Znaven i svou vlastní existencí, Minho nasypal speciální granulky barevným rybičkám, které se na to ihned pustily. Jeho směna pomalu končila, a tak musel všechno nakrmit, ujistit se, že jsou klece zavřené, a to i u rybek; ty mrchy se z toho naučily skákat. Do teď měl noční můry, když jednou přišel na raní a málem na jedné uklouzl, jelikož večerní směna to nezkontrolovala.

Zverimex byl v klasickém stylu; na jedné stěně akvária, alespoň jeden mluvící papoušek, andulky, korely, nějaký ten had a ještěr, sebevražední křečci, agresivní křečci, neustále pískající morčata a králíčci, kteří chroustali tu mrkev stylem, že už ne jednou ji Minho nahradil senem. Nechápal, jak to mohlo dělat tolik kraválu.

Vůně sena, hlodavců, rybiček a u pokladny hlavně hmyzu, kterého se hnědovlásek nijak neštítil, což byla značná výhoda. Dlouhý povzdech, během pěti minut už několikátý, opustil jeho ústa a on se unaveně podíval na hodiny na kase. Devatenáct padesát pět. Ještě deset minut a byl volný.

Minho si upravil cedulku na triku a více se usadil na židli, pozoruje prázdný obchod. Touhle dobou už tady v úterky nikdo nechodil, možná jeden člověk, a tak už měl vše připravené na zavření. Zboží přepočítané, zkontrolované, přerované v policích. Kolem výběhů zameteno, zvířata zajištěna. Hlavně ryby.

Čas se vlekl pomalu, ale přece jen se ocitl s klíčem v ruce před zhasnutým krámem. V kapse měl již nachystané sluchátka, jež si ihned vrazil do uší a konečně se otočil od dveří.

Sníh. Krásně načechrané sněhové vločky, skoro jako prachové peří, se snášely na cokoli, co potkaly, a tvořily bílý povlak. Sněhu bylo asi šest centimetrů a všechno působilo tak nějak tlumeně, snad odhlučněně, jako když dáte na dveře deku a televize v obýváku se najednou ztlumí. Chlapec krytý stříškou to překvapeně pozoroval, než si opět povzdechl a zaryl nos do šály. Obláček kouře jej spolu s písničkami doprovázel celou cestou.

ᰔ

Dveře zaklaply a on s úlevou a naprosto zmrzlým nosem spokojeně vydechl, do plic nabíraje konečně teplý vzduch, ne mrazivě studený. Zkřehlými prsty si sundal bundu i šálu a rozvázal boty, což se ukázalo jako náročnější úkol, než si myslel. Když se mu to konečně povedlo, stále zmrzlý do morku kostí vešel do obýváku. To se ukázalo jako chyba.

Hyunjin měl na sobě krátké přiléhavé kraťasy a stejně přiléhavé tílko. A aby toho nebylo málo, byl zrovna v pozici na zádech a rukama si držel nohy u hlavy. Minho sebou málem praštil o zem. Hluboký nádech, rukama si tiskne kořen nosu.
„Kolikrát jsme už sakra probírali, že jestli chceš... Jak ty říkáš- cvičit, tak v něčem normálním, nebo u sebe v pokoji?" starší měl chuť po něm něco hodit a zmrzačit jej, ale neměl na to dost energie.

Hyunjin překvapeně trhl hlavou doprava a rychle se dostal na nohy, u toho vydávaje bolestivé zvuky. Notebook ležel opuštěně na zemi spolu s cvičícím videem.
„Promiň, promiň!" začal se klanět, „já si myslel, že to ještě stihnu, zbývají mi doslova tři minuty šest vteřin," vysvětlil a čekal, co na to Minho. Ten byl už na druhé straně ve svém pokoji a Hyunjin tak viděl jen jeho mizející kotník.
„Chápu, zavolej, až bude pro mé oči bezpečno!" zvolal ještě, než zavřel dveře.

Světle fialové stěny, šedý a bílý nábytek a převážná většina bílých doplňků. Jediným narušením této klidné palety barev byla knihovnička s různobarevnými obaly knih. Na parapetu spočívaly tři orchideje, jedna dokonce s tmavě purpurovými květy. Za nimi se ve žlutém světle snášely kousky vaty.

Pokoj byl malý, okna byla naproti dveří. Po pravé straně byla skříň a knihovnička, po levé straně kolmo ke stejně postel, jejíž čelo bylo uděláno jako odkládací polička - byly dvě a dokonce se tam vlezla i lampička. Hned vedle mezi postelí a oknem byl psací stůl a židle.

Cvaknutí a ložnici prořízlo ostré světlo lampičky nad stolem. Malé, útulné, přesně Minhův styl. Spokojeně se usadil do křesla a začal pozorovat dění z okna. Naproti v okně klasicky seděla oranžová kočička a Minho byl tak blízko k tomu, aby se sebral a šel do vedlejšího domu, našel ten byt a zeptal se, zda-li si ji může pohladit. Jednou, jen jednou. Kočička byla menšího vzrůstu a velice chlupatá. Když se s Hyunjinem nastěhovali, mysleli si, že je plyšová, a to nejen díky vzhledu. Kočička byla schopna v okně sedět a koukat bez jediného pohybu hodiny. A takto na dálku nebyli schopni říct, jestli opravdu mrkla či nikoli.

„Můžeš!" ozvalo se z obýváku. Chlapec neochotně opustil kočičku a unaveným krokem se došoural do kuchyně, kde k jeho překvapení na lince odpočíval ovocný koláč.
„Tos... Nepekl ty," pronesl zmateně a ihned mohl slyšet uraženého Hyunjina za sebou, jak vychází v mikině z pokoje.
„Dík za důvěru, taky tě mám rád," zašklebil se a nalil si do svého hrnku s fotkou Kkakami kafe; klasicky už čtvrté nebo páté za den.

Protočení očí a mlasknutí.
„Mám tě rád... V rámci možností, ale jsem realista a je důvod, proč v našem bytě platí pravidlo 'Hwang Hyunjin nesmí užívat kuchyň a její prostor k čemukoli jinému, kromě nadcházejícího, a toť: vaření kávy, ohřívání kávy, chlazení kávy v ledničce, ohřívání již připraveného jídla, a to pouze v mikrovlnce, užívání varné konvice a přípravy šťávy s vodou, čaje nebo prostého nalití vody do sklenice.', které jsi ty sám podepsal!" Minho s přesností parafrázoval jejich dohodu spolubydlících, jíž se samozřejmě vůbec neinspirovali v Teorii velkého třesku.

Chlapec s dlouhými blond vlasy se bokem opřel o linku, ruce skládaje na hruď.
„Fajn, fajn, chápu. Ten koláč je od jeon... Jeongana? Jeon..." Starší jej přerušil.
„Myslíš Jeongina? Toho kluka, který ti z nějakého důvodu vždycky ochotně zachrání zadek?" pronesl zamyšleně, v hlavně si přehrávaje všechno, co mu kdy o něm Hyunjin řekl. Na druhé straně jeho spolubydlící se rozzářil.
„Ano, přesně ten! Asi... Tři týdny zpátky jsme měli rozhovor a nějak jsme se dostali k oblíbenému sladkému pečivu a ze mě vypadlo, že mám rád třešňový koláč. A on mi ho dneska přinesl, že prý včera ho měli v nabídce v cukrárně, kde pracuje!"

Celou dobu mu na tváři hrál úsměv, jak moc byl nadšený nejspíše ze samotného koláče.
„Um..." hnědovlásek se zamyslel, „neříkal jsi, že pracuje v obchodě s obleče-" Hyunjin však začal mluvit přes něj a naprosto odignoroval, co říkal.
„On jde strašně milý! A jak si vždycky na mě vzpomene! Jako třeba teď, není to roztomilé?"

Starší se na něj začal dívat stylem, jestli to myslí vážně, ale vzhledem k tomu, jak zapáleně a naivně o zmíněném chlapci mluvím, tak zřejmě ano.
„A co ty? Něco zajímavého? Třeba..." předstíral, že přemýšlí, „na první přednášce?"
Minho nasadil otrávený výraz a okamžitě začal podrážděným tónem: „Ani se neptej, zase mě musel provokovat, idiot," zasyčel.

Prudce začal vytahovat talíř a následně agresivně krájet nebohý koláč. Hyunjin chtěl něco říct, ale  v zájmu vlastního bezpečí rozhodně ne, když měl Minho nůž v ruce.
„Prostě- ON se postavil do dveří a stál tam, abych si prý zvykl na to, jaké to je?! Chápeš to?!" Kousek koláče se ocitl na talíři a starší ještě rychle sebral ze šuplíku vidličku.
„Přísahám, že jestli někdy dostanu možnost škrtit ho, udělám to."

To byla poslední slova před odchodem do jeho ložnice, kde se zabouchl a unaveně se posadil na postel.
„Sakra," vydechl se svěšenou hlavou. Rychle si posbíral věci na spaní a proklouzl do koupelny. Během patnácti minut byl zpátky, a to i s hrnkem kakaa, které mu připravil Hyunjin. Sice to nebylo podle smlouvy dovolené, ale kakao bylo kakao a kuchyň taky ještě stála.

Minho vše pečlivě uklidil, postaral se o květiny, z jedné z polic si vzal Prapodivnou knihovnu od Murakamiho a zapnul repráček, který spočíval na nábytku. Když vše ještě jednou překontroloval, se spokojeným úsměvem se zakuklil do peřin, kniha v ruce, talíř po pravé straně a hrníček s kočičími pacičkami na čelu postele, které sloužilo jako odkládací polička. Ještě vybral svůj oblíbený playlist a s čistou hlavou se pustil do čtení.

ᰔ

Zdravím vás! :3

Vítejte u další kapitoly. ^^

První věc! Změnila jsem to, že sdílí jednu ložnici, v prologu je to taky opravené. :3
Druhá věc! Původně měl být koláč od Jeongina ve smyslu, že jsou skoro ve vztahu. Pak mi ale došlo, že by to bylo hodně podobné Šéfovi, tak mě napadlo, že by se také mohli nesnášet... Ale to by zas bylo to samé- takže jsem z Hyunjina udělala natvrdlého idiota a Jeongin se bude muset připravit. Xdd

Snad se líbila! ^^

Hlasy a komentáře samozřejmě potěší! (◍•ᴗ•◍)

Tak papa^_^