[Kdybych nebyla přemluvená na film, kapitola je dřív a s korekcí :c]

ᰔ

Brunet si pomalu sbíral věci, když si zmateně všiml přihlížejícího Jisunga.
„Co tu ještě chceš?" zeptal se podrážděně, ale vzhledem k nedostatku energie to byl spíše tichý hlásek. Kvůli tomu nedostatku za to na sebe ani nebyl naštvaný.

Modrovlásek jej dál tiše pozoroval, ani ne tak že by mu jej bylo líto, spíše mu to nesedělo.
„Jakože... Jindy jsi taky v zimě ospalejší, toho jjsem si taky už všiml, ale dneska... To je jakože hodně," pronesl konec dramaticky. Nijak však nezaujal, Minho jej míjeje s pohledem upřeným před sebe. Mladší se zarazil v pohybu, jen aby se pak prudce otočil a začal jej dobíhat.

„Hej!" vyjkl už lehce podrážděně, oběvuje se po jeho pravici, „to že jsi vstal z postele levým korytem ještě neznamená, že budeš takhle protivný na všechny!" Protočil očima. Ihned toho litoval, když loktem dostal do žeber. Prudce se předklonil.
„Když jsi tak pozorný," zasyčel, „tak sis jistě všiml, že nejsem protivný na všechny, ale jen na tebe, ty chytráku!"
„Oh, tak to pardon! Možná bych ti tedy měl věnovat nějakou tu pozornost i mimo tvůj pokoj," uculil se.

Ani jeden si nebrali servítky i přes skutečnost, že kráčeli po chodbě plné lidí, kteří je však buď znali, nebo v lepším případě ne. Plno z nich bylo taky dost zaneprázdněno.

Brunet poměrně agresivně předešel mladšího, doslova mu vrážeje sáček do hrudi, dostávaje z Jisunga heknutí. Přísným pohledem se mu podíval do očí, obočí semknuté.

„Děláš, jako bys mi v něm nějakou dával. Všechno jsem dělal sám a tys doslova slintal." Věnoval mu úšklebkem a chtěl odejít, avšak ruka na límci zezadu jej efektivně zastavila. Prudce narazil do hrudi jako ještě před chvílí sáček od jeho snídaně. Potetovaná ruka jej pevně uchopila za levý bok, hebké rty jej šimrající na levém uchu.
„Oh? Tak to bych měl napravit, ne?" Hluboký, sametový hlas jako jed vstoupil do jeho ucha, jen aby mu zastřel mozek.

„Heh, myslíš si, že na to máš? Ah, nechtěj mě rozesmát." Hravost v hlase byla znatelná. Hlava spadla na Jisungovo pravé rameno. Chvíli drželi oční kontakt, než se Minhova radost dostala i do jeho boků, které se začaly lehce, takřka nepatrně houpat do rytmu hudby v chlapcově hlavě. Prudký nádech nosem a nechtěné cuknutí boků. Jisung Minha zabíjel pohledem.

„Však uvidíme ve čtvrtek. Nebo budeš pro změnu opravdu pracovat a být užitečný v našem projektu?" Mladší nesnášel, když brunet pozvedl své obočí, aby ho vyprovokoval. Proč? Fungovalo to. Ne že v tomto případě by musel říct něco víc.

„Myslíš, že zvládneš tak dlouho vydržet bez čtení knih a cucání kakaa? A co tvoje večerka? Není večerníček už v sedm?" Chlapec s modrými vlasy i přesto nasadil posměšný tón, dělaje vše proto, aby nevnímal svou spodní část těla.

„Spíš se starej o sebe, tvoje odrosty jsou děsivé. A modrá? Tohle? Spíše taková ta hnusná z rybníku, šedo-cosi."

Jisung jej stejně jako předtím prudce za límec dostal ze své hrudi. Rukou na boku jej otočil a než se vzpamatoval, dvě potetované ruce jej za poutka na pásek přitahovala k sobě. Znechuceně odfrkl.
„Smrdíš jako kafe."
„A ty zas jako starý papír."

Celá dlaň dopadla s tichým plesknutím přesně doprostřed Jisungova obličeje. Minho neváhal a dlouhým tahem paže od sebe dostal od sebe i toho idiota, který ještě málem zakopl.
„Css, ani chodit to neumí," odfrkl si pohrdavě a aniž by čekal na odpověď, otočil se.
„Věř, že ty potom taky nebudeš."

ᰔ

Hyunjin si celou přednášku psal s někým na mobilu, kvůli čemu měl Minho čas a prostor nad vším zase přemýšlet.

Prsty dopadaly za dunivých zvuků na lavici. Profesorův proslov byl jako mlha na pozadí scenérie, kde Jisung byl hlavním problémem. Jen předešlé události ho štvaly, jelikož i přestože dokázal být hrubý a jízlivý, mladší měl ve slovní hádce vždy tak nějak navrh.

Prsty nevědomě začaly tvořit melodii, náhodnou, pomalou, nepatrnou. Pomalu si posunul brýle zpět na kořen nosu. Konečně měl něco v čem měl navrh on; a to doslova.

Unaveně se svezl po židli. Nohama tiše šoupal po podlaze. Prsty se opět rozběhly po lavici. Práva noha začala podupávat. Hlavou začal lehce kývat.

„Proboha, co se ti honí hlavou, že jsi tak roztěkaný, že i mě sereš?!" vyjekl potichu Hyunjin a otočil se na něj, až mu zapraskalo v zádech. Minho jen lehce nadskočil, nečekaně vytržen ze svých myšlenek, než pronesl: „Pak ti to řeknu."

ᰔ

'Pak' se ukázalo jako o půl deváté večer, když přišel z brigády. Hyunjin s Jeonginem natěšeně čekali na gauči.
„Um, a ten co tady dělá?" zeptal se zmateně, než rychle dodal, „Ne že bys mi vadil! Jen... Co tu děláš?"

Zouvaje si boty, brunet si odložil své zamlžené brýle na konferenční stolek, hned vedle pro něj připraveného kakaa a sušenek, vraceje se do předsíně zamknout a odložit si i bundu a šálu. V koupelně si ještě umyl ruce, které schválně nechal pod teplým proudem vody déle.

To vše za doprovodu vysvětlování a hádání jeho dvou kamarádů na gauči.
„S Jeonginem jsme se učili, než nám došlo, kolik je a že venku je fakt zima... Tak tu bude spát! Nevadí, ne? Kdy tak půjde do pokoje, než mi to vysvětlíš, kvůli čemu jsi byl dneska tak strašně otravný!"

Unaveně se usadil na gauči a upil z hrnku. Kakao bylo moc dobré, musí pak nejmladšího pochválit.
„O nic nejde, jen jsme se s Jisungem dneska zas pohádali? Nevím... Spíš mě štve," vysvětlil, jen aby schytal palbu nadávek od Hyunjina a zmatený pohled od Jeongina.

Ten byl však ihned zasvěcen.

„Cože?! Co?! Minho?!" vyjekl a s očima o velikosti pomeranče na něj koukal. Bruneta ti však nijak neztěžovalo. Bezstarostně si vzal brýle ze stolku, opatrně je očistil svetrem, i když věděl, jak špatný nápad to je, a nasadil si je.

Jeongin nervózně upil svého čaje.
„Jakože... Tvé... Naleznutí víry není... Tak úplně nemožné. Co jsem si všiml, tak s Jisungem máte dost společného s upřímně nebýt vašich žabomyších válek, dokážu si představit, že jste přátelé..." Nejmladší věděl, že je na tenkém ledě, a to díky hned dvěma věcem; Hyunjinovým pohledem a loktem v boku a Minhovým zabijáckým pohledem.

„Jde o to, že při or-"
„EHM!" odkašlal si, samozřejmě velice decentně, blondýn. Odpověď byla protočení očí.
„Jde o to, že při mši se uvolňuje... Tohle ti v metafoře nezandám," obrátil se na Jina, „Že se uvolňuje hormon oxytocin, neboli doslova hormon lásky. Je to hormon, díky kterému máš biologickou potřebu se k někoho starat a chránit ho. Uvolňuje se třeba i při psích očích. Proto se říká, že kamarádství z výhodama nefunguje, protože tobě už tak na té osobě záleží a najednou tohle... A tím, že nespíš se všemi, a co vím Jisung to samé, a nějakým způsobem spolu komunikujete a trávíte čas... No."

Chlapec s černými vlasy se neopovažoval vzhlédnout a potkat se s pohledem nejstaršího.
„Tím chceš říct, že je zde skoro stoprocentní šance, že na konci semestru budeme spolu?" Minho na něj nechápavě, naštvaně, nevěřícně, ale vlastně i zvědavě koukal. Emoce v něm letály chaoticky, každá se chvíli hlásící o místo.
„Jakože... Ne? Spíš říkám, že je velká pravděpodobnost, že k němu budeš něco cítit. A on k tobě. Ale abych řekl pravdu, vy dva jste tak paličatí idioti, že byste ještě schválně spolu nebyli."

Hyunjinův smích zaplnit byt. Minho se snažil po něm naskočit a nezadusit ho polštářem. Jeho maličkost byla nejvíc uražená faktem, že Jeongin měl pravdu; ne s tím, že k sobě budou něco cítit, Minho tuto možnost vůbec neuvažoval, hormony nehormony, ale protože kdyby, klíčové slovo: kdyby, k sobě něco cítili tak by jen z principu spolu opravdu nebyli.

„Haha, k popukání. Aspoň bych byl schopný si své emoce vůbec uvědomit a nebyl tak stupidní, abych si jich vůbec všiml," rýpl si a spolu se svým kakaem odešel do pokoje. Mladší za ním ještě něco volali, ale mu to bylo jedno. Chtěl klid.

ᰔ

Zdravím! :3

Kapitola nudnější? Asi? Ale příště bude zase sranda. :D

Snad se líbila, stejně jako nový cover! :3
Hlasy a názory potěší! :3

Ps: co říkáte na comeback a jaká je vaše nej písnička? :3

Tak papa^_^