[Takže... Já píšu na pc, ale tady ty kecy plus ty srdíčka na oddělení děje dodělávám na mobilu... A hádejte, kdo včera dopsal kapitolu, ale zapomněl ji publikovat? :) ]

ᰔ

Byt byl překvapivě v dobrém stavu, když se Minho vrátil, a to dokonce i kuchyně. Byt byl taky překvapivě i prázdný a chlapec musel projít každou místnost, aby se přesvědčil. Hyunjin se s Jeonginem zjevili až o pár hodin později s Hyunjinem s plnou taškou nových hader a Jeongin s hlavou jak balón, protože blondýn byl až moc ukecaný a měl podezřele moc energie, čehož se Minho lehce bál. Naštěstí pro něj, schytal to nejmladší. 

„Jé! Ahoj, Minho! Už jsi zpátky?! Ani nevíš, jaks mi chyběl!" zařval a doslova skočil na nebohého chlapce, jenž byl zakuklený do svého plétu z Ikey přivezeného z domů a s knihou. Jeho oči se doširoka rozevřely, než se křečovitě sevřely a z jeho hrdla se vydral bolestný výkřik. 
„AAAAH! Slez ze mě ty slone!"
„No dovol?! Já jsem mrštný jako laňka!" obořil se na něj okamžitě. Loky měl zapřené po stranách jeho žeber a bradou se zapíral o hrudní kost. Čím dýl tak činil, tím víc to Minha bolelo. 
„Můžeš se prosímtě zvednout? Aah, máš ostrou bradu, sakra!" zaskuhral, jen aby Hyunjin přitlačil. 

Oba se začali smát, dokud blondýn neucítil pevný stisk kolem svého pasu. V další minutě ležel pod Minhem a málem se rozpadl, jak silně ho starší mačkal svými stehny. Nyní řval on. 
„Ah! Nech toho! Ahhhh, pomoc! Yah! Tohle si nech na Jisunga ne na mě-" 

V tu chvíli si ihned vyměnili pohled s černovláskem, oba myslíc na to samé. Minho postřehl, že chlapec pod ním podezřele zmlkl a přestal sebou šít, a tak jim oba věnoval pohled, všímaje si jejich výrazů ve tvářích. 
„Co?" zeptal se zmateně a slezl z postele, sedaje si do židle za stolem, jelikož jeho postel byla úzká a už tak to vypadalo, že se ti dva skoro svalí. Jeongin se pohodlněji opřel o rám dveří. 

„Když už je řeč o Jisungovi..." začal nejmladší, „tak dva dny zpátky se tady stavil a ptal se na tebe." Minho lehce semkl obočí, i přestože jej to docela potěšilo. 
„A co potřeboval?" zeptal se zmateně, protože jej nenapadal jediný důvod, proč by jej modrovlásek potřeboval vyhledat. Tedy kromě jednoho, ve který tajně doufal, ale v tomhle ani jiném životě by to nepřiznal. 

Minho postřehl, jak se na sebe opět podívali "tím" pohledem. 
„Co? Chtěl mi říct, že má opar? Filcky? Vyrážku-" Hyunjin po něm hodil pohoršeně polštář.
„Proboha! Měj v něj taky nějakou víru... však je to tvůj farář- KAŽDOPÁDNĚ," přerušil sám sebe, když viděl staršího děsivý pohled, „ne, jen... já nevím, co přesně chtěl, ale měl s sebou kytku a vypadal... tyvole, vypadal moc dobře." Poslední část pronesl s uznáním a kýváním hlavou. Jeongin u toho však nebyl, tak nemohl říct. 

Chlapec s hnědými vlase se opravdu snažil zachovat si nezaujatý obličej, ale nejen jeho zvědavost mu to nedovolila. Překvapeně, až možná fascinovaně či nevěřícně, vykulil oči a předklonil se, lokty se zapíraje o kolena. 
„Fakt? A jak jako dobře? Jakože sako nebo co si mám představit?" Smích. 
„Ne, to ne, ale měl jednoduchý outfit, černé rifle, jen jeden," číslovku zdůraznil se zdviženým prstem, „řetěz, černý svetr s výstřihem do véčka, jednoduchý řetízek a make-up... takový hodně jemný, krémové barvy... hnědá myslím? A u vnějšího koutku to šlo do tmavší, takže mu to dalo takový skoro až nevinný obličej... jako by ses díval na Bambiho." Jeho hlas zněl jako falešný pláč, který hned vzápětí začal i předvádět. 

Normálně by nad tím Minho protočil oči, řekl něco kousavého nebo ho začal napodobovat; jednoduše by mu věnoval nějakou reakci, která však nyní chyběla, jak hluboko byl zamyšlený a představoval si přesně to, co teď jeho spolubydlící popsal, protože- ruku na srdce, ta představa fakt stála za to. 

Hyunjin si opět s Jeonginem vyměnil pohled, než se sklonil a zamával brunetovi rukou před obličejem. 
„Země volá Minha," pronesl hlasitěji, aby zmíněného probral, což se mu povedlo, Minho zmateně zvedaje hlavu s tichým: „Huh?" Blondýn se zvedl s hlubokým nádechem nosem, přesouvaje se ke dveřím. 
„Jednej, jak uznáš za vhodné, ale osobně bych ti doporučil zmínit se mu, že o tom víš stylem "Ahoj, Hyunjin říkal, že ses stavil a ptal se po mě, cos potřeboval?" nebo tak něco, hlavně si z toho nedělej srandu, ten chudák vypadal, že se zhroutí."

Chlapec moc dobře znal svého spolubydlícího a ještě více vztah mezi ním a Jisungem, což byl přesně důvod, proč mu doslova nadiktoval, co má napsat, jelikož jinak by se jistě modrovlásek vyděsil tak, že by to s Minhem vzdal, a to blondýn nemohl dopustit. Nejen že od té doby se Minhovo nadávání na Jisunga podstatně zlepšilo do snesitelné míry, ale i díky jejich modlení byl jeho starší spolubydlící tak nějak spokojenější, nemluvě o tom, že ti dva se k sobě hodili jako pár ponožek s avokády, které mají pecku jako bříško. 

Bohužel jeho snaha přišla vniveč. Minho nenapsal mladšímu to, co mu bylo řečeno. Nenapsal mu ani nic posměšného nebo ponižujícího. Nenapsal mu ani pasivně agresivní zprávu. On mu jednoduše nenapsal vůbec. 

Určitě si teď říkáte: Minho, proč bys byl takový idiot? a nebojte, Minho se ptal sám sebe na to samé, i když ve své hlavě moc dobře věděl, že má jen strach, z čeho přesně nevěděl, ale rozhodl se, že pokud bude s mladším konzultovat tuto situaci, tak jedině osobně. 

ᰔ

V úterý ráno, kdy jediný zdroj světla byla led lampa v kuchyni, si s roztřesenýma rukama chystal svoje kakao, zatímco snídani měl už sbalenou, dnes den předem koupené čokoládové rolky. Věc se měla tak, že se rozhodl ignorovat celou tuhle situaci a kdyžtak to jednoduše svést na Hyunjina a jeho chabou paměť. Přece brunet nemohl vědět o něčem, co se stalo v jeho nepřítomnosti a nikdo mu o tom neřekl, ne snad?

Bylo to nedospělé? Absolutně. Bylo to zbabělé? Neskutečně. Byl na sebe pyšný? Pff, nejraději by se zakopal, ale i tak se pro tuto možnost rozhodl a nehodlal vycouvat. 

Cesta tichou chodbou, tlumené kroky a skoro prázdná posluchárna, jelikož bylo po zkouškách a přednášky, ještě ke všemu na sedm ráno, byly něco jako návštěva kostela ateistou. Minho to měl rád, jelikož tam byl klid, žádné šustění nebo šepot. Klid. 

Hlavním důvodem ale bývala absence chlapce, který však nyní seděl poslušně na místě vedle toho Minhova, s termo hrnkem na lavici a notebookem. Brunet stál zmateně na začátku schodů a zíral nahoru s doširoka rozevřenýma očima, rty lehce od sebe. 
„Um... s dovolením," ozval se za ním ženský hlas, který jej konečně donutil začít opět vnímat, a tak se jen uklonil a rychle se rozešel ke svému místu. V momentě kdy zvedl pohled k chlapci ve žluté mikině, navázali oční kontakt a mladší mu věnoval něco mezi úsměvem a úšklebkem, čímž brunet vydedukoval, že si všiml jeho předchozího zírání. Do uší se mu vlilo zbytečně moc krve. 

„Dobré," pronesl s hraným nezájmem a rychle zaplul na své místo, rutině vytahuje své kakao, snídani a notebook. Tapeta s anime západem slunce se zobrazila a on rychle naťukal heslo. 
„Tobě taky," špitl Han a napil se svého nápoje, který Minho ihned identifikoval jako kávu díky jejímu silnému aroma, jež jej ihned udeřilo do nosu v momentě, kdy modrovlásek odložil hrnek zpátky. 

Oba vypadali, že chtějí tomu druhému něco říct, avšak i přesto nakonec skončili s hloupým úsměvem na tváří díky pohledu na toho druhého. Minho netušil proč ani jak, ale věděl, že je to příjemný pocit, když se na něj Jisung díval svýma velkýma kulatýma očima, zvýrazněnými černým stínem a piercingem v obočí, který se sice lesk, ale ne víc než jeho oči. Brunet se za tuhle klišé otřepanou myšlenku mentálně propleskl.

ᰔ

Zdravím!

Ten fakt, že kapitola vychází až dneska jen proto, že jsem zapomněla, že když dopíšu na počítači, tak to musím jít ještě 'upravit' na mobil, ale já místo toho skončila na tiktoku v domnění, že kapitola je publikovaná... Pomoc 🥲

Snad se vám líbila! Osobně mi přijde průměrná, Minho je idiot, ale to není nic nového. KAŽDOPÁDNĚ se těším na scénu v příštích dvou kapitolách, jelikož ji mám v hlavě už asi od třetí kapitoly téhle knížky fkjsjfj bude to cute³ 🥺

Hlasy a komentáře potěší! (๑•ᴗ•๑)♡

Story time - Micka vs. zákazníci v pátek:
První mi týpek řekne, že jsem jak Saxána, což... Já tu pohádku neměla jako malá ráda a od té doby jsem ji neviděla, takže absolutně netuším, jestli to byl kompliment nebo co, pak mi řekl, že "mám jednu ruku dlouhou"... Opět- NETUŠÍM a zakončil to tím, že mám hezké oči. Borci bylo tak padesát. :)

Also po dvou týdnech mi KONEČNĚ někdo na "Poprosím *nějaká částka*" odpověděl "AlE tO nEmUsÍtE pRoSiT, HAHAHAHAHHA"
... Hej, normálně jsem se málem počůrala smíchy

Jo a asi třicetiletý týpek se mnou decentně flirtovat, kdy na otázku "A máte přítele?" jsem měla fakt silné nutkání odpovědět "Ne, ale přítelkyni"... Bohužel bylo půl desáté a já měla za sebou sedm a půl hodiny a jen jsem chtěla domů, takže jsem se usmívala jak idiot, i když uvnitř jsem těžce umírala. ;-;

Btw baví vás tyhle storytimy? Nebo si je mám nechat při sebe? 🤔

Tak papa^_^