Minho se nenápadně snažil koukat na Jisunga, lépe řečeno na jeho piercing v obočí. Nerad si přiznával, že mladší vypadal až tak dobře. Celkově si poslední dobou začínal uvědomovat, že mladší vlastně není zas tak škaredý, nebo spíše není až tak daleko od jeho ideálního typu. Děsivé. 

Samozřejmě byl spatřen, avšak modrovlásek dál předstíral, že jeho zápis byl velice zajímavý, stejně tak i výklad profesora. Jeho egu lichotilo, že si jej Minho takto prohlížel, bohužel jeho pánev ho stále nesnášela. Proto se taky každých pět minut musel jinak posadit, jelikož jeho kosti byly bolavé. 

Jakmile však zazvonilo, všechno šlo z kopce; a to doslova. Starší si rýpl, že Jisung vypadá jako kachna, mladší na to odpověděl, že ať radši zavře pusu, jinak mu ukáže, jak chodí správná kachna, Minho jej plesknul po zadku, usmívaje se, jakoby si něco šňupl, modrovlásek se naštval, chytl jej za ruku, prudce ji přitahuje k sobě. Následně byli oba omlácení po pádu ze schodů, naštěstí jen asi čtyř, jelikož se zachytili za lavice. Jisung měl v očích slzy, protože jeho rozdrcené pánvi, i když už to bylo pět dní, se to nelíbilo. 

Podtrženo, sečteno, Jisung se i přesto cítil na to ukázat mu, jak chodí kachna. A tak se ocitáme v situaci, kdy školní záchody jsou očividně dobré místo na bohoslužbu. 

Oba zapadli do kabinky, absolutní nezájem kam spadly jejich batohy. Jisungovo mohutné tělo natisklo to Minhovo na stěnu, rukama jej chytaje za zadek. Starší jej silně chytl za krk, lehce vyvíjeje tlak na jeho krční žíly a tepny z obou stran, čímž si jej i přitáhl blíž. Jako bonus byl jeho tichý stén, který pohltil svými ústy. Jeho druhá ruka se pevně chytla Jisungovy paže s monochromatických tetováním. Nehty se zaryly do kůže a Minho si byl jistý, že nebýt tetování, šly by vidět stopy. Z toho mu přejel mráz po zádech, jeho oči se protáčející se dozadu jeho hlavy.

Modrovlásek jej prudce otočil ke zdi, čímž z něj kromě zaskočení dostal i vzdech. Rukama ještě chvíli setrval na jeho bocích, zatímco se kochal pohledem na bruneta; hlava vytočená doprava, líčko natisknuté na chladné stěně, brýle naprosto nakřivo, ruce dlaněmi na stěně podél hlavy, nohy lehce rozkročené, tak akorát, aby se mladšímu dobře stálo, aniž by musel o centimetr ustoupit dozadu a odlepit se tak od jeho těla. 

„Už se těším, jak budeš ťapkat jako kačka," zašeptal nízko položeným tónem u jeho ucha. 

ᰔ

 Minho se nikdy nepovažoval za idiota. Ano, samozřejmě, byly chvíle, kdy to tak mohlo vypadat kvůli tomu, co řekl nebo udělal, ale to bylo velice občasné. Avšak nyní, když se měl dostat z jedné učebny do druhé, kolébaje se ze strany na stranu, jakoby měl mezi nohama balón a nemohl je tak dát k sobě, to byla opravdu chvíle, kdy si myslel, že tím idiotem fakt je. 

Proč by to dělal? Jak tu sázku, tak Jisunga, teď; v devět ráno, když má celý den školu. 

Samozřejmě mladší byl neskutečně spokojený, když viděl jeho kulhavou chůzi, skoro se váleje smíchy po zemi. Pak ale bokem narazil do zdi a málem se válel bolestí. Prostě skvělá dvojka, ne?

Když si konečně brunet sundal brýle na odkládací plochu postele a lehl si, tak nebýt toho, že svou jízdenku do pekla si již dávno zajistil, myslel by si, že je v nebi. Bez hnutí tak zůstal dvě hodiny, jen si k tomu pouštěje videa na mobilu, když cvakly dveře. 

„Haló?" zakřičel Hyunjin z chodby. Šlo poznat, že byl zmatený a dokonce i lehce vystrašený. Minha proto napadlo, že by byla sranda nic neříct a počkat, až jej najde sám. 
„Minho?" další křik. Starší napjatě pozoroval dveře, uši nastražené a vnímaje všechno, co mu mohlo prozradit přesnou polohu jeho spolubydlícího. Bohužel našlapoval schálně potichu a opatrně, a tak to bylo těžší. 

Konečně se zvuk kroků zesílil a on s očekáváním pozoroval, jak se pomalu začaly otevírat dveře, dokud nebyly úplně dokořán. A zde stál jako opařený chlapec s dlouhými blond vlasy, bílý jak stěna. 
„To si ze mě děláš srandu... JAKO VÁŽNĚ?!" začal vyšilovat. Následovala desetiminutová přednáška o jeho debilitě a že příště ať se ozve, jinak automaticky volá policajty.

„Jo, mimochodem," otočil se ještě ve dveřích mladší, když byl na odchodu, „Jeongin říkal něco o tom, že jsi prý dneska kulhal? Všechno v pohodě?" Minho se v duchu usmál nad starostlivostí svého kamaráda, bylo to milé. Navenek však pouze protočil oči a otráveně vydechl. 
„Neměl bych snad? Se mu to asi jen zdálo," pokrčil rameny. 

„Oh?" Chvíle ticha a blondýnova pronikavého pohledu. 
„Proč vůbec nejsi v práci? Je po šesté, končíš až v osm, ne?" Hyunjin se očividně nedal odbýt, zanadával v duchu, než mu došlo, že je opravdu divné, že je doma a ne ve zverimexu. Idiot, co na to říct. 
„Nebylo mi dobře, tak jsem se omluvil, že dneska a zítra nepřijdu," vysvětlil.

Hyunjin pouze kývl a na patě se otočil k odchodu, jen aby se opět otočil zpátky, ramenem se opíraje o rám dveří. Ruce spočívaly na jeho hrudi složené přes sebe. 
„Jo, víš, co jsem dneska ještě slyšel? Že dneska měl prý někdo rychlovku na záchodech v budově, kde máš ráno přednášku," zaculil se, nadšený, že se o tento drb může podělit s Minhem. Ani jeden nebyl vyloženě drbna, ale vědět informace, co se děje kolem vás přece není nic špatného, ne?

Minho viditelně ztuhl, než ucítil, jak mu teplo leze do tváří a hlavně uší. No co, mohl si za to sám. 
„Jo, víš... oni neměli rychlovku, oni měli mši." 

Ticho.

Hyunjin zmteně semkl obočí, hluboko ve svých myšlenkách, snaže se zpracovat, co mu právě brunet řekl. 
„Ale však tak říkáme jen tobě a Jisungovi... ne... Ne ne ne- NE! NO TO SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ, MINHO!" začal zděšeně pokřikovat. Celý roztěkaný se začal různě ošívat, nezůstávaje na jednom místě déle než vteřinu. 
„Tak proto jsi řekl, žes musel něco vyřídit s nějakým profesorem a nebudeš na hodině, ať na tebe nečekám!" vyjekl v uvědomění, když si spojil všechny body v hlavě. 

Minho se pouze nevinně usmál, čímž si vysloužil další zabití pohledem. Hyunjin se usadil na okraj postele a aniž by cokoli řekl, bylo jasné, že chce detaily oné... mše. 

„Tak?" Minho ještě chvíli koukal do stropu.
„Jsem si z něj dělal srandu, že chodí jak kachna, tak řekl, že by chtěl vidět mě nebo co," snažil se vzpomenout si na to, co přesně se stalo, než došli na záchody, „pak jsme trochu spadli ze schodů-"
„Cože jste?!"
„Ale jen trochu- proboha nech mě domluvit! A když jsme došli na záchody tak... eh... jsme vstoupili do kaple nejdále od vchodu? A tam mě nastiskl na zeď, stoupl si za mě a snažil se do mě dostat slovo Boží tak, abych na něj nezapomněl... což se ukázalo jako záležitos na tři kázání, což zabralo celou hodinu. Teda dvě kázání a jedno modlení, kdy se teda modlil on, já zatím spokojeně seděl na lavici a... slovně mu říkal, jak mu to jde dobře?"

Brunet si opravdu nebyl jist, jestli používá správné termíny a označení, ne že by na tom záleželo, ale podle výrazu druhého to bylo pochopitelné až až. 
„No a tak se ukázalo, že jsem se opravdu mýlil, že on nechodil jako správná kachal, ale já teď ano." 
„Proboha, nechceš tím říct-" Hyunjin si zakryl rukou pusu v němém šoku.

Zde opravdu nebylo co dodat, a tak se jen Minho zvedl a kačením kolébáním se konečně rozhodl dojít si do kuchyně pro něco k jídlu. V pozadí šlo slyšet hysterický smích. 

ᰔ

Zdravím u opožděné kapitoly! :D

Omlouvám se, ale v pátek v som večer mi přišla SMS, že v sobotu pracuju... Byla jsem tam 13 hodin a domu došla až ve tři ráno... Takže na kapitolu opravdu nebyl čas. :'D

Snad se líbila! :3 Já osobě budu chtít změnit ten začátek lehce, lépe řečeno vše před onou mši. Xd

Bohužel mám špatnou zprávu, a to že do 21.5. nebudou nové kapitoly!
Pokud chcete důvod- mám maturitu. 🥲

Každopádně pak už bude zas všechno jak má. ^^

PS: pokud vše půjde podle plánu, tak bych zítra chtěla vydat nový oneshot pod Hnutí Ikea - Operace Decathlon. :D

PPS: Kiddo, vidíš tu korekci? 😌

Tak papa^_^