1 627 slov

Neotvírat tajný deník Rebeky Frankové

Ale když už jsi otevřel tak jeď dolů.

23.září 1949

Před několika týdny skončila druhá světová válka a všichni vojáci co to přežili se postupně trousí zpátky ke svým živým ale i mrtvím rodinám.

Manželky jsou šťastné že se jim vrátili manželé ale jiné truchlí nad jejich smrtí a ani já nejsem výjimkou.

Taky brečím ale nejsem ničí manželka já jsem dcera, vnučka nebo kamarádka. Brečím nad ostatky své rodiny ze které mi zbyl jen děda.

Posledních pár bomb které Němci poslali na naší zemi je zabili stejně jako mého nejlepšího kamaráda a jeho spolužáky a spolužačky.

Ten kdo si válku neprožil neví jaké je to těžké se celých šest let schovávat jen kvůli tomu že jste náboženstvím žid. A ani neví kolik bolesti musí utrpět každý člověk který někoho ztratil. Víš deníčku někdy si říkám že by i bylo lepší kdyby zabili mě. Dvanáctiletou holku.

12.ledna 1953

Uběhl rok 1952 a přehoupnul se v rok 1953. Já stojím u hrobu svého dědy který zahynul dnes a jako všichni mí blízcí v roce 1949. Já jsem si myslela že nás všechny přežije. Byl tak silný a jeho slova se mi vryla do paměti. ,,Měj naději v lepší život jelikož naděje umře až jako poslední" Doufala jsem že tu bude se mnou. Že to budu já kdo odejde jako první ale ne. To on mě nechtěně opustil. To já nebyla dobrá léčitelka a pomocnice.

Už nemám nikoho a to ani kamarády natož pak přítele. Žádný o mě nemá zájem a kdo taky jo že?. Komu by se asi tak líbila hnědovláska s bouřkovýma očima a s ledovou duší bez úsměvu. Kluci dokonce uzavírají sázky kdo mě dostane dřív. Je tu jeden kterého mám ráda ale ten mě nikdy mít rád nebude. A já už navždy zůstanu sama se svou ledovou duší.

Už několikrát jsem uvažovala o tom že bych se zabila sama ale vždycky jsme si vzpomněla na to jak by to bylo dědovi líto. Teď je to ale on kdo onemocněl a na to onemocněním zemřel. Teď už mám právo odejít.

14.února 1953

Milý deníčku. Všichni se asi uhodili do hlavy. Ano pořád platí ta sázka kdo mě dostane. Jaký by byl asi pocit kdy jsi dostal 120 přáníček od kluků kteří tě celý den zvou na rande. Už nemám kam utíkat. Najdou mě v kapli, v obchodě, u ševce jen na hřbitov mé rodiny nejdu. Tam chci být sama. Dnes jsem tam nebyla a nejspíš se tam ani nedostanu. Moje rodina a děda jsou pohřbení jinde než na obecním hřbitově a nejsou ani na žádném židovském hřbitově.

Jsou pohřbeni na jejich nejoblíbenějším místě.

U vodopádu slz o kterém ví jen naše rodina. Teda teď už jenom já ale víš co? V noci se vyplížím a stejně se tam půjdu podívat.

1. Března 1953

Dobře stal se zázrak. Vypadá do že s tou blbou sázkou přece jen skončili. Občas mě ještě někdo pozve na rande ale jinak nic. Jen jsem se víc ublížila s klukem který se mi líbí. Opravdu. Celý den jsem si s ním povídala. Je tak milý, laskavý, zábavní, usměvavý, zajímavý no prostě úžasný.

Dokonce přišla řeč na to jak jsme s dědou přežili druhou světovou válku. Opravdu jsem mu řekla že jsme s rodinou žili celých šest let ve sklepě který patřil starostovi města. Že moje matka byla bitá mým otcem a že občas zmlátil i mě s bratrem.

Také jsem mu řekla že mě děda učil číst a že bez něj bych to nepřežila. Že mě chránil. Chránil mne i bráchu.

A taky jak mě odvedl na tajňačku ke svému doposud žijícímu příteli který se jak štak vyznal v medicíně a zachránil mi život a to hned dvakrát protože kdyby mě neodvedl a kdyby tam semnou nezůstal zemřely bychom stejně jako můj bratr. Jako matka, nenáviděný otec, můj nejlepší kamarád co za mnou každý den chodil a vždycky tu pro mne byl a to už od malička.

Deníčku, já vím že bych měla být silná ale mě to prostě nejde. Od dědovo úmrtí se cítím opuštěná. Jako kdyby s ním zemřel i ten zbytek mého nadšení pro život. Jako kdyby už jsem to nebyla já jako kdybych nežila.

Ještě k tomu mě chtějí poslat do děcáku. Dneska mi to oznámili. Po úmrtí mého dědy si mě vzala naše stará sousedka to víš ale ta už se nezvládne postarat pomalu ani o sebe takže její syn se snachou mě chce poslat do děcáku a jí do domova důchodců i když ona tam nechce. Proč je mi šestnáct už se umím postavit na nohy můžu se o ní starat když on toho není schopný. Vždyť to si neuvědomuje jak se v domovu důchodců k ní budou chovat?

20.března 1953

Dnes si pro mě jede sociálka. Prý pro mě mají novou rodinu. Ano mojí sousedku kterou jsem poslední měsíce považovala za rodinu zítra odvezou do domova důchodců. Můj život se vždycky musí nějak pokazit alespoň že mám Stefana. Stefan je kluk co se mi líbí a je to můj kamarád.

Doufám že se blýskne zase na dobré časy.

***************

No dobře. Je to ještě horší. Je ze mě otrok. Moje ,,nová" rodina mě už od příjezdu nutí dělat všechny domácí práce a když to neudělám správně nebo v čas tak dostanu ránu bičem. Nechápu jak mě mohli přiřadit tak bohatým lidem jako je můj spolužák Alan. Já za něj dělám úkoly. Chápeš to? Já chci na ulici. Žít jako bezdomovec ale myslím že i to by bylo lepší než žít s nimi.

I ta smrt by byla lepší než tady žít ale musím se držet dědovo slov.

15.dubna 1953

U Alana je to každým dnem horší a horší. Jednou dokonce přišel s tím že jsem jeho a že si se mnou může dělat co chce na to jsem mu odpověděla že jestli něco zkusí tak ho zabiju a k tomu jsem mu vrazila facku. Pak jsem to teda schytala já a to v podobě dvaceti ran bičem. Jako vážně nemůžou být trochu milejší?

Ale mám i dobrou zprávu. Stefan mě požádal jestli nebudu jeho holkou. Mě se líbí už nějakou tu dobu tak jsem mu řekla ano. Každým dnem jsem čím dál tím víc zamilovaná a myslím že on to myslí vážně. Říká jak jsem hezká, jak mi to sluší a jak mě miluje. Já mu věřím ale co si myslíš ty. Měla bych mu věřit?

1. května 1953

Dobře tak mě zlomil a brečím. Nenávidím Stefana. On uzavřel taky sázku a kluci mu dali jen prostor. Už od té doby co jsem přišla domů do své otokářské rodiny roním slzy jako krokodýl a schytávám jednu ránu za druhou. Proč jsme mu jen věřila. To nemůžu mít normální život jako zbytek.? Já vím že už jen to že jsem přežila druhou světovou je zázrak ale ostatní mají rodiny které je mají rádi. Jiné dívky mají kluky kteří je opravdu milují. Stefan by si zasloužil zažít šíp neopětované lásky. Zasloužil by si aby ho někdo zkrotil aby ho zlomil stejně jako mě. Je první kdo mě donutil brečet. Sice jsem brečela kvůli mrtvím ale kvůli živému jsem nebrečela.

Nenávidím svůj život. Nenávidím svou novou rodinu, nenávidím Stefana, svou školu, svět ale hlavně sama sebe. Asi nejsem hodna toho aby mi bůh přál trochu toho štěstí. Abych mohla mít na tváři úsměv stejně jako mí spolužáci. Na to abych žila.

5.května 1955

Fajn tak jsem nad životem hůl nezlomila ale JUPÍ jsem plnoletá. Můžu odejít. Už mám zabaleno a svými brigádami mám něco vyděláno a odmítám tady zůstat jen o minutu dýl. Nevím kam půjdu ale vím že musím začít nový život. Musím ho změnit úplně od kořínků ale nesmím zapomenout na člověka který mě chránil a vychoval. Možná půjdu prosit o pomoc zase starostu a jeho milou ženu.

Víš deníčku já musím věřit že to zvládnu a že můj život se zlepší. Musím žít.

5.listopadu 1955

Začínám být bezradná. Už jsem byla knihovnice, sekretářka, popelářka, uklízečka, zkoušela jsem být zdravotní sestra, zahradnice, kuchařka, farářka, nejnadějnější byla spisovatelka ale taky nic. Ze všeho mě po týdnu vyhodili. Já vážně nemám štěstí. ,,Bože odpusť mi a dej mi alespoň trochu toho štěstí."

Víš ani mě ty práce nebavili ale já něco sehnat musím. Vážně já žiju o konzervách a chlebu. A můj spolubydlící chce peníze že u něj bydlím. Já jsem na mizině. Nemůžu takhle dál.

Život mi skoro nic nepřinesl. Jsem jen nešťastná.

12.ledna 1965

Milý deníčku tak jsem se dočkala krásného konce. Dědeček měl pravdu. Mám skvělého milujícího manžela. Skvělou práci která mě baví. Napadlo by tě že ze mě bude herečka? A na konec mám skvělou mladou dceru a čekám delší. Myslím že to dopadlo skvěle. A něco jsem ti sem vložila.

12.ledna 1965 - novinový článek

Slavná herečka Rebeka Franková která se objevila v spoustě filmů se vrátila do svého rodného městečka kde vykonala poslední přání své bývalé sousedky a pak i ošetřovatelky kterou její syn strčil do domova důchodců a stará se o ní se svým manželem kterého si vzala 7. července po sedmi letech chození. Spolu už čekají svojí druhou dceru Alžbětu Lilly Frankovou která se má narodit ve stejný den jako jejich prvorozená dcera Alena Ivana Franková tedy 30. září tohoto roku.

Její manžel Filip Eister se nechal přejmenovat jejím jménem jelikož ona si ho chtěla ponechat na památku jejího zesnulého dědečka Václava Franka který jí i po své smrti provázel jejím životem. Řekla že on v ní udržoval naději na lepší začátek a že na něj si vzpomněla když se chtěla obrat o život.

A také že podle něj bylo důležité si udržet naději s optimistickou náladu a hlavně se nevzdat.

Na konec dodala že kdyby jí neřekl kouzelnou větu tak že by tady už nebyla a že by nad sebou zlomila hůl. A proto vám s velkou radostí představuji slavnou větu Václava Franka.

Kira Förster

,,Měj naději v lepší život jelikož naděje umře až jako poslední"

Ahoj

Já jsem udělala nejdříve čtvrté kolo protože to třetí mi nějak nejde vymyslet. Toto i bez mého proslovu má 1 627 slov. Chci vás upozornit že jsem zkusila takový experiment že jsem to napsala ve formě deníku. Byla bych ráda kdyby jsem mi řekli jestli se vám tahle deníková forma líbí. Já osobně si deník píšu a mám deníkovou verzi ráda ale vám se může líbit něco jiného. Také bych se chtěla omluvit že ten citát není nic moc vymíšlela jsem ho sama. To třetí kolo zkusím dopsat do pondělka. Také bych chtěla říct že tenhle ,,příběh" je sice do soutěže od janickaa_22 soutěže od ale chtěla bych to věnovat lena_blackova59 zato že díky ní a své nejlepší kamarádce si čím dál tím víc uvědomuju že nemá cenu žít minulostí ale musíme žít přítomností.

Děkuji

Lara Sutor