Cesta za vykoupením může být dlouhá a trnitá. I pro chladné srdce může být občas těžké sledovat následky svých činů. Dají se vůbec napravit všechny bolesti a křivdy, které kolem sebe zlá čarodějnice napáchala, nebo už pro ni nezbyla žádná naděje?

Pohled Josie

Stačilo mi jenom pár minut, abych se dostala do nezáviděníhodné šlamastiky. Ač se mi podařilo přesvědčit Kola, aby pomohl mé sestře, stejně jsem se chtěla něčím pojistit. Nemohla jsem mu slepě věřit; tak daleko má víra v jeho schopnosti rozhodně nesahala. Přesně proto jsem se pokusila v sestřině pokoji najít něco, co by mi mohlo pomoct. Cokoliv. Při prohlídce jejích šuplíků mě ovšem Lizzie načapala a já byla nucená vymyslet nějakou lež; jakoukoliv uvěřitelnou lež.

"Potřebuji pomoct, sestřičko," vypadlo ze mě téměř okamžitě.

Sakra, s čím jsem asi tak mohla potřebovat pomoct? Mysli, Josette, mysli!

"A s čím?" naklonila Lizzie podezíravě hlavu na stranu. "Ne, že bych ti snad chtěla pomáhat, ale ukoj mou zvědavost."

"Jen už mám plný zuby toho blbečka Mikaelsona," ušklíbla jsem se a ležérně se přitom opřela zády o stůl. "Pořád si mě dobírá a já mu to chtěla nějak vrátit. Napadlo mě, že bych u tebe našla něco jeho, co bych nechala opatřit nějakou drobnou kletbičkou, a vrátila mu to na stříbrným podnose."

"Co tě vede k domněnce, že si v šuplíkách schovávám jeho věci? Máš mě snad za nějakého sběratele použitých trenek nebo co?"

"Až do dnešního dne mě to nenapadlo, ale tvoje pohotová odpověď mě trochu znejistěla. Stal se z tebe teď sběratel zářezů?" uculila jsem se.

Tohle bylo vlastně poprvé od Lizziny proměny v upíra, kdy jsme opravdu jenom tak tlachaly, bez útoků a výčitek. To, co se z mojí sestry stalo po vypnutí emocí, bylo nezvyklé, ale nemůžu říct, že by to bylo stoprocentně špatné. Našly by se i drobnosti, které jí svědčily. Konečně už nebyla nesebevědomý otloukánek, který upřednostňoval všechny ostatní před sebou. Pochopila svou vlastní cenu a já doufala, že něco z toho zůstane i ve chvíli, kdy se jí vrátí zpátky lidskost.

"Zatím jsem nad tím neuvažovala, abych pravdu řekla," odvětila Lizzie s pobaveným úsměvem. "Ale možná začnu hned, jakmile mi vrátí denní prsten. Je to hrozná pruda, být pořád zavřená doma."

"Vítej v mým světě," usmála jsem se a pozvedla ruce sepnuté v kovových želízkách. "Nesmím kouzlit, nesmím být nikde dýl, jak dvě hodiny, aniž by mě někdo nezačal hledat. Ještěže si můžu sama dojít aspoň na záchod."

"To jsme dopadly, co? Zdá se, že na tom prokletí naší rodiny vážně něco bude."

Lizzie se natáhla pro skleničku s krví a napila se z ní. Tvář jí zkřivilo znechucení, načež ji zase odložila na stůl. Takhle nejspíš dopadne každý upír, který si zvykne na čerstvou krev; tahle náhražka už pro ně zkrátka není dostačující. Nechtěla jsem ji ovšem nijak moralizovat, jelikož by mě stejně neposlouchala. Musela jsem našlapovat opatrně a naladit se na její vlnu.

"Jo, to mi povídej," přitakala jsem. "Když už jsme u naší rodiny, co si myslíš o Parkerovi? Překvapilo mě, že tak zčistajasna zmizel. Nejspíš se bál o vlastní zadek."

"Nemyslím, že odešel sám," odvětila bez zájmu Lizzie a vytáhla ze zásuvky svého stolu bílý kapesník s několika šmouhami od krve. "Vždycky se držel Hope jako klíště, celé je to děsně zvláštní."

"Takže si myslíš, že se ho někdo zbavil?"

"Neříkej mi, že tě to nenapadlo," pokrčila rameny. "Ne, že by to snad nebylo jedno. Ať tak nebo tak, prostě je pryč z našeho života. Jako spousta dalších. Myslím, že to přežijeme." Natáhla se a podala mi do rukou i ten kousek látky, který před chvíli vyndala ze zásuvky. "Ten je Kolův, dělej si s ním, co uznáš za vhodné. Nikdy neuškodí ho trochu potrápit, nepochybně si to zaslouží."

"Díky, určitě si s tím nějak poradím. Aiden mi jistě rád pomůže," uchechtla jsem se a strčila si kapesník do zadní kapsy kalhot, načež jsem se s ní rozloučila a zmizela z jejího pokoje.

Byla jsem moc ráda, že mi tahle drobná lež prošla, ačkoliv jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mi Lizzie opravdu uvěřila. Co na tom ale sešlo, hlavně, že mě nechala odejít bez dalších všetečných otázek. Čekala mě totiž druhá, možná ještě o něco kontroverznější návštěva. Objevila se u mě totiž nutkavá potřeba dát do pořádku všechno to, co jsem svou lehkomyslností zničila. A to se týkalo převážně vztahů s ostatními.

"Hope?" zamumlala jsem za dveřmi hned potom, co jsem jemně zaklepala. "Můžu dál?"

Jakmile mi byl vstup jejím tichým hlasem povolen, opatrně jsem vešla dovnitř a pečlivě za sebou zavřela. Ležela na posteli, byla celá pobledlá a okolí očí měla zarudlé; nejspíš od pláče. Rozhodně už to nebyla ta veselá a optimistická kamarádka, kterou jsem v ní vždycky měla. Něco v ní se rozlámalo na kusy, stejně jako v nás ostatních. Osud se s námi v posledních týdnech rozhodně nepáral.

Zvedla na mě pohled, ve kterém se téměř okamžitě objevila vina. Ani jednou jsme spolu nemluvily o smrti mého táty; vlastně jsme spolu od té události nemluvily vůbec a ona zřejmě vůbec netušila, proč jsem přišla. Vlastně jsem to netušila ani já, protože jsem na jednu krátkou chvíli dokonce zatoužila přesunout se nad ní a vlastníma rukama ji zadusit. Tuhle představu jsem ale velice rychle zahnala zpátky do pozadí, kam patřila.

"Vypadáš strašně," pousmála jsem se a přisedla si na kraj její postele. "Byla ta proměna vážně tak moc zlá? Jenom jsem o tom něco slyšela."

"Byla horší," zamumlala a pohled krátce přesunula k oknu, kde už zmizely i poslední paprsky dnešního dne, aby je nahradila hvězdná obloha. "Ještě jsem hrozně slabá a nikdo pořád netuší, co se vlastně stalo. Proč jsem se nezměnila. Mám hrozný strach z dalšího úplňku."

"Oni na to přijdou," pokusila jsem ji uchlácholit. "Je tu tolik skvělých čarodějek a kouzelníků, že to určitě zjistí co nevidět. Bude zase líp, Hope."

"Ale nic z toho nezmění, co jsem udělala, Josie," zašeptala. "Nechtěla jsem vám ublížit. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit a teď už to nedokážu spravit. Všechno je špatně. Tolik mě to mrzí."

"Já vím, jak se cítíš," přiznala jsem po chvíli mlčení. "Zabila jsem vlastní sestru. Netušila jsem, že se vrátí, a kdyby v sobě neměla Kolovu krev, je pryč. Navždycky. I s tím se těžce žije. Vypadá to, že jsme prostě všechno zvoraly, jak je naším dobrým zvykem. Vůbec jsme netušily, do čeho jdeme a zaplatily za to vysokou cenu. Všichni."

Hope se s hlasitým povzdechem posadila a prohrábla si rozcuchané vlasy. Jakmile na ni dopadlo světlo měsíce zpoza okna, kruhy pod jejíma očima snad ještě ztmavly a prohloubily se. Opravdu nevypadala zdravě a já o ni začala mít trochu starost.

"Co kdybych donesla všechnu zmrzlinu, co po baráku najdu, a pustíme si nějaký skvělý biják, u kterého budeme obě ronit slzy, co říkáš?" usmála se, tentokrát už mnohem uvolněněji.

"To zní jako super plán, seženu ještě brambůrky!"

Obě jsme se vydaly na hon za nezdravými dobrotami, které jsme nakonec snesly do jejího pokoje a uložily se k nim na zem, do velké kupy dek a polštářů. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc mi budou chybět tyhle holčičí večery, ačkoliv netvrdím, že byl přesně takový, jaké bývaly dřív. Existovala témata, kterým jsme se vyhýbaly jako čert kříži a žádná z nás tu pomyslnou hranici nechtěla překročit. Nebavily jsme se o Lizzie, o Kaiovi ani o našich otcích. To všechno bylo tabu, které jsme obě podvědomě respektovaly.

Nedokoukaly jsme ještě ani první film, když se ozvalo krátké zaklepání a dveře do pokoje se lehce pootevřely. Má sestra skrz ně proklouzla a zase je sebou zavřela. Dokonce se na nás ani neotočila, jen si opřela jednu dlaň a čelo o surové dřevo.

"Lizzie?" oslovila jsem ji opatrně.

Odpovědí mi bylo jenom hlasité vzlyknutí, které v sobě zřejmě nedokázala déle dusit, a tehdy mi došlo, že Kol zřejmě splnil svou část úmluvy.   

VˇˇˇˇV

Měsíc se s měsícem sešel a je tu další kapitolka. 

a příští bude určitě dřív, protože je ze třičtvrtě dopsaná, potřebuje jenom drobné doplnění :) A co, že mě vlastně dokopalo k psaní tohoto příběhu? Na žádost pár lidí na Youtube jsem dělala Hope/Kai video s 'opravdovou' Hope z The Legacies a moc se mi po téhle povídce zastesklo :) Video přikládám ;) 

https://youtu.be/baZH_Hk24og