,,Mami?''
,,Ano broučku?''
Pobaveně a pisklavě jsem zavrčela. Můj bílí ocásek kmital ze strany na stranu v neustálém rytmu.
,,Budeme tu dlouho? Ti psi se mi nelíbí.''
Starší fena se posadila a zahleděla se do dění tam venku. Naslouchala šeptající krajině a naslouchala chodu smečky. Děje se něco, mami? Mé černé oči se ustaraně zaleskly. Mé podvědomí mi zakázalo tu otázku vyslovit nahlas. Následovalo jen hrobové ticho, které přerušil hlas zpěvného ptactva. Můj ocásek přestal kmitat ze strany na stranu. Co se děje? A kde jsou mí sourozenci? Uteklo mi tiché bolestné zakňučení. Má matka se, ale stále dívala předsebe. Hlavu měla sklopenou.
,,Tohle je náš domov,''
Vyřkla a pohled upínala do země. Ten tón ovšem naznačoval jistou věc.
,,Proč? Lžeš!''
Štěkla jsem bolestně a přikrčila se. Čekala jsem jakoukoliv reakci, štěknutí, zavrčení nebo dokonce menší hádku. Tohle není náš domov. Náš domov byl s tatínkem. Jenže žádná reakce se nedostavila. Leknutím jsem nadskočila, když do nory nakoukla psí hlava jednoho z členů smečky.
,,Je čas jít na hlídku, o štěňata se postará Omega.''
Zasalutoval pes, načež odešel. Stále ještě v přikrčení jsem se doplazila k východu. Venku bylo rušno. Štíhlá těla se v táboře jen míhala ve snaze vše stihnout včas. Má matka se postavila a znovu zahlásila tím nehezkým tónem pár slov.
,,Všechno dobře dopadne. Teď jsme doma tady...''
A s těmi slovy odešla.

Takže tady jsem teď doma?

,,Uhlíku?''
Střihla jsem uchem a natočila tvář tím směrem. Na pár krátkých vteřin mi paprsky slunečního psa zamezily výhled. Černé vlče se hravě přikrčilo a tázavě naklonilo hlavu. ,,Vsadím se, že mě nechytíš!'' Prohlásila jsem hrdě a krátkým skokem se dostala za něj. Jeho modré oči se vyzývavě zaleskly a jeho očka se ve vteřině objevila zamnou. S hlasitým vřískotem jsem se rozběhla hlavním ruchem tábora, a černý vlček zamnou na rámusu neubýral. Tlapky mi lehce podklouzly, když jsem prudce smykem vybrala zatáčku před norou Hlavní lovkyně. Ta se s hlavou od hlíny do pár vteřin objevila venku a varovně zavrčela, hledajíc toho kdo to udělal. Černý vlček i já jsem už, ale byli na hranicích tábora, kde se nacházelo malé jezírko, nebylo příliš hluboké a při využití strachu černého vlčka bylo jednoduché do prostřed jezírka skočit a zachránit se. Od sebe nás dělilo jen pár čenichů, ale to už jsem s vítězným zazubením stála po břicho ve vodě. ,,Mám tě!'' Ňafla jsem zvesela a zatočila se dokola. Tmavý pronásledovatel nakvašeně přecházel u břehu a propaloval mě do morku kostí. ,,Ale to není fér, ty víš, že nemám vodu rád!'' Zaskučel už podruhé při obcházce vodního zdroje, kdy se zastavil a pomale tlapku ve vodě smočil. Okolí zlalil pisklavý smích, když jí vlčík se zaklepáním a s  tichým - ,,mokrý...'' vytáhl ven.
,,Nikdy asi nepochopím tvůj strach z vody.'' Zazubila jsem se a ladně vyskočila na břeh. Než jsem se stihla otřepat černá srst se smísila s mou bílou. Vskutku prapodivná kombinace. Dvoubarevný chomáč se rozpustil až, když slunce pokleslo za obzor a pomale vycházela Měsíční psice. Vlčecí hrátky pomale skončily, když je upozornil ostrý hlas Delty. Nechápala jsem jeho ostrý tón hlasu, který bodal jak trní keřů a zároveň vyvolával nervozitu a pocit nejistoty. Jeho srst byla zvláštní. Černá, ale ne ta obyčejná jako spánek, ale ta temně černá nebesa, která schovala hvězdy. A celá ta situace mě někde tam hluboko uvnitř bodla. Ten tón jsem totiž slýchavala pouze, když jsem si hrála s jeho synem, ano Uhlík byl jeho syn. Jeho potomek se jen krátkým švihnutím ocasu rozloučil a vydal se po černém boku. Smutně jsem sklopila ouška a posadila se, sledujíc jak můj přítel odchází...

U večeře

,,Kde jsi byla, Vločko?'' Má sestra, jejíž kožíšek hrál do stejně tmavých barev jako hustý kožich našeho Delty naklonila svoji hlavičku. Mé krátké zamručení nejspíše mluvilo za všechno, když se lišáčky zazubila, obešla mě a drcla do mého těla. Pod návalem zamyšlení jsem se svalila na bok a přivolala tak další štěněčí hru.
,,Maminka nese jídlo!'' Vypískl bratříček a Tulák se k němu nadšeně přidal. Nechápala jsem z jakého důvodu nesmíme jíst s ostatními jako třeba Uhlík, nebo Oháňka.
Mé chřípí se zvětšil o pod návalem lákavé vůně teplého masa. Byl to vodní králík, aspoň to maminka tvrdila. Očichala jsem srst, která byla ještě stále nasáklá krví, kovový tón mě přitahoval, ale zároveň kladl odpor. Přesně takhle voněla husa, ta která zničila moji rodinu.

Ta husa, která mi zabila tatínka.