10. kapitola

✖✖✖

"Cože?" Harry byl jako u vytržení. Myslel si, že se musel přeslechnout.

"Jestli tě můžu zmapovat. Osahat. Přeji si vědět, jak vypadáš."

"Aha. No...um..." Nevěděl, jak má odpovědět.

"Ale jestli nechceš, stačí říct, chápu to," řekl rychle Niall. Nechtěl, aby o něm Harry smýšlel jako o nějakém úchylovi.

"Ne, v pohodě, jen... Jen mě to překvapilo, nečekal jsem to..."

"Okay..." Teď pro změnu nevěděl Niall, jak reagovat. Vtáhl spodní ret mezi zuby a čekal, jestli Harry něco udělá. A dočkal se.

"Tak... Jak se mám nastavit nebo tak?" Nervozita z něj téměř kapala a Niall o ní věděl.

"No... Nechceš jít třeba ke mně? Víš, asi by ti nebylo příjemné, kdyby sem přišla Vicky," uchechtl se Niall, jelikož si to dokázal představit. Jeho představivost nezná mezí. Ovšem, je to jakousi samozřejmostí. Když je člověk slepý, musí si umět poradit. Přece nikoho by nebavilo vidět jen... Prázdnotu. Nic. Někdo by řekl, že člověk upadne do deprese. Ano, možná že začátku je to zvláštní. Asi každý by měl sklony k depresím nebo tak podobně. Přeci jen, nic nevidět... Být odkázán jen na pomoc ostatních...

✖

"Jsme v tvém pokoji," prohodil Harry, když se zastavili ve velké a prostorné místnosti.

"Jo, díky," odpověděl a posadil se na postel. Harry se váhavým krokem přiblížil a taktéž se posadil. Pohledem spočinul na slepém Irovi, jenž si nervózně kousal ret.

"Ehm..." Tohle bylo trapné. Tedy, podle Harryho ano. Nevěděl, co dělat.

"Souhlasíš? Nechci tě do toho nutit..."

"Souhlasím," odpověděl pevně Harry.

Niall lehce přikývl a natáhl obě ruce před sebe. Harrymu připadalo komické, jak mává rukama ve vzduchu, proto je uchopil do těch svých. Niall sebou trhnul, ten dotek nečekal. Měl pocit... Jako kdyby mezi nimi přeskočila jiskra.

"Tady jsem, dobře? Uklidni se," zašeptal Harry a položil Niallovy ruce na svá ramena. Dotyčný přikývl a zhluboka se nadechl. Pravou ruku nechal položenou na jeho rameni a levičku pomalu zvedl. Doputoval k Harryho vlasům.

"Tak jemné." Jeho hlas byl tichý, plný něhy. Harry se usmál.

Niall se jemně dotkl čela a zvedl i druhou ruku. Přiložil obě ruce na spánky a posouval se níž a níž. Opatrně přejel přes oči, které měl Harry zavřené. Ne, že by se bál, ale doteky si vychutnával. Raději se nezabýval podrobnostmi, protože by ho to donutilo pochybovat o sobě a svém dosavadním životě.

Niall prstem narazil na nos.

"Mm, rovný," utrousil a Harry se uchechtl, ale byl zticha. Niall totiž zabrousil do okolí rtů.

"Máš hebké rty," konstatoval. To donutilo Harryho pozvednout obočí. To mu nikdo nikdy neřekl. Měl nutkání si ho skousnout, ale potlačil to.

Bradu tak nějak odflákl a uši taktéž. Rukama objal krk a sjížděl od ramen k dlaním.

"Máš velké dlaně."

"Jop, nejsi první, co to říká." Byla to pravda, hodně lidí mu to říkalo - především dívky. Niall se usmál a začal bloudit po Harryho hrudi. Oba dva se cítili divně. No, přiznejme si to - kdo ne?

"Cvičíš?" zeptal se najednou Niall a probudil tak Harryho z transu.

"No... Jo," vyfoukl zadržovaný vzduch z plic.

"Je to vidět... Tedy, cítit," uchechtl se Niall a Harry lehce zčervenal.

"Jsi pěkný. Škoda, že tě nemůžu vidět," prohlásil Niall, když skončil. Harry si odkašlal a byl rád, že ho nevidí.

"Um... Děkuju..."

"Za to se neděkuje. Já děkuju, že jsem mohl... Však víš." Tentokrát zčervenal Niall. Harrymu to ale přišlo roztomilé.

"Jsi cute, když se červenáš."

"Aha, to děkuju," zasmál se nervózně.

"Já... Mám tě rád, Harry."

"I já tebe."

✖ ✖ ✖