[Dámy a pánové, mohla bych vás poprosit o malou spolupráci? Budeme se všichni tvářit, jak jsme strašně překvapení, že kapitola opět není na čas, dobře? Můžem?

Ale jemináčku, ona už je neděle?! Jak se to jen stalo? :0

Děkuji všem za spolupráci, užijte si kapitolu! Je v podstatě hyunin, ale! Minsung be oop-]

ᰔ

Kocovina byla otřesná, ale za ten večer to rozhodně stálo. Hyunjin dodělal poslední zkoušku a samozřejmě to ihned ten večer oslavil s Jeonginem. Když už je řeč o mladším, blondýn lehce rozlazeně koukal na jeho stále spící tělo vedle sebe ještě s viditelnými kousanci něco málo pod krkem. Jen pro záznam; nespali spolu, jen...

Než měl čas nad tím dál polemizovat, přehrávat si včerejší noc a uvědomit si, co se sakra stalo, zvonek znovu zazvonil a on se celý rozlámaný a napůl mrtvý došoural ke dveřím. Po cestě, jak jinak, narazil do gauče a málem se pozvracel. Zvonek znovu zazněl bytem stále nasáklým alkoholem, který ležel na stole nedopitý ve sklenicích a otevřených flaškách. 

Už už chtěl osobu na druhé straně sjet za její manýry, ale před očima se mu zjevil velice stydlivě vypadající chlapec s modrými vlasy v černém svetru s výstřihem do V a s rukávy vyhrnuté lehce k loktům, přes jeden přehozenou bundu. Blondýn byl upřímně překvapený jeho vzhledem. V uších měl jen pár, velice decentních a jednoduchých náušnic, jemný řetízek kolem krku, na prsech jen dva prsteny na každé ruce a make-up se skládal pouze z lehce zvýrazněného obočí a růžovo-hnědých stínů v teplém odstínu jen aby se neřeklo, silný kontrast oproti jeho černým kouřovým s linkami. Černé přiléhavé rifle a pouze jeden řetěz. 

Co jej však praštilo do obličeje nejvíc byla kytice s bílou lilií, nějakým zeleným okolo a malou, dřevěnou sponečkou spící kočičky připnutou na jednom ze dvou velkých listů, jež byly svázané fialovou stuhou. Hyunjin chtěl upřímně brečet; bylo to neskutečně roztomilé, ještě více romantické, ale především- ten idiot tady nebyl a on to teď musel Jisungovi říct a zklamat jej. Chudák už tak vypadal, že každou chvíli uteče, jak moc byl nervózní. 

„Um..." začal celý červený s pohledem do země a Hyunjin si hned domyslel pokračování té otázky, „je tady Minho?" Vyšší si v hlavě představil Surprised Pikachu face meme; jak nečekané. Pravým ramenem se zapřel o rám dveří, ruce na prsou. 
„Ahoj, no, Minho je teď u rodičů, takže... tady není," odpověděl omluvně se smutným úsměvem. Mladší připomínal odkopnuté štěně, což Hyunjinovi rvalo srdce. Oči mu těkaly nervózně po zemi a kousal si spodní ret. Starší si všiml i jeho lehkého přenášení váhy z nohy na nohu. 
„Oh... no, tak... hodně štěstí s komáry?" Vyšší se zatvářil zmateně, a tak modrovlásek rukou poukázal na červený flek poměrně vysoko na blondýnově stehně. Ježiši Kriste, tohle už nemůže být horší. 

„HAHAH, ano ano, ach ti komáři, co? Um, tobě hodně štěstí s modlením s Minhem!" Omyl, tak může. Proč by to sakra říkal, Han teď vypadal ještě víc zahanbeně a ztrapněný a celá tahle situace opravdu nebyla něco, na co by se mohl připravit. Ještě když bylo teprve půl deváté a on šel spát někdy kolem čtvrté; Jisung na tom nebyl o nic líp, ale to on nevěděl. 

Ticho.

Velice trapné ticho. 

Jakože tak moc, že za oknem, které bylo na chodbě, se usadila vrána a zakrákala. 

To konečně oba probralo. 
„Tak se měj, užívej zbytek volna!"
„Díky, ty taky, čau!"

Chlapec s modrými vlasy jako zděšená laň utekl a blondýn zabouchl dveřmi tak silně, až jej rozbolela hlava. Bohužel tím probudil Jeongina, jenž o pár vteřin později vyšel z Hyunjinova pokoje, drže se za hlavu úplně stejně jako on, ještě stále ve vstupu z chodby do obýváku.
„Uhh, kolik je hodin?" zamumlal, zívaje hned po tom. Rukou si začal protírat oči, dokud neskončil škrábáním hlavy, celou tu dobu maje zavřené oči a stoje na místě. V blondýnových očích vypadal naprosto rozkošně. 

Koukaje na hodiny, bylo skoro devět a venku už bylo poměrně světlo. 
„Osm padesát jedna, jak se cítíš?" usadil se těžce na gauč, kde jej vůně, momentálně spíš zápach, alkoholu doslova praštila přes nos. Skrčil jej v nelibosti a zamručel. Jeongin se k němu přidal, předváděje takřka stejnou reakci. Ticho. 

„Kdo to vůbec zvonil... zvonil někdo, ne? Nezdálo se mi to?" mladšího hlas postupně klesal, stejně jako jeho koutky, až skončil s lehce mračícím se obličejem a vystrčeným spodním rtem. Tato otázka bleskově probrala chlapce s delšími blond vlasy, až nadskočil a vytočil se na mladšího, skládaje si jednu nohu pod sebe. V očích mu hořely plamínky. 

„Tomu neuvěříš!"
„Aah! Proboha neřvi! Praskne mi hlava," zakňučel, chytaje si hlavu do dlaní. Starší se hned omluvil, začínaje nyní tišeji. 
„Neuvěříš, kdo se teď ve svetru a s lilií objevil za účelem nejspíš někam pozvat Minha. Nebo mu vyznat city, každopádně-" Hyunjin nadskočil, jak moc se lekl, když chlapec s černými vlasy doslova vyletěl a celým tělem se vytočil na něj, z letu dosedaje do tureckého sedu asi deset centimetrů od něj, málem mu lámaje nohy. 
„NEEEEE!" vyhrkl šokovaně, veškerá únava a známky kocoviny ty tam. Jeho oči by se mohly velikostí vyrovnat anime postavičce. Kdyby jí byl, momentálně by byl kreslený lehkým designem a bílýma očima, pusou jako protáhlý obdelníček a modrými proužky na jedné straně čela. 

Horlivé přikyvování a následné tlumené ječení. 
„Já vím!" vyjekl opět tlumeně a nadšeně začal mávat rukama. Jeongin se samozřejmě přidal. 
„Takže jak a kdy to řekneme Minhovi, že tu Jisung byl a dal si na sobě tak záležet- na to nesmíme zapomenout! Víš, jak si ze začátku neustále stěžoval na jeho e-boy vzhled a výrazný make-up a- no však víš, bydlíš s ním! O můj bože ten si z toho sedne na zadek; a nebude ho to bolet, když teď spolu dlouho nic neměli," dokončil svůj myšlenkový pochod. 

„Rozhodně až přijede, abychom mohli vidět jeho reakci! A řekl bych to hned jak si vybalí po příjezdu... což je za dva dny!" zaradoval se, celý neustále nějak ošívaje, hýbaje a poskakuje na místě. Byl jak ADHD dítě, když vypije sklenku Kofoly. (Kofola for life, dont make me even start about this) 
„Ano ano! Ale chci být u toho!" 
„Jasně!"

Nadšení vypršelo a oba se na sebe ještě chvíli culili nadšením, než atmosféra zhoustla tak, že by ji člověk mohl nabírat jako zmrzlinu lžičkou. Uvědomění jim obou prolétlo hlavou, krev se hrnouc do jejich tváří. Jeongin si všiml, kam spadl druhého pohled a automaticky si rukou sáhl na místo v ohbí krku. 

„Um, takže..." zamumlal rozpačitě a sklopil pohled do klína. Hyunjin ho pozoroval, v hlavě hejno myšlenek. 
„No... včera to bylo fajn, ale neboj! Nebude se to opakovat!" upokojil jej ihned s rukama před sebou v obranném gestu, na tváři mílý úsměv v naději, že tím mladšího uklidní a upokojí. No eh... ten úsměv neměl moc úspěch. 
„Oh..." černovlásek silně doufal, že zklamání v jeho hlase nejde slyšet, nebo to klasicky staršímu nedojde, „to je... to je dobře, fajn fajn, stane se, že? Hehe." Neměl odvahu zvednou pohled a vidět tak nadšeného Hyunjina. Jeho široký úsměv byl slyšitelný v jeho hlase. 
„Přesně! Nemusíme z toho dělat vědu," vstal a vzal co nejvíc skleniček a flašek, co pobral, což byly skoro všechny, odcházeje do kuchyně, „každopádně co chceš na snídani? Jo a chceš prášek?"

Jeogin si složil hlavu do dlaní, hluboce se nadechuje a vydechuje. Promnul si silně oči, až si je málem zatlačil do hlavy, následně čekaje, až se černobílé zrnění a mžitky před očima rozmrkají a zmizí. 
„Kafe by bylo fajn a jo, prášek zní jako dobrý nápad, díky!" houkl, aby jej druhý slyšel až do kuchyně. 
„Hned to bude," mladší zachytil úsměv, který mu věnoval při cestě do koupelny Hyunjin, „a co dáváš do kávy?" 
„Mlíko bude stačit." Tak jako tvoje přátelství; nic sladkého, ale lepší než nic. 

ᰔ

Zdravím vás u další opožděné kapitoly!

Omlouvám se, včera jsem to nestihla. ;-;

Snad se vám i tak líbila! Příští bude nejspíš delší, uvidíme uvidíme. ^^

Hlasy a komentáře moc potěší. <3

Mimochodem- story time:
Konečně jsem nastoupila na brigádu za pokladnu do Alberta a jakoby... Lidi jsou fajn, ale některé ty jejich 'vtipy'... Ah můj Ježíšku.

"Budete chtít účtenku?"
"Ale neee, tu mi nikdo neproplatí, HAHAHAH"
... zaprvé se na tu účtenku MUSÍM ptát... Správě bych se ani ptát vlastně neměla a měla ji podat rovnou, a zadruhé říct ne zabere obou min času a energie. :) 

"Bude to *nějaká částka*"
"Jeee, vy chcete i peníze?! Taková hezká holka?"
... Musím k tomu vůbec něco říkat? :)
A nejhorší je, že oni si fakt myslí, že jsou vtipní, zatímco já tam sedím jak pizdec, čekám, až ty peníze vytáhnou a snažím se vypadat pobaveně. Chci Oscara.

Jako já taky občas zandam nějakou chujovinu tady pod kapitolou, ale s tím, že VÍM, že to není vtipné. 🤦‍♀️ Oni čekají, že se tam budu válet smíchy, div se nepočůrám.

Gratuluju všem, co si přečetli můj story time, mějte se fanfárově. ᐠ( ᐛ )ᐟ♡

Tak papa^_^