Hledím z okna a pozoruji toho kluka.
Je hrozně divné jak je klidný!
To je nadlidský klid toto!
Už jsou čtyři odpoledne a já pořád hledím ze svého zaneřáďeného pokoje a čekám od něj nějakou akci.
Nic.
To jako hodlá takhle sedět do večera?
Netuším.
Už me štve.
Pořád jenom sedí a sedí.
Hodlám to ukončit.
Odejdu od okna, jdu se rychle obout a letím ven
běžím přes zahradu, přelézám plot a letím k molu, ale zastavím se těsně před ním.
Pomalu přijdu k tomu klukovi a poklepu mu rameno.
Rychle však ucuknu, když se na mě podívá svýma podezřele světlýma očima.
"Ahoj" pozdraví mě
Pořád zírá, ježíšmarjá může na mě přestat zírat?
"Čau" přimhouřím oči, a koukám na něj jako na
mimozemšťana
"Co máš sakra s očima?"
"Hm? Nic, jenom jsou prostě světlé.
"Vypadáš že jsi slepý"
"Nejsem, měl bych?"
"Ne! Ne..!"
"Tak jsem to nemyslela."
Ten kluk je divný, takový klid Už mám jasno, je to mimozemšťan!
Kůži měl bledou.. oči byly taky světlé, takové bledě modré, vlasy takové, nějaké světle oranžové.. nebo spíše blonďaté.. či světle hnědé?
To se nedalo říct.
Chvíli na mě jenom tak hleděl, když v tom zase obrátil zrak, a sledoval hladinu
"Hej!" Chtěla jsem k němu znova promluvit, když mě ale zastavil něčí hlas
Ohlédnu se.. a koho nevidím!
Spolužáky!
Jó vlastně!
Plesknu se do čela, když si uvědomím že jsme dneske domluvení že si půjdeme kopat.
Původně jsem se chtěla ještě nahnout a promluvit k tomu klukovi, když na mě ale znova zavolali spolužáci.
No tak nic nó.
Otáčím se a běžím za ostatními.

//263 slov//