[Tak prý zas nic :/]

ᰔ

Vidět spícího Jisunga na gauči jako jednu z prvních věcí po probuzení rozhodně nebylo na Minhově 'To do' listu, každopádně teď si to mohl odškrtnout. Mladší měl na polštáři ručník, který byl původně bílý, nyní však zabarvený do modra kvůli jeho vlasům. Kolem očí měl černé kruhy, jelikož se večer pořádně neodlíčil a na líčku měl slinu. Starší se podíval na jeho triko, které bylo lehce vyhrnuté, díky čemuž měl výhled na jeho podbřišek, kde se rýsovaly svaly tvořící písmeno V. Mladší byl pouze v triku a spodním prádle, ale i přesto se mu povedlo dostat peřinu pod sebe s výjimkou levé nohy; ta jediná byla pod.

Aniž by si to uvědomil, brunet na něj koukal se zaujatým pohledem, především na jeho obličej, což byla za normálních okolností ta část jeho těla, kterou nesnášel nejvíc. Nyní, bez make-upu a toho otravného úšklebku, však vypadal normálně, skoro až... roztomile. Minho se okamžitě napomenul a na truc se zadíval na jeho boxerky; kdyby se ho kdokoli ptal, řekl by, že to bylo kvůli toho, že vypadaly pohodlně a koupil by si ty stejné, i když absolutně netušil, jakou měly barvu. 

„Neruším?“ Brunet málem nadskočil leknutím, konečně věnuje pozornost druhé, k němu paradoxně bližší, půlce gauče, který byl poprvé od doby zakoupení rozložený, na níž se culil Jeongin, jeho černé vlasy jako svatozář kolem hlavy, i přestože vše ostatní nasvědčovalo tomu, že je druhá ruka satanova. Starší se málem podlomil v kolenou, jak vyděšený byl ne protože by se bál, ale protože byl přistižen při činu, při kterém opravdu nechtěl. Raději by byl přistižen při krádeži než obdivování Jisunga... ne že by něco takového samozřejmě dělal.

„Proč bys měl rušit? Jen procházím,“ nasadil rychle výraz nezájmu a jakoby nic odkráčel do kuchyně udělat si snídani, samozřejmě s nezájmem rušení spánku ostatních; stejně se zrovna jednalo o ty dva, které "neměl" rád. 

Byt byl ve tmě, kterou narušovalo z poza žaluzií se vkrádající žluté světlo. Díky všudypřítomného sněhu venku bylo vše tlumené. Také bylo něco po šesté, sobota, tudíž venku ani tak nebyl žádný hluk, který by ospalé bytosti rušil. 

Otevření ledničky, vyndání mléka a zavření, cinkání hrnků, následně lžičky. Vše probíhalo bez jakékoli snahy nedělat rámus, ba právě naopak. Jeongin se vždy potichu zachechtal, když Minho udělal nějaký zvuk pomalu hlasitěji, než za normálních okolností. Poslední kapkou však byla mikrovlnka. Hlasité pípání a následně hučení. 

Dveře se rozrazily a s hlasitým třísknutím narazily do zdi; později se zjistilo, že odpadl kousek omítky. Tím se samozřejmě konečně probudil Jisung, který se ani nestačil vzpamatovat a už byl vyděšen Hyunjinem, který stál v otevřených dveřích s výrazem čistého šílenství.
„Děláš si ze mě sakra prdel?! Vážně musíš v-“ chlapec popošel pár kroků, aby měl dobrý výhled na hodiny, jeho čelist padaje o pár centimetrů, „ČTVRT NA SEDM V SOBOTU RÁNO?! Ty jsi tak otřesný spolubydlící, Minho, víš to?! Zajímáš se někdy o někoho jiného než sebe a své kakao? Bydlet s tebou je jako žít v pekle, díky tobě mám přípravu, takže až tam půjdu, budu připraven! To tvoje debilní kakao-“
„Udělám lívance.“
„O můj bože, díky bohu za tebe! Lepšího spolubydlícího jsem si nemohl přát,“ rozzářil se, posílaje mu vzdušný polibek. 

Jeongin si mezitím zašel na záchod a teď se absolutně nezaujatě usadil do křesla. Jisung se na něj závistivě podíval, jelikož on byl totálně rozhozený, netuše, co se to právě teď stalo. A nepomohlo tomu, že si vedle něj pohodlně sedl Hyunjin, přátelsky ho plácaje po rameni. Jak byl modrovlásek rozespalý, poplácání jej málem shodilo z gauče. 

Minho mezitím dodělal kakao a spokojeně jej popíjel, kontroluje upozornění a zprávy. V pozadí se pustila televize, lépe řečeno Netflix, kde Hyunjin s Jeonginem pokračovali v koukání na Přátelé, opět oba věnující pozornost spíše konverzaci. Jisung si připadal ztraceně, a tak stejně jako předchozí večer odešel za starším. 

„Hyunjin umí být pěkně hlasitý,“ zamumlal ospale, usazuje se na židli. Minho mezitím pročítal recept, který si napsal podle Youtube videa před nějakou dobou, jelikož ho nebavilo ho pokaždé pouštět a stopovat. Aniž by to nějak víc vysvětlil, oddělil si žloutky od bílků, podávaje je i s cukrem Jisungovi. Ten jen zmateně koukal.
„Pomůžeš mi,“ odpověděl jednoduše. Kolena zapraskala, jak si klekl k troubě a zapnul ji na požadovanou teplotu, nastavuje vrch i spodek. 

„A proč ti nemůže pomoct třeba Jeongin nebo Hyunjin?“ ozvalos se z poza jeho zad kňučení. Trocha soli, mléko a mouka ve stejném poměru.
„Protože Jeongin nám nosí různé buchty jak z kavárny, kde pracuje, tak jen tak, když peče, on je poslední, kdo by mi měl pomáhat. A Hyunjin,“ starší odměříl správné množství kypřícího prášku, „ten má zákaz používat kuchyň mimo vybrané věci. A tohle mezi ně rozhodně nepatří, to je až moc zodpovědnosti-“

Jejich rozhovor samozřejmě nezůstal bez povšimnutí a přes celý byt se tak rozezněl Hyujinův řev; opět a zase, jejich sousedi je museli milovat: „Hej! Já chápu, že mi to nejde a že jsem to podepsal, ale nemusíš to předhazovat každému, že jsem takový idiot na vaření-“
„Takže to ale nepopíráš?“ zeptal se velice klidně Minho. Ticho.

„Výborně.“

Když se otočil na mladšího, naskytl se mu opravdu hezký pohled, a to na jeho obnaženou paži, svaly napnuty, jak ručně šlehá bílky. Starší se zaujatě opřel zády o linku, stejně jako byl předešlý večer Jisung, když mu předčítal z jeho Bible. Díky tomu se mu v hlavě začaly tvořit nemístné vtipy. A kdo byl, aby si neodpoustil alespoň nějaký říct nahlas. 

„Ty jo,“ začal s úšklebkem, který nevěstil nic dobrého, „tobě to ale jde. Jde vidět, že máš zkušenosti s rychlými krouživými pohyby rukou.“ Nárazy kvedlačky o místu ustaly, stejně jako paže a celý zbytek mladšího, jenž mu věnoval výraz jelena chyceného světly auta těsně před sražením. Z obýváku ozval hrané zvracení od Jeongina a zvuk nepochopení od Hyunjina. Jisung se samozřejmě chytil. 

„Oh, ano, to mám,“ navázal, „to ten trénink dlouho do noci, kolikrát jsem si to bral i do postele.“ Minho se ke konci věty zcela culil, stejně jako Jisung. Nejmladší byl opřený o opěrku gauče, aby na ně viděl, celé to pozoruje se smíšenými pocity. Blondýn byl hned vedle něj, stále ještě zmatený.
„Hm, zajímavé,“ tvářil se velice zaujatě Minho, „takže jsi zvyklý na takový výsledek? Nebo to obyčejně končí jinak?“
„Ano, jsem zvyklý, že když tento krouživý pohyb dlouho opakuju, skončím s něčím bílým a krémovým.“

Prudký kašel, kvůli němuž Hyunjina za chvíli začalo doslova natahovat. Černovlásek jej pohotově plácal po zádech, následně spěchaje pro vodu, kdy u té příležitosti po těch dvou hodil pohled, který vám dá mamka, když řeknete nemístný vtip na rodinné oslavě, ale alespoň rozesmějete babičku. 

„Prosím tě, dej mi to, to už stačí,“ vzal si od modrovláska mísu, „ještě z toho uděláš modelovací hmotu.“ Zatímco smíchával obě hmoty, Jisung mumlal něco o tom, že by to nešlo, každopádně to bylo nyní nepodstatné. 

ᰔ

Po snídani, při které je blondýn neustále zabíjel pohledem a nechyběla ani přednáška, kdy jim vyčetl jejich blbý vtip, že pokud něco takového dokážou udělat při dělání sněhu z bílků, bůh ví, kdy v kuchyni uspořádají rovnou celou mši. 

Tím se dostáváme k tomu, jak se Jisung málem propadl do země, jak moc se styděl, zatímco Minho měl těžce někde, když jen tak řekl, že možná příště, včerejší večerní čtení Bible stačilo. Hyunjin tak porušil zákaz chození do kuchyně s kyblíkem vody a Sava. Jeongin se radši neobtěžoval vůbec něco říct, avšak brunet mohl vidět jeho pohled. 

Chlapec s modrými vlasy jej doslova dotáhl do pokoje za paži, prudce ho usazuje na postel. Dramaticky rozhodil rukama.
„Vážně?! To jim to jen tak řekneš?!“ Minho na něj koukal s upřímnou zmateností.
„A... proč ne?“ Jisung na něj zíral jako na idiota, než mu po tváři přeběhl neurčitý výraz, avšak byla to otázka milisekund, takže se mu to klidně mohlo jen zdát. 

„Co tu vůbec děláš? Včera jsem tě poslal po naší práci domů, tak jak ses sakra dostal na můj gauč vedle budoucího přítele mého spolubydlícího?“
„Jeongin s Hyunjinem mě přemluvili, že vypadám unaveně- počkej, co myslíš tím budoucí? On má na něj crush, že jo! Já věděl, že se mi to nezdálo!“ začal se radovat.
„Jo, ale nech si to pro sebe- a teď už padej, jen z pohledu na tvůj ksicht se mi ty lívance vracejí.“ Na důkaz svých slov si neomaleně grknul. Mladší se jen zasmál. 

ᰔ

Zdravím u dalších kapitoly! :3

Omlouvám se, že až dnes, včera nějak nevyšel čas. :(
Snad to alespoň stalo za to! :3

Hlasy a komentáře moc potěší. ก₍⸍⸌̣ʷ̣̫⸍̣⸌₎ค♡

PS: zítra vydávám novou minsung knížku, hehe

Tak papa^_^