[Bububu]

ᰔ

Vstávat každý den v šest, a to i o víkendech, bylo pro Minha normální, a tak jeden den nebyl, přesněji čtvrtek, výjimkou. Minho ve čtvrtky pracoval a i když měl směnu až od osmi, což znamenalo být tam o půl, přesto vstával jako na sedm. Rutina.

Kakao, něco sladkého a šála pevně kolem krku.

Ulicemi stále létaly vločky či kusy sněhu ze střech a parapetů. Chlapec neustále přivíral oči, aby mi do nich nic nevléto. Nos mu mrznul, a tak jej ještě víc zavrtal do vlněné látky. To bohužel nemohl udělat s dlaněmi, ve kterých svíral termoskový hrníček a sladké v papírovém sáčku. Každý rok si říká, že potřebuje rukavice a každý rok je nemá. Vnitřně si povzdechl a přidal do kroku.

ᰔ

Šesti hodinová směna uběhla rychle a nyní s rukama v kapsách kráčel do školy. Stále děkoval všem svatým, že se mu podařilo najít práci tak blízko školy. Než se převlékl a vše předal, bylo pět minut po jedné, do školy vstoupil čtrnáct patnáct a na svém oblíbeném místě u okna usedal ve dvacet tři, tedy dvě minuty před začátkem hodiny. Přednáška by byla lepší, jelikož by jen poslouchal, ale rozhodně si nestěžoval.

ᰔ

„Dobré ráno,“ vyjekl nadšeně Hyunjin, se kterým se vždy potkali, jelikož měl přednášku o dveře vedle a tu další měli spolu. Minho kývl hlavou a chtěl zkontrolovat mobil, avšak to by ho nesměl zapomenout v sále.
„Sakra- počkej, prosimtě, jsem idiot,“ vydechl a rychle se vrátil. Studenti už odešli, takže se nemusel nikým prodírat. V klidu si tedy vyšel schody a z židle vedle té, na níž seděl, si vzal svůj telefon. Stejně klidně došel i ke dveřím a měl v plánu takto pokračovat, bohužel to už mu nevyšlo.

Omylem někoho drcnul ramenem, když vycházel ze dveří přesně v tu samou chvíli, jako chlapec s modrými vlasy; svítily na kilometry daleko.

„Oh, ale zdravím!“ vyjekl sarkasticky s hraným úsměvem Jisungu. Pravou ruku s rukávem zapřel do jednoho z popruhů batohu, zatímco v ruce s barevným Spotify kódem svíral propisku. Ano, propisku, a Minha to z nějakého důvodu neskutečně vytáčelo. Nedal to však znát, nasazuje naprosto stejný výraz jako chlapec stojící před ním.
„No ale podívejme, koho pak to tady máme! Ježíš, promiň, já tě neviděl. Kdyby ano, tak bych si dal práci a srazil tě pořádně,“ pronesl přátelským, samozřejmě hraným, tónem.

Někteří studenti je již znali, a tak se neobtěžovali, ale našli se i tací, pro které toto byla premiéra, a tak se zastavovali a zmateně koukali, jestli mají zasáhnout, nebo jsou opravdu kamarádi. Většina to po chvíli radši vzdala a odešla.

Chlapec s modrými vlasy se ušklíbl a přistoupil blíž, narušuje Minhův osobní prostor.
„Ale... Ty si vážně myslíš, že s tímhle tělem bys mě dokázal svalit? Ale jdi ty, hlupáčku!“ vyjekl a koncem propisky jej šťouchl do nosu. Starší chytl tik do oka.

„No protože tvoje tělo je něco extra,“ protočil očima, jak nejlépe dovedl; s tikem to nebylo nejlehčí. Mladší se podíval stranou, svíraje popruh batohu, vím mu naběhlx svalit i částečně žíly na potetované ruce. Pootevřel a jazyk zabodl do líčka, čímž se mu na něm vytvořila boule. Pár studentek se nenápadně ohlíželo, jelikož... No.

Minho však stál s nezaujatým zájmem dál. Kdyby to byl kdokoliv jiný, jeho vnitřní gay by už panikařil... Ale když ví, jak se chová a jaký je? A že je to Jisung?! Nehrozí.

Překvapeně však vykulil oči, rychle nahazuje zpět nezaujatý výraz, když si ruka s barevným tetováním našla místo vedle jeho hlavy. Teď už žádný prostor neměl.

„Víš,“ začal sebevědomě chlapec s řetězem kolem krku, „kolik lidí by chtělo být tady a teď na tvém místě? Víc, než jaké máš skóre v testech.“ Jeho hlas byl něčím sametový jako otrávená čokoláda, která se vám rozpustí v ústech. Minhovi se udělalo špatně.

„Oh, ale neříkej. A víš, kolik lidí by chtělo mít pod sebou mě? Můžu ti říct to samé- Vlastně...“ hnědovlásek nasadil výraz připomínající vychytralou lišku, „mohl bych říct doslova to samé.“ Jeho pohled se zabodl do Jisungových očích, které překvapeně koukaly, než se rozesmál.
„Tebe? Nad sebou?!“ pokračoval ve smíchu.

„Oh, já bych se tak nesmál,“ ruku položil na zátylek druhého chlapce a pevně sevřel modré vlasy v dlani, prudce jej přitahuje blíže. Nosy se takřka dotýkali a Jisung se skoro zalkl překvapením.
„Myslíš si,“ začal s úšklebkem, „že ty bys snad odolal výjevu mě, jak na tobě nezaujatě jezdím, zatímco ty sloužíš jako pouhá hračka, na jejíž názor se nikdo neptá? Věř mi, je zde spousta lidí, která by byla klidně ochotna zaplatit... Tak si tak nefandi,“ zašeptal poslední slova, než jej prudce dostal do vzdálenosti hodné názvu osobní prostor.

Jisung se zakolébal a ještě překvapeně pohlédl na stále se usmívající ho Minha opřeného o zeď. Ruce složené na prsou, hlava lehce zakloněná. Brýle byly zbytečně moc na kraji nosu. Mladší si pobaveně odfrkl.
„Okay, takovou odpověď jsem fakt nečekal, to ti nechám, kovboji,“ pronesl s úšklebkem, který měl na jeho tváří zaplacené premium. Rukou předvedl, jak si sundává imaginární klobouk a smeká jím Minhovi. Ten pobaveně naklonil hlavu doprava, nezaujatě opouštěje scénu.

„Však neboj, jednou najdeš hřebce, který tě shodí, pak už to nebude taková sranda; s bolestí sedacích partií!“ vykřikl pobaveně nad vlastním vtipem modrovlásek za ním, jelikož šel stejným směrem. Chlapec s brýlemi se neotočil, ale s hotovým výrazem zavřel oči a vydechl. Nerad to přiznal, ale tahle metafora byla vtipná.

Hyunjin zatím čekal opodál, na stejném místě, kde jej jeho spolubydlící opustil, a nyní s vyděšeným výrazem pozoroval ty dva. Ne, že by nebyl zvyklý na jejich nejrůznější a nejkrestivnější urážky jako 'Ty homole!' nebo jeho nejoblíbenější 'Ty ma-ÁÁÁ', které vzniklo, když Minho uklouzl venku na schodech a po zadku je sjel; Jisung už však stihl dojít dovnitř bez ohlédnutí, a tak to naštěstí neviděl. Hyunjin díky boji ano. Avšak nikdy, nikdy neslyšel podobné narážky, což jej skoro až znervóznilo.

„Jdeme?“ Minho jen prošel kolem bez zastavení. Nechtěl riskovat, že půjde vedle Hana, a tak se musel blondýn rychle vzpamatovat a následovat jej.

Na přednášku dorazili pozdě všichni tři, Jisung ještě o něco víc, jelikož musel dojít o patro výš. Profesor nebyl nadšený, ale jelikož neudělali takřka žádný hluk, nekomentoval to ani on. Hodina nad plynule utíkala, ač rychlostí nula celá nic.

Opět sedadlo u okna, Minho spokojeně vydechl a rychle otevřel notebook, píše si poznámky do dokumentu. Prsty běhaly po klávesnici, jak se za tu dobu rychle naučil psát všemi deseti. Do teď byl rád, že se to naučil už na středním a nyní tak měl o práci míň.

„Mine?“ zašeptal mladší. Chlapec si poupravil brýle a otočil se na něj, tiše ho vyzývaje, aby pokračoval.
„O čem... Byla ta dnešní hádka?“ Hyunjin koukal do svého počítače, aby to nevypadalo nápadně. Kvůli své výšce se musel svést na židli poměrně hluboko, zadek v podstatě ve vzduchoprázdnu. Bylo to komické.
„Jak jako o čem? Čekáš vykonstruovanou zápletku a promyšlený děj nebo tak něco?“ uchechtl se tiše starší a rychle si něco poznačil.

Vedle uslyšel povzdech.
„To ne, ale... Co znamenalo to s tím koněm... Hřebcem?“
„Oh, to jen přirovnával moje milence ke koním a mě k jezdci.“ Minho to pronesl s naprosto klidnou tváří, nijak nezaujatoz či poznamenanou studem, že něco takového vůbec vyslovil nahlas.

To se však nedalo tvrdit o červeném blond chlapci, jenž se okamžitě nepřímil, tiše si odkašlal a jakoby nic pokračoval v zapisování. Uši mu však ještě dlouho svítily červeně.

ᰔ

Hehe :3

Snad se vám kapitola líbila! ^^

Tady máte i ukázku, jakým stále v podstatě kniha bude psaná- i když tady NEBUDE smut... Budou se o tom docela otevřeně bavit, takže i tak to bude mít spicy kouzlo. :D
... Teda aspoň doufám, že jo. 👀 Snad se mi to povede. ^^

Hlasy a komentáře samozřejmě moc potěší! ☆(ﾉ◕ヮ◕)ﾉ☆

Ps: pokud je zde někdo zmatený, tak jestliže je na začátku kapitoly COKOLIV tučně v hranaté závorce, znamená to, že kapitola NEMÁ korekci; aka můžou zde být a jsou zde chyby. Tak ať víte. ^^

Tak papa^_^