2.

Chodba byla kombinací šoupání noh po podlaze, listování v sešitech a především tlumených i hlasitých rozhovorů. I v tuto hodinu, kdy byla venku ještě tma, měli lidi energii, což by si Minho také přál. U něj to však nebylo ani tak denní hodinu jako spíš zimou.

Jakmile se teplota přiblížila k pěti stupňům a níž, z chlapce se světle hnědými vlasy se stal hibernující živočich, který by byl schopný zůstat celý den v posteli, ať už by spal či koukal na seriály, četl knihu nebo se učil. Prostě cokoliv, co nevyžadovalo fyzickou aktivitu.

Ústa pomalu přilnula na kávový hrnek, aby se na jazyku rozlila chuť argentinského kakaa. Spokojeně přivřel oči, po paměti zahýbaje doleva do dveří, avšak včas si stihl uvědomit přítomnost osoby stojící přímo ve vchodě. Otráveně protočil očima a upřel na osobu pohled.

Martensky, černé cargo kalhoty, řetěz kolem pasu a samozřejmě několik kolem krku, které šly na over-size černém triku dobře vidět. Monochromatikcý rukáv na pravé ruce, na levé gramofonová deska s kódem Spotify písničky, která byla v barvách duhy – jediná barevná věc na chlapci spolu s na pohled pozornost poutajícími vlasy barvy královsky modré.

Minho nepotřeboval ani chvíli, aby moc dobře věděl, o koho se jedná. Sáček v jeho ruce zachrastil, jak moc jej zmáčkl.
„Můžeš se hnout.“ Věta nebyla podána ani jako otázka, či rozkaz. Bylo to prosté oznámení, jelikož chlapec se nehodlal ani obtěžovat mluvit na něj jiným tónem než tímto neutrálním s podtónem otrávením. Tohle byla takřka rutina a Minha to unavovalo. Zvláště teď v zimě.

„Oh, už sis na ten pocit přivykl?“ Posměvačný tón. Co jiného by také mohl čekat. Chlapec v černém se na něj otočil se stejně otráveným výrazem. Kolem očí měl rozmazané černé stíny a linky a jeho potetovaná ruka přidržovala na rameni jeho batoh.
„Protože přesně takhle jsem se cítil, když ses minulé zakecal s tou holkou po přednášce. Nepříjemné, že?“ usmál se ironicky, skoro protivně. Oba na sebe zírali s chutí toho druhého uškrtit nebo vlepit pořádnou facku.

„Jenže já k tomu měl aspoň důvod, ty tu stojíš jak strašák na poli v zimě- totálně k ničemu a zbytečně.“
„No protože ty jsi na tom líp.“
„Proboha-“ Minho otráveně i vyčerpaně zasténal, zakláněje hlavu dozadu, „Jisungu, mohl bys už uhnout?“
„A mohl bys ty přestat sténat jako malé děcko, Minho?“

Zmíněný chlapec ho propálil pohledem, zatínaje nehty do hrnku, na druhé ruce do sáčku. Klouby prstů se zbavily do bíla.
„Prostě uhni z těch dveří, ať si můžu jít sednout, protože jestli ještě chvíli budu čumět na ten tvůj e-boy ksicht, začnu asi tančit tiktok tance.“

Jedna jediná věc. JEDNA. Vše co chtěl, bylo si sednou a nemuset s ním mluvit. Chtěl toho Minho tolik? Očividně.

„Oh? Takže ty bys kvůli mě zatřásl svým zadkem? Jsem počten,“ pronesl s odporem, jako jej ta představa znechucovala.
„Kvůli tobě? Css, ani omylem. Nechápu, co na tobě všechni vidí. Obyčejný chudák, co si hraje na velkého kluka,“ vyprskl na něj a netrpělivě přešlápl.
„Oh, no protože ty jsi lepší! Nudný, obyčejný, ve svetrech, co cucá kakao jak malé děcko. Co, mám ti pokepat na zádíčka, aby sis grknul?“ poslední část řekl šišlavě, jako by snad opravdu mluvil na mimino. Minho se musel držet, aby se neotočil a prostě neodešel.

„Potetovaný e-boy.“
„Obyčejné děcko.“

Konečně se otočil a odkráčel na své místo. Brunet se zatvářil kysele nad jeho sebevědomou chůzi, jak se snažil vypadat jako velký kluk, i když byl o něco menší než on. V jeho očích byl k smíchu a nechápal, proč po něm holky i kluci šílí.

Na druhé straně se Jisung prudce usadil a naposledy věnoval otrávený pohled chlapci ve velkém šedém svetru na knoflíky, pod kterým měl černé triko. Netušil, jak zrovna on mohl být crushem tolika lidí. Vždyť... Byl tak obyčejný.

Profesor po chvíli vešel do třídy, která utichla a přednáška začala. Studenti tiše psali do počítačů nebo sešitů a celou místností šla cítit káva, kterou měli skoro všichni; kromě Minha. Ten si spokojeně ulomil kousek vanilkového pečiva a schoval se za monitor svého notebooku.

Už teď byl vysílený z rozhovoru s Jisungem. Jeho sociální baterka se blížila k nule a on měl zrovna dneska školu až do čtyř a pak směnu ve zverimexu, kde musel opět a zase komunikovat s lidmi. Dlouhý povzdech opustil jeho ústa a on si složil hlavu do dlaní. Když ji zvedl za účelem dávat pozor, jeho pozornost byla okamžitě ukradena Jisungem, který si kreslil. Jako vždy.

„Jak může být tak nezodpovědný,“ zašeptal si pro sebe, ale dál tomu nevěnoval pozornost. Nebo lépe řečeno- nechtěl, avšak z nějakého důvodu ho to začalo iritovat. Jako vždy.

A jako vždy si musel nahlas mlasknout, což upoutalo pozornost zmíněného chlapce. Modrovlásek se s otráveným výrazem otočil na jedinou osobu, která to mohla udělat.
„Zase musíš mlaskat?“ zašeptal, vytáčeje se bokem, aby na něj lépe viděl.
„Zase musíš kreslit?“ Minho se opřel a založil si ruce na hrudi.

Začala soutěž o to, čí pohled zabíjí víc. Minho poslepu vzal své kakao a napil se, čímž si vysloužil smích od druhého.
„Něco vtipného?“ procedil chladně mezi zuby.
„Celá tvá existence.“

Minho chtěl odpovědět, ale profesor očividně kvůli nim zvýšil hlas jako upozornění, aby zmlkli, a tak se ve stejnou chvíli otočili.

Minho tak moc chtěl sedět daleko od něj, avšak tuhle hádku už jednou vedli a nyní byli oba moc tvrdohlaví si přesednout ze SVÝCH míst, jelikož by to znamenalo prohru. Minho si chytil kořen nosu a zavřel oči ve snaze se uklidnit. Kousek vanilkové pochoutky, lok kakaa a byl připraven na zbytek hodiny.

Místnost byla obyčejná bílá z několika řady schodovitých sedadel červené barvy. Měla asi deset pater, z nichž bylo obsažených pouhých prvních šest, a to ne byly zcela zaplněné. Minho seděl ve čtvrté řadě blíže k oknu, odkud byl výhled na malý dvůr a do oken knihovny, kde si teď přál být. Proč? Byly tam knihy a nebyl tam Jisung.

Opatrně si dával notebook do batohu, když se o jeho lavici ze spodní rady někdo opřel. Periferním viděním zachytil modrou.
„Pokud mi tak moc závidíš můj výtvarný talent, proč taky někdy něco nezkusíš? Oh- no vlastně, to bys pak neměl čas si číst nebo učit se! Já debil zapomněl, jak moc jsi nudný,“ zahrál smutný tón a nasadil výraz falešného zklamání. I s tím odešel, nechávaje za sebou nasupeného Minha.

Prudce popadl nyní prázdný sáček, zmuchlal jej a dobře mířenou trefou mu ho hodil na hlavu. Zastavil se v půli uličky mezi lavicemi, pomalu se otáčeje. Minho se sladce usmál, vzal si batoh i s kakaem a rozešel se směrem ke dveřím. Jisung se však ani nehl, zůstávaje na schodech a když kolem něj brunet procházel, prudce jej chytl za triko a natlačil na hranu lavice za ním, až jej na ni skoro posadil.

„Přestaň už! Mám tě dost a nezapomínej, že tohle je hra pro dva!“ vyprskl mu do obličeje.
„Přestaň na mě laskavě prskat, ještě od tebe něco chytnu,“ vrátil mu stejným stylem. Jisung na něj ještě chvíli koukal, než prudce trhl dopředu. Starší to nečekal, a tak klopýtl a břichem narazil na hranu druhé levice.
„Ah!“ Vypadlo z něj. Za sebou uslyšel jen smích a když se otočil, Jisung už uličkou scházel dolů ke dveřím. Poslední tři schody seskočil, otočil se a s vyplázlým jazykem mu ukázal prostředíček.

„No tyvole, velký kluk!“ zašeptal si pro sebe pobaveně. Jeho jediným štěstím bylo, že mu nerozlil kakao. To si teď spokojeně dál popíjel při cestě na další přednášku.

Zdravím vás u dnešní kapitoly! :3

Pro představu, zde jsou tetování, které Jisung má, hehe

*druhý obrázek mi wattpad bohužel smazal*


Snad se kapitola líbila! ヾ(´︶'♡)ノ. Hlasy i komentáře potěší. :3

A ano, vidíte správně, korekce JE. 👀 Samozřejmě i přesto zde můžou být chyby! ^^

Tak papa^_^

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top