Ne každá rodina je dokonalá. Matky mnohdy nenávidí své vlastní děti, sestry stojí proti sestrám a bratr vraždí bratra kvůli pár zlatým. Ať se ale snažíme jak chceme, ať popíráme svůj původ sebezarytěji, krev kolující našimi žilami nikdy neošálíme. Pokud ji místo toho přijmeme a půjdeme s ní do bitvy hrdě a se vztyčenou hlavou, může být naším nejlepším štítem.

Pohled Lizzie

Položili jsme Kaie do mojí postele, kde se s těžkým zakňučením otočil na břicho, aby neležel přímo na svých zraněních. Hned nato hltavě vypil sklenici čisté vody a zabořil hlavu do nadýchaného polštáře.

"Páni, to voní," zamumlal, "rozhodně líp než krysy nebo Klaus."

"Můžeš aspoň na chvíli přestat mluvit?" zavrtěla jsem hlavou, když jsem se sklonila k jeho zádům a opatrně roztrhla už tak zničené tričko. "Hope, můžeš se na to podívat se mnou?"

Nepřišla žádná odpověď. To mě donutilo otočit na Mikaelsonovou hlavu. Stála u stolu, prsty křečovitě svírala dřevěnou desku a v obličeji byla už zase celá bílá, přičemž absolutně nevnímala svoje okolí.

"Hope?" oslovila jsem ji tiše a položila jí ruku na záda.

"Co se děje?" otočil na nás okamžitě hlavu Kai a zaostřil pohled na svou přítelkyni, která měla ještě stále zavřené oči a zhluboka dýchala. Neměl totiž ani potuchy, čím si Hope během posledních týdnů musela procházet. Skoro bych se vsadila, že kdyby to tušil, nic by ho v Klausově sklepení neudrželo.

"Měla problémy s proměnou," vysvětlila jsem mu. "Zatím nevíme, co to způsobilo. Bývá často hrozně slabá. Hope, pojď, sedni si, hm?"

Chytila jsem ji za předloktí a pomohla jí na postel, kam ztěžka dosedla a s hlubokým výdechem si promnula spánky. Kai se mezitím s bolestivým syknutím nadzvednul na rukou, aby se mohl posadit a ovinout kolem ní zezadu paže. Neslyšela jsem, co jí zašeptal do ucha, ale viděla jsem, jak se během chvíle uvolnila a opřela se o něj zády. Koutky mi vylétly do letmého úsměvu, když jsem ty dva sledovala. Svět se zdál být najednou zase o něco víc v pořádku a mě pohltil mírný sentiment. Pohledem jsem proto zabrousila ke svému pracovnímu stolu, na kterém stála velká zarámovaná koláž plná fotografií. Máma s rukama položenýma na těhotenském bříšku, já a Josie při svém prvním dni ve škole, naše dynamické trio na jednom z maškarních plesů, moje úplně první fotka s Josie ve formě obrázku z ultrazvuku. Vzpomínám si, že máma dost často proklínala tohle nešťastné těhotenství, prý se nikdy v životě necítila hůř. Málem jsme ji se ségrou doslova zabily.

Málem jsme ji zabily... proboha, proč mi to nedošlo dřív?

"Země volá Elizabeth! Slyšíš?!"

Kolův hlas, který ke mně z ničeho nic dolehl, mě vylekal, až jsem sebou prudce trhla a rozhlédla se kolem. Většina očí v místnosti byla upřená mým směrem a mně jen pomalu docházelo, že jsem nejspíš pěkných pár minut vůbec nevnímala, co se kolem dělo.

"Slyším," zamumlala jsem, "máš tu knížku? A kde je Josie?"

"Jo, knížku mám. Josette dorazí za chvíli, trochu jí škrábalo v krku, tak si nejspíš šla pro tabletky," ušklíbl se a mě bylo hned jasné, že už se mezi nimi zase rozlila zlá krev. Neměla jsem ale sebemenší chuť na to reagovat, tohle bylo čistě mezi nimi a já se do toho odmítala jakkoliv zapojovat.

"Dobře, zkuste s Hope najít ty runy. Musíme je přeložit, já ještě potřebuju něco zařídit."

"Určitě je ti dobře, Lizzie?" ujišťovala se Hope se starostlivým výrazem ve tváři.

"Jo, je," přikývla jsem a bez dalšího vysvětlování vyrazila z pokoje, jako kdyby na tom závisel něčí život.

Hledala jsem mámu. Její výměna názorů s Bonnie byla naštěstí pro moje citlivé uši jako vztyčený fáborek, takže jsem během pár vteřin jako velká voda proběhla dveřmi do ředitelny.

"Snad vážně neuvažuješ, že bys ho tu nechala, Caroline. Uvědomuješ si vůbec, že ohrožuješ všechny kolem, včetně dětí, co tady studují?"

Bonnie utichla prakticky ve stejnou chvíli, kdy jsem vkročila do místnosti. Obě se zadívaly mým směrem a v mámině tváři se mihla obava. Okamžitě se zvedla ze židle a obešla svou pracovní stůl, aby mi mohla být blíž.

"Děje se něco, zlato? Něco s Hope?"

"Jo," přikývla jsem a prsty si odhrnula vlasy z obličeje, aby mi nepřekážely. "Myslím, že už vím, co je špatně, mami."

"Má to souvislost s tím Kaiovým prokletím? Bonnie říkala, že by to teoreticky mohlo být možné, kdyby se s ní Kai nějak propojil, aniž bychom o tom věděli. Stejně jako kdysi spojil ji s Elenou"

"No... propojil, ale jak se to vezme," povzdechla jsem si a trochu nervózně si přitom promnula zátylek. "Myslím, že tahle forma propojení byla naprosto... řekněme... dobrovolná?"

Ani několik dlouhých významných pohledů nepomohlo k tomu, aby ty dvě pochopily, co jsem tím vlastně chtěla říct, a já se zároveň necítila dost komfortně na to, abych vyložila karty na stůl na rovinu. Hledala jsem proto jiný způsob vyjádření, který by mohl moje slova trochu zlehčit.

"Dobře, tak jinak," odkašlala jsem si, "když spolu dva lidi, kteří se vážně hodně přitahují, stráví noc na chatě v divočině. Sami. Úplně sami. Jiskří to, hormony pracují, víte, co myslím?"

"Chceš říct, že ti dva spolu..." odtušila konečně máma a mě se se v tu chvíli dost ulevilo, že už nemusím pokračovat.

"Jo, mami, přesně to chci říct, no a já myslím... Myslím..."

"Chce tím říct, že má Hope nejspíš naštěkáno v boudě, pokud se nemýlím," ozvala se za mými zády Josie, která se ležérně opírala o stěnu a na rtech jí hrál pobavený úsměv. Na krku měla tmavou podlitinu, jako kdyby jí zrovna před chvíli někdo škrtil a já bych nejspíš dokázala bez váhání ukázat prstem na viníka.

"Cože má?!" vyhrkla Bonnie.

"Však víš, zatancovali si ďábelský tango, vyhodili si z kopýtka a zadělali na buchtu, která se zrovna peče v troubě. Chápeme se?" uchechtla se, načež přešla přímo za mě a opřela se předloktími o má ramena. "Sladkej orgasmus přinesl hořký následky."

Bonnie si chvíli Josie měřila nechápavým pohledem, než obrátila zrak na mámu a povzdechla si. "Myslím, že to bude vážně tvoje dcera, Caroline. Tolik mi připomíná tvoje středoškolské já, až to bolí."

"Můžeme teď přestat řešit hlouposti a soustředit se na obsah jejich sdělení?" ušklíbla se. "Protože až to zjistí Klaus, budeme mít ještě mnohem větší problém."

"Co až zjistím?"

Horko v místnosti začínalo být neúnosné. Nervózním pohybem jsem si odtáhla límeček trička co nejdál od krku a ztěžka polkla. Očividně velice, velice rozmrzelý Klaus Mikaelson bylo to poslední, co nám uprostřed celé téhle lapálie ještě chybělo. Nikdo se neměl k odpovědi, takže to byl nakonec znovu on, kdo prolomil mlčení.

"Přivezla ho sem, že? Tohle bylo naposledy, kdy se mi postavila," zavrčel a chystal se vydupat z místnosti, aby našel svou neposlušnou dceru.

"Stůj, Klausi!" zamračila se máma, přičemž ho hlasitým bouchnutím do stolu přerušila. "Tohle tvoje šílenství musí přestat! Hned teď, než někdo další přijde k úrazu!" Zhluboka jsem se nadechla a chystala se promluvit, ale nedostala jsem k tomu příležitost, protože jsem byla svým jediným zbývajícím rodičem zastavena. "Už nechci nic slyšet, Lizzie. Nechte nás. Všichni."

Vyměnila jsem si krátký pohled s Bonnie i Josie a rozhodly jsme se neodporovat. Jestli existoval někdo, kdo by dokázal Klause zkrotit, byla to rozhodně moje máma a my jí to mile rády přenechaly. Opustily jsme proto ředitelnu a zavřely za sebou dveře. 

To mi ovšem nebránilo v tom, pokusit se Bennettovou trochu vyzpovídat. "Byla bych ráda, kdybys mi teď odpověděla naprosto upřímně, teto Bonnie. Víš něco o tom prokletí? Zařídila jsi to ty? Protože jestli jo, musíš nám říct, o co jde." Zvolila jsem mírný a nenucený tón, abych ji nezahnala do úzkých. Nemělo smysl křičet nebo jí vyhrožovat, to bývala vždycky cesta přímo do pekla.

"Nechci vidět Parkera mrtvého, Elizabeth," odpověděla mi a já si byla téměř jistá, že mi nelže. "Smrt je až moc jednoduchá. Chtěla jsem ho vidět trpět. Dlouho a hodně. Tohle rozhodně není můj styl, ale nepočítej s tím, že vám pomůžu. Nezaslouží si to."

"To nikdo z nás," zavrtěla jsem hlavou, "ale pro lidi, které milujeme, jsme schopní překousnout hodně. Kai mi už několikrát dokázal, že není žádné monstrum. Možná má naše krev sklony ke zkratům a k násilí, ale pořád jsme rodina." Otočila jsem hlavu na Josie a s letmým úsměvem pevně sevřela její ruku. "A já udělám pro ochranu svojí rodiny cokoliv bude třeba. Pokud se s tím nedokážeš smířit, Bonnie, radím ti, aby ses nám nepletla do cesty. Nevyhraješ."

Jo se spokojeně uculila a vzala mě kolem ramen. "Krásně řečeno. Pojď, sestřičko, čeká na nás kletba, kterou musíme zlomit. Společně."