Ve světě pohádek padouši obvykle nemívají slabé stránky, obavy ani sny; mají jenom touhy a nejsilnější z nich bývá ta po moci - ať už nad lidmi, královstvími nebo třeba nad samotnou smrtí. Nemá smysl připomínat, jak moc je to od reálného života vzdálené. I uvnitř, navenek sobeckého a nezaujatého, zlouna se může skrývat bolest a strach. Stačí se jenom ponořit dostatečně hluboko.  

Pohled Kola

Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad následky vlastních rozhodnutí. Proč bych taky měl? Už dávno jsem se naučil, že v tomhle zatraceným světě přináší starost o ostatní jenom bolest. Mnohem víc bolesti než je člověk, nebo třeba upír, vůbec schopný ustát. Starat se sobecky jenom sám o sebe je nejjednodušším řešením, které zkrátka funguje. Tak proč ho měnit?

Do života mi ale vstoupilo hned několik žen, které se dokázaly dostat až na dřeň mých vlastních slabostí. První z nich vždycky byla má sestra Rebekah, jediná ze sourozenců, u které jsem si byl vždycky naprosto jistý, že mě bezpodmínečně milovala. Druhou byla Davina, která mě naučila nesobecké lásce a ukázala mi, že obětovat se pro ty nejbližší je občas to nejlepší, co můžeme udělat. A tou poslední byla, je a vždycky bude Hope.

Už ve chvíli, kdy jsem ji poprvé držel v náručí jako malé miminko, jsem věděl, že udělám cokoliv pro to, abych ji ochránil před všemi nespravedlnostmi světa. Nikdy mě ale nenapadlo, že existuje hranice, kterou si přitom nemůžu dovolit překročit. Hranice, která zničí všechnu důvěru, kterou jsme si k sobě s mou neteří vybudovali. Ukázalo se, že tou hranicí byl Kai Parker.

"Pro mě jsi umřel, Kole, je ti to jasný?"

Přehrával jsem si její slova v hlavě znova a znova. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, kolik škody jsem svým, původně dobře míněným, rozhodnutím způsobil. Zachoval jsem se jako Klaus, a to mě na tom děsilo úplně nejvíc. Nezajímalo mě, co si o tom všem myslela ona, záleželo mi jenom na tom, co jsem si myslel já. Pokud existovala vlastnost typická pro jakéhokoliv Mikaelsona, byla to právě tahle.

Nic na světě mě nemohlo připravit na pocity, se kterýma jsem posledních několik hodin bojoval. Věděl jsem, že Hope odjela do New Orleans, protože mi od ní přišla jediná krátká zpráva, a to ta, že se nemám nikde ukazovat, protože řekla, že jedu s ní. Víc jsem pro ní asi stejně udělat nemohl, takže jsem zůstal v Alaricově studovně a zvládl během toho vypít dvě lahve whiskey. Celou dobu mi bylo pod psa a s množstvím vypitého pití se to překvapivě vůbec nelepšilo.

"Jsi v pořádku?"

Rozhodně jsem tu nečekal žádnou návštěvu a už vůbec ne jedno ze Saltzmanových dvojčat. Tak trochu jsem totiž předpokládal, že se Lizzie přidala do dlouhého zástupu těch, kteří by po mě nejradši hodili shnilé rajče. Jakmile jsem se jí rozhodl vrátit lidskost podrazem, tak trochu jsem jí vrazil kudlu do zad. Znovu. Když se ohlédnu zpátky, nikdy v životě jsem se k Elizabeth nezachoval tak, jak by si zasloužila, a stejně tu zase stála a se starostlivým výrazem ve tváři se ptala na to, jak se cítím. Čert aby ji vzal.

"Proč bych neměl bejt?" ušklíbl jsem se a jediným loknutím dopil skleničku.

"Myslím, že tohle hraní si na siláka už máme dávno za sebou, Kole, nemyslíš?" pousmála se. "Vím, že je ti mizerně. Poznám to. Můžu tu být chvíli s tebou?"

Neodpověděl jsem, ale ani jsem ji neposlal pryč. Místo toho jsem si jenom nalil dalšího panáka zlatavého moku, po kterým bych se nejspíš měl cítit líp, jenže necítil. Byla to jenom berlička, o kterou jsem se opíral v marné naději po lepším rozpoložení. Nikdy bych to nepřiznal nahlas, ale byl jsem za její přítomnost vlastně vděčný. Ta zvláštní aura pochopení a podpory, která se kolem ní vznášela, mě alespoň částečně přiváděla na jiné myšlenky.

Přisedla si vedle mě na gauč a natáhla se pro lahev. Několikrát si dlouze přihnula přímo z ní a odložila ji zpátky na stůl. Dost dlouho jsme vedle sebe seděli v naprostém tichu. Mihotající plameny svíček, které byly jediným osvětlením tmavé místnosti, po stěnách kreslily své stínové hry a já postupně přestával vnímat to vtíravé nutkání udržovat si svou neupřímnou masku nezájmu, o cokoliv, co se v poslední době dělo.

"Kdysi ses mě ptal na to, proč mám ráda pohádky," promluvila po dobré hodině sdíleného mlčení. "Neodpověděla jsem ti a možná jsem měla. Víš, v pohádkách je všechno tak moc jednoduché, Kole. Ti dobří jsou prostě dobří a ti zlí zase zlí. Všechno má svoje pravidla, všechno je jednoduché a přesně dané. Život je oproti tomu příšerně matoucí. Nikdo nedělá zlé věci jenom proto, že je zlý. Ve tvém vlastním příběhu nikdy nejsi zloduch. Záleží jen na úhlu pohledu."

"Nejsem si jistý, kam tím míříš, princezno." Obrátil jsem na ni pohled. Věděl jsem to. Věděl jsem moc dobře, co tím chtěla říct, jenže něco ve mně si nechtělo připustit, že se mi snaží pomoct. Slabost do mého slovníku zkrátka nepatřila.

"Chci tím říct, že možná nesouhlasím s tím, co jsi udělal Hope, ale chápu, proč jsi to udělal. Chtěl jsi ji chránit. Co bych byla zač, kdybych tě za to odsoudila?"

Zhluboka jsem se nadechl a na pár vteřin pevně sevřel víčka. Myslím, že tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Vždycky věděla, co říct, abych se cítil líp. Byl to jeden z jejích největších talentů a byl to přesně ten důvod, proč jsem se občas tak rád zdržoval v její blízkosti.

"Nikdy pro ni nebyl hrozba, co?" povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy.

"Ne," zavrtěla hlavou, "vždycky jste byli na jedné lodi. Nejste zas tak rozdílní. Oba byste pro ni bez mrknutí oka vraždili."

"Není to jenom o tom. Klidně bych pro ni vypustil duši, Elizabeth."

"Já vím," přikývla. "Pro ty, které milujeme, jsme schopni udělat velké oběti, aniž bychom přemýšleli nad tím, co bude s námi. Jakmile jsi pro někoho ochotný odhodit tu masku sobectví, kterou si všichni nasazujeme, tak víš, že bys toho člověka nikdy neměl nechat odejít ze svého života. Přišel bys tím o část sebe sama."

Nevěděl jsem, co jí na to říct. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na chvíli, kdy se objevila v tom lese a nabídla Josette svůj vlastní život, jen aby mě ochránila, i když moc dobře věděla, že já bych pro ni nic takového na oplátku neudělal. Nikdy za to nic nechtěla. Byla přesně taková, jaký jsem já být neuměl.

"Udělala jsem to proto, že v lidech zkrátka vždycky vidím to lepší. To, kým by mohli být," vysvětlila, jako kdyby mi snad četla myšlenky. "Nejspíš to mám po mámě. Táta vždycky rád vtipkoval, že má záchranářský komplex," zasmála se. "A ty jsi všechno, jen ne zloduch, Kole Mikaelsone."

"Jsi to nejotravnější stvoření na planetě, Elizabeth, víš to?" Opřel jsem si hlavu o opěradlo gauče. "Ty a tvoje patetický moudra."

"Možná," usmála se, "ale ani si neumíš představit, jak moc bych ti chyběla, kdybych tu nebyla."

"Možná," odvětil jsem s letmým úsměvem.

Nevím, jak k tomu došlo ani proč, ale přistihl jsem se, že jsem si dovolil krátkou chvilku slabosti, když jsem nechal klesnout hlavu a opřel si ji čelem o její rameno. Bylo to pro mě tak moc intimní gesto, že jsem se v první chvíli cítil dost nekomfortně. Jakmile mi ale prsty párkrát jemně projela vlasy, dokázal jsem se ke svému vlastnímu překvapení poměrně uvolnit.

"Kole?" přerušila z ničeho nic ticho a celá se napjala. "Slyšíš to?"

"Co?" zareagoval jsem okamžitě a prudce zvedl hlavu.

Teď už jsem to zaslechl taky. Skřípění brzd auta a hlasité bouchnutí dveří. Hned na to příjezdovou cestu protnul hlas mojí neteře. "Pojďte mi sakra někdo pomoct!" křikla, přerušená hlasitým dávivým kašlem, ze kterého šel až mráz po zádech. Nemuseli jsme se domlouvat. Vyměnili jsme si jeden jediný pohled, než jsme oba vyběhli ze studovny, nejrychleji, jak jsme dokázali.

"Hope!" vyhrkla Lizzie okamžitě, jakmile jsme k nim dorazili.

Držela Kaie pevně pod ramenem, ruku měla obtočenou kolem jeho pasu a oba měli oblečení zamazaná čerstvou krví. Parker se ještě stále svíjel v děsivém dávivém kašli, kdy z něj s každým zakašláním vycházela další a další krev.

"Nevím, co se děje," obrátila Hope na mou blonďatou společnici vyděšený pohled a sevřela Parkerovo tělo ještě o chloupek silněji. "Začalo to pár kilometrů před Mystic Falls."

"Nech mě se na něj –" začal jsem a udělal krok blíž, ale rozhodně jsem se neshledal s vřelým přijetím.

"Neopovažuj se přiblížit se k němu, rozumíš?!" vyštěkla Hope. "Za tohle jsi zodpovědný ty, Kole!"

"Hope," oslovila ji Lizzie jemně. "Mrzí ho to. Možná může pomoct, tohle nevypadá vůbec dobře."

"Mohla jsem tušit, že budeš na jeho straně," ušklíbla se a nepřátelsky se na mě zamračila. "Už jednou jsi kvůli němu umřela. Pokud pro něj skočíš do ohně znova, posluž si, ale já u toho nebudu!"

To už z budovy ale vybíhali další lidé, v čele s tou ďáblicí Caroline. Okamžitě se spustila hloupá a nesmyslná hádka o tom, jak špatně se Hope zachoval a jestli vůbec nechají Parkera překročit práh domu. Ani já, ani bloncka jsme se do ní nezapojoval, nemělo to sebemenší smysl. Místo toho jsem sledoval Parkerova záda, která pokrývala černá, zaschlá krev. Přimhouřil jsem oči, abych mohl zaostřit na podivné rány, které mu prosvítaly skrz potrhané tričko. Nepotřeboval jsem je vidět celé, abych věděl, co jsou zač.

"Potřebuje pomoc, princezno," šeptl jsem, aniž bych se nechal rušit stále zuřící hádkou.

"Páni, nejsi ty snad věštec?" ušklíbla se, ale něco ji zřejmě donutilo otočit hlavu tam, kam jsem se díval. Cítil jsem, jak celá ztuhla a prsty pevně sevřela moje zápěstí. "To snad ne," vydechla, "někdo ho proklel."

"Dámy a pánové, připravte si popkorn, protože tohle bude ještě zajímavý," utrousil jsem a okamžitě vykročil přímo do jámy lvové.