Budík zazvoní hned. Sotva zavřeme oči. Ačkoliv uběhly dvě hodiny a osm minut, připadá mi to možná jako těch osm minut, ale víc rozhodně ne. Trochu mě bolí hlava a pálí oči, mám zdřevěnělou ruku a žaludek na vodě. A všechno je to tak nějak divně propojené, takže když zamrkám, žaludek udělá salto a z toho mě ještě víc zabrní v ruce a dostanu elektrický výboj do mozku.

A přes to všechno je tohle ta nejlepší chvíle v mém životě.

Pořád ležím na Jáchymově ramenu, zatímco on mě objímá. Jsme tak blízko u sebe, že slyším, jak mu bije srdce, což je možná ten vůbec nejlepší zvuk vůbec.

Chvíli na sebe rozespale koukáme. Jáchym je ještě víc zničený než já a v jeho pohledu vidím, že kdybych navrhl spánek až do pozdního odpoledne, vůbec by neprotestoval. Jenže já místo toho vstanu, a to chce hodně sebeovládání a odhodlání, chytnu ho za ruku a vytáhnu do sedu.

Když ale za pár minut přijdu z koupelny s novým elánem a v čistém oblečení, Jáchym zase leží na zádech, totálně tuhý. A tak ho dostrkám do koupelny, poté ho dostrkám ven, a dokud nenarazíme na první hladové okénko, kde objedná dvě velká kafe s karamelem, není s ním moc řeč. Ne že by odsekával, nebo mručel, jen prostě... nemluví.

Líbí se mi to. Teda takhle: Líbí se mi o něm vědět další věc. Zjistit, že potřebuje kafe, aby mohl fungovat. A taky to, že upije a řekne: „Sladké zas tak moc nemusím, na druhou stranu mě ale nic neprobere tak dobře jako cukr."

Líbí se mi, že už není jen vysněný kluk ze školy, ale že je skutečný stejně jako jeho sny a strachy.

„Ježiši, tohle fakt hodně sladký," vyhrknu, když mi podá moje kafe. „Ale dobrý!" doplním a znovu trochu upiju.

Vydáme se na místo kousek od lanového centra, na kopec, kde v zimě děcka často bobují. Není daleko, přesto musíme nasadit rychlé tempo, abychom byli včas nahoře. Je to takový menší závod s časem a to ve mně probouzí ještě větší touhu po dobrodružství. Jáchym neprotestuje, jde za mnou a s každým lokem vypadá spokojenější a veselejší.

„Já sladké miluju," řeknu z ničeho nic. „Při učení jsem toho dokázal sníst hromady. Hlavně ty malé Milka čokoládky. I když to na mně není moc vidět. Naši si dokonce jednu dobu mysleli, že mám anorexii." Což jsou docela určitě informace, které nepotřebuju jen tak někomu vykládat. A už vůbec ne klukovi, do kterého jsem zakoukaný. Že. A přesto hned na to zafuním a pronesu: „Možná jsem měl víc cvičit a míň jíst čokoládu."

„Nevypadáš anorekticky," namítne okamžitě Jáchym. „Jsi prostě jen hubený, to není žádná hrůza. Lepší než s sebou tahat velké břicho, to by ses nadřel."

Nadřu se i tak. Moje fyzička na tom rozhodně není nejlépe, ale zase mě potěší, že Jáchym nemá dojem, že jsem malý vychrtlík, takže dokonce energicky přidám do kroku. „Dík. Až jednou rodiče uvidím, tak jim to řeknu."

Jáchym na druhou stranu vypadá v pohodě, dokonce ani není zadýchaný. „Copak ty je nevídáš? Bydlíš v tom domě sám? Kdybys to řekl dřív, už bych tam bydlel."

„To by bylo boží!" vyhrknu s úsměvem na tváři. „Ale oni tam bohužel bydlí. Jen... Je teď asi nějakou dobu neuvidím," přiznám opatrně, protože tohle téma, téma rodičů, je vlastně jediná věc, o které nerad mluvím. „Vlastně ani nevím, kdy jsem je viděl naposledy. Možná... Jo, ve čtvrtek u snídaně."

Viděl jsem je, ale moc s nimi nemluvil. V té době jsem ovšem ještě nevěděl, že za dva dny budu mít menší kolaps a přehodnotím celý svůj dosavadní život. Takže jsem prostě neměl potřebu něco říkat, nebo naznačovat.

„Co ti řekli na to, že ses rozhodl odjet? Byli naštvaní?" zeptá se Jáchym a periferně vnímám, že mě pozoruje. Já místo toho bez přemýšlení utrhnu kus trávy a zase ho zahodím.

„Budou brutálně naštvaní," vzdychnu. „Šíleně. Nejspíš budou každou volnou chvíli volat a říkat, že se musím vrátit. Nejdřív na to půjdou po zlém, pak to zkusí po dobrém a nakonec zase po zlém. Úplně slyším mámu, jak křičí a brečí a prosí a nadává a vyhrožuje... Jo, bude to sranda." Udělám několik kroků a vzhlédnu k nebi, které je pořád šedé, i když už trochu světla za obzorem prosvítá. „Jo," přikývnu. „Ještě jsem jim to neřekl. Ale napsal jsem jim dopis. Moc hezký dopis. Dal jsem si záležet." Což je lež.

Vážně jsem chtěl napsat něco, co je dojme, nebo přiměje pochopit, proč musím odjet. Jenže po třetím pokusu jsem to vzdal. Asi neexistují správná slova, protože ne každý člověk na světě má otevřenou mysl podobným nápadům. Každý není třeba jako Jáchym nebo můj strejda.

Napsal jsem: Odjel jsem za strejdou. Nevím, kdy se vrátím. Promiňte.

A nic víc.

A nevím, jestli to ze mě dělá špatného bezohledného, sebestředného, nebo hloupého syna. Těch přídavných jmen mě napadá spousta, ale nakonec vždycky převáží část mého já, která chce oponovat. Že žít svůj život není špatné, bezohledné, ani sebestředné... Hloupé možná, ale by mi asi vadilo nejmíň.

„Tady mě napadá jen jedna věc," pronese Jáchyma a pořádně se napije, takže musím na jeho jednu věc nervózně čekat, protože... Co když to považuje za šílenství? Co když je to fakt šílené a já ztratil soudnost? „Ty vole!" vydechne nakonec a vykouzlí krásný úsměv.

„Jo, snad budou reagovat taky tak optimisticky."

Konečně dojdeme nahoru. Sedneme zády k lesu a čelem k městu, které leží pod námi a za ním pomalu vychází slunce. Je to krásný pohled, ale... Jáchym je prostě hezčí, proto mám co dělat, abych ho furt nesledoval.

Je rosa, takže mám za chvíli mokrý zadek, ale kašlu na to. Vlastně mi to v tu chvíli přijde naprosto perfektní.

„Když jsem byl malý, bál jsem se spát, že pak o něco přijdu, třeba o seriál, nebo dort, nebo přílet mimozemšťanů. Teď spím ale moc rád, mívám živé sny. Většinou v nich nemám strach cokoliv změnit." Jáchym položí prázdný kelímek od kafe do trávy. Já ho napodobím a ten svůj postavím hned vedle. Najednou mám pocit, což je za celou noc poprvé, že Jáchym působí rozpačitě. „Chci říct, že mi ty dvě hodiny nestačily, i když máš opravdu pohodlnou postel. Měl jsi pohodlnou postel."

Mávnu rukou. „Pořád mám. Ještě pořád tam je." Vzápětí mi dojde, že na ní delší dobu nejspíš nebudu spát a to mě... vyloženě zaskočí. Ale spíš dobře, s nádechem očekávání, co přijde. „Takže jsi spíš sova, co? Vidíš, to jsem o tobě třeba nevěděl. Ve škole jsi byl vždycky nesnesitelně čilý a plný energie. Někdy mě to až provokovalo."

Teď zase mávne rukou Jáchym, jakože vůbec o nic nejde. „Často jsem chodil spát už v devět. V malém bytě si zvykneš chodit brzy, abys nikoho nerušil, třeba starou babičku, která chodí spát po televizních novinách, a když to natáhne přes nějaký seriál, je to velká událost. Tak, teď to máš. Tohle je moje tajemství."

Říká to, jako by to bylo něco ponižujícího, nebo něco, za co by se měl stydět. Já chodil spávat po půlnoci a učil se, protože – vtipný fakt – jsem úplně blbej na fyziku. Nikdy mi nedávala smysl a trvalo mi hodiny a hodiny, než jsem to přesně pochopil. Takže jo, nikdy jsem z fyziky nedostal dvojku, ale rozhodně to nebylo zadarmo. „Je to mnohem lepší tajemství než třeba to, že na něčem jedeš," pronesu povzbudivě a trochu do něj strčím ramenem.

„Tys mi ve své hlavě věnoval vážně hodně času, viď?"

Nedokážu zakrýt rozpaky, proto skloním zrak k zemi a přitom palcem nohy šťouchám do kamene. „Jo, řekl bych až nezdravě hodně času. Vadí?" zamumlám.

Když chvíli neodpoví, vzhlédnu. A dojde mi, že... Je hrozně blízko, tak blízko, že dokážu vidět úplně maličkou jizvičku nad pravým okem.

„Chtěl bys mě políbit?" zašeptá Jáchym potichu. Dokonce tak potichu, že bych možná sám sebe zvládl přesvědčit, že jsem si to jen představoval. Jenže to, jak na mě kouká... Vím, že to řekl. A vím, co chci odpovědět a udělat.

„Přestaň mi číst myšlenky," vyhrknu a dokonce uhnu pohledem, protože už to prostě nesnesu. Nesnesu mu být tak blízko a zároveň tak daleko.

Jáchym naštěstí není taková posera jako já. V další vteřině mi položí ruku na tvář a jemně naznačí, abych otočil hlavu „Já bych tě políbit chtěl," řekne velmi jistým a klidným hlasem.

Vychází slunce. Asi. Všude je najednou mnohem víc světla a tepla. Asi.

Nemůžu tomu uvěřit, nejde to, a přesto mi Jáchym nedá možnost vůbec přemýšlet. Nakloní se blíž a najednou mám jeho rty na mých. Přitiskne je, velice opatrně a jemně, jako kdyby jen zkoušel, zda je to v pořádku.

A je. Je to zatraceně v pořádku. Ještě lepší než v pořádku.

Chutná jako sladké, karamelové kafe.

A pořád nevěřím tomu, že se to děje. Je to šílené, protože Jáchym byl pro mě vždycky naprosto nedosažitelný. Něco, o čem člověk sní, ale zároveň ví, že to nikdy nedostane. Jestli tohle není štěstí, jestli to, co cítím, když trochu pootevřu pusu a ucítím na rtech jeho dech a hned na to jazyk... Tak sakra nevím, nevím, co ještě víc bych musel pro štěstí udělat.

Líbá mě. Já líbám jeho. A je to tak krásné.