[Prý že v deset, brácho, jsem si hodně fandila]

ᰔ

„Tak co?" Minho protočil oči, než se vrátil k pročítání Jisungovy práce.

Čas letěl. Půl února již zhltla minulost a termín odevzdání již naopak nebyla vzdálená budoucnost, avšak takřka přítomnost, konkrétně úterý; nyní byl čtvrtek.

Sníh už byl vidět zřídka, občas někde zapomenut v rohu připomínající spíše šedivou hmotu než nahromaděné vločky. Zima však byla stále. A Minho stále neměl rukavice, tudíž si stále stěžoval na zmrzlé ruce, a to už i mladšímu; Hyunjin ho varoval a on mu nevěřil, že to je tak strašné. Bylo.

Brunetovy oči klouzaly po papíře, vstřebávaje každé slovo a třikrát vždy kontrolující, zda je vše gramaticky, pravopisně i syntakticky dobře. Také dával pozor na informace obsažené v textu, zda nejsou zavádějící, nejasné či bez dohledatelného zdroje, či neznějí až moc jako z nějakého internetového zdroje; samozřejmě, že k práci používali i internet, ale pokud by byl text až moc podobný tomu na webu, mohli by čelit obvinění z plagiátorství a to bylo to poslední, čím se chtěl brunet zabývat. 

Jisung jej pozoroval ze židle, kde se uhnízdil za pomocí deky a asi tří polštářů, které jej takřka vytlačovaly ven, ale to mu bylo někde. Hlavně že měl své polštářky, když mu Minho zakázal ležet na jeho zadku či stehnech. Brunet naopak ležel na posteli na břiše, podepřený na loktech, aby se mu lépe četlo. 

Venku samozřejmě tma, vítr a déšť se sněhem, tedy alespoň podle předpovědi, jelikož pokud toto byl déšť a sníh, tak byli na Sahaře. Okno bylo na ventilaci, a tak šlo slyšet hlasité bubnování kapek o plechový parapet spolu s pneumatikami na mokrém asfaltu, troubením a občasným hromem. A také nesměly chybět mladšího povzdechy kvůli nudě. 

Šustění papírů, peřin a Minhovo hekání, jak se snažil posadit. 
„Nevěřím, že to říkám, ale tvá práce je velice dobrá, a to ze všech požadovaných aspektů," pronesl nevěřícně brunet, nyní usazený na okraji postele v tureckém sedu. Než však stačil pokračovat, modrovlásek se na to z vysoka vykašlal a v podstatě spadl na postel; lépe řečeno hlavou do Minhova klína - do mezery mezi nohy, ne výš! - následně si ji pokládaje na jeho stehno. Starší párkrát zamrkal, koukaje se nyní do očí druhého chlapce. Ten se z nějakého důvodu strašně culil. 

„Čemu se sakra culíš? Tohle není poprvé, co vyjadřuju, že jsi něco udělal dobře," věnoval mu zmatený pohled. Ten se rychle přeměnil na takzvaný done pohled. 
„To sice jo, ale poprvé jsi u toho neřval moje jméno a neprotáčel oči-" Polštář jej dokonale utišil. 
„Ty idiote! Na co myslíš?!" vyjekl, avšak po uvědomění, co právě řekl, ihned pokračoval „Víš co? Radši nic neříkej, mlč a buď rád, že tě tím polštářem nezadusím."

Mladší se dusil spíše smíchy než polštářem, dělaje nic pro jeho odstranění. Když si však starší udělal z polštáře, a tudíž i jeho obličeje, opěrátko, konečně ze sebe kus lůžkoviny sundal. (pozn. upřímně mi je jedno, jestli to je lůžkovina, slovo po***ář už znovu fakt nepíšu)

„A když ne polštářem, tak aspoň něčím jiným?" pozvedl vyzývavě obočí, úšklebek se pomalu formující na jeho rtech. Brunet si znuzeně posunul brýle výš, než dal ruce za sebe, zapíraje se o ně. Hlavu zaklonil, až jeho krk takřka vytvořil úhel o devadesáti stupních, a rty nechal lehce pootevřené. 

Dlouhé prsty pomalu vnikly rty do jeho úst. 
„Když nebudeš dusit ty mě- AU, přestaň mě kousat- AAAAH, PUSŤ! FUJ JE TO!" Jisung dopadl na všechny čtyři, jak se skutálel z postele, zděšeně koukaje na prsty od slin, kde někde v půlce byly hluboké otisky staršího předních zubů. Nevěřícně zvedl pohled k Minhovi, který se válel smíchy po posteli, rukama se držící za břicho, nohy u těla; vypadal jak plod v děloze, kdyby matka užívala kvalitní THC trávu v kilech a do toho kouřila. 

„Tos mi chtěl ukousnout prst nebo co?" vyjekl, zvedaje se, jen aby opět spadl na postel vedle druhého chlapce, jenž se přetočil na pravý bok, aby měl lepší výhled. Chvíli na sebe jen tak koukali s nečitelnými výrazy, jen aby se opět dali do smíchu. 

Trvalo to asi patnáct minut a jeden Hyunjinův příchod do jejich uklidnění, ale nakonec oba udýchaní seděli vedle sebe, opření o čelo postele. 
„Ne, ale vážně," začal brunet, odkládaje brýle za sebe na poličku, „tvoje práce je dobrá, takže si to ještě ty přečti, hlavně teda moje části a můžeme to jít zítra vytisknout, s tím že do toho můžeme ještě psát, hledat chyby a podobně, takže kdybychom něco našli, máme ještě čas v pondělí. Co ty na to?" 

Chlapec vytočil hlavu doprava, aby se mu naskytl pohled na zaujatého modrovláska, jak zkoumá jeho obličej, nevyřčená otázka na jazyku, jakoby měl na rtech neonový nápis, který na ni upozorňoval. Následně po rtu přeběhl jazyk. Starší, aniž by si toho byl vědom, gesto zopakoval. 
„Tak se už ptej."

Jeho šepot sotva přehlušoval řinčení kapiček o plechový povrch, sotva stačil na přehlušení aut a sotva jej on sám slyšel přes zamlženou mysl při pohledu do těch očích, jenž tak připomínaly pohled ztracené laně v lese, v nichž se odrážejí světla hvězd a měsíce. 

 Jemná ruka se ocitla na jeho pravém líčku a on pouze cítil, jak byl přitahován v před, dokud se jeho rty nevpily do těch mladšího, jako když se na mokrém papíře vpije modrá do červené, tvořící tak tmavě purpurový květ, jenž se rozlézá, jak jen mu to voda a papír dovolí. Na jazyk se mu dostala chuť Monsteru, Dragon tea, a i když nebyl fanouškem energy drinků, měl pocit, že tento jej nyní doslova drží při životě; a chtěl víc. 

ᰔ

„Tak už se konečně zeptáš?" Opět to byl šepot, ale nyní tak nějak sebevědomější a o něco hlasitější. Upoutávaje tak modrovláskovu pozornost, chlapec mu věnoval zmatený pohled, v mžiku se rovzpomínaje. Chvíli jen koukal do stropu, ruce složené na hrudi, prsty si nepřítomně pohrávaje s materiálem trika. Minhovi skoro připadalo, že váha, proto si v mezičase oblékl spodní prádlo, opět se vraceje pod příjemně teplou peřinu. 

„Já jen... heh, asi to bude znít zvláštně, ale... až to odevzdáme, tak..." Věta vyzněla do prázdného pokoje až moc hlasitě na Minhův vkus, ale to si s ním jen jeho hlava hrála na kočku a myš. Chvíle zamyšlení.
„Nevím, asi... přestanem? Jakože neber si to osobně, ale jen protože chodím do kostela hned neznamená, že jsem věřící, takže.. tak." Se svou opovědí nebyl pyšný, ale sám tak nějak nevěděl a komunikace je klíč, ne? I když to jsou náboženské metafory dvou nahých ateistů v posteli s nulovou komunikační schopností, když přijde na jejich city. Aspoň něco ne? ...

Mladší se uchechtl nad jeho přirovnáním, zvedaje se, aby našel své věci okolo postele. 
„Hezky řečeno, to uznávám. Takže když ti teď řeknu nějakou sex- tedy náboženskou narážku, tak už se nestane skutečností?" zaculil se na něj, nyní se soukaje do kalhot. Druhý si odfrkl.
„Ne, Jisungu, nestane. Teď už to budou jen slova, takže si svou Bibli schovej do kalhot kam patří a vůbec mi ji neukazuj, jasné?" I přes snahu říct to vážně se samozřejmě smál, hlavně když si ji modrovlásek ze srandy chytl přes kalhoty, napodobuje takové ty slizké chlapy, když si ho drží. 

„Proboha přestaň se tak u toho tvářit, vypadáš jak pedofil!" vyjekl s rukou před pusou, jak byl zahanbený, i když se i tak smál na celé kolo dál. Jisung se mezitím nachystal k odchodu. Při otevření dveří se zastavil a poslal mu vzdušnou pusinku. 
„Dobrou noc, ty můj ministrante," pronesl nejvíc pedofilním hlasem, jaký kdy Minho slyšel. Falešné zvracení a polštář letící na již zavřené dveře, jelikož modrovlásek byl rychlejší. 

ᰔ

Zdravím u opožděné kapitoly! :3

Omlouvám se nejen za zpoždění, ale i celý jeden týden bez kapitoly. Nějak... Mi to fest nešlo, sama nevím, co se dělo, do toho stres ze zápisu, i když to bylo jen že jsem tam přišla a formálně přijala jejich přijetí... Nic víc. 🤡

Každopádně kapitola je zde, jsem s ní spokojená, což se často nestává a konečně se dostáváme ke zlomovému bodu knihy, hehe.

Snad se kapitola líbila! Hlasy a komentáře moc potěší. :3

Tak papa^_^