to vlastně dělám, ale rychle jsem ty myšlenky zahnal.

„Bolí to, Alexi," sykla bolestně Nov a než jsem jí stačil ukonejšit, v náruči se mi proměnila v malou sovičku – zoufale pípajíc, neustále na prázdno otvírajíc zobáček.

Chata naštěstí už nebyla daleko.

Ráno pro mě znamenalo jedno velké zmatení. Vzpomínky na předešlou noc mi vyvolávaly chvění po celém těle. Po zádech mi běhal mráz. Když jsem se posadil a podíval jsem se na klícku pod oknem, kromě Berty na mě valila kukadla ještě jedna zdánlivě neznámá sovička. Zalapal jsem po dechu, potom co jsem si všiml, že má některá pírka zašpiněná zaschlou krví.

Tak byl to jen sen nebo ne??