Dojedeme kousek za město k lesu, kde už na parkovišti postávají auta a z právě přijíždějícího autobusu vystoupí skupina asi patnácti lidí.

Táborák na oslavu začátku prázdnin probíhá každý rok, ale já se ho ještě ani jednou nezúčastnil. Což asi není nijak překvapivé. Přesto, když stojím před obrovskou loukou mezi parkovištěm a lesem, najednou nechápu, proč jsem tady nikdy nebyl. Je to vlastně docela super místo.

„Nikdy jsem u žádného táboráku nebyl, ani nevím, co se tady dělá," přiznám nahlas, zatímco Jáchym opře kolo o strom a prostě ho tam nechá, aniž by ho zamykal.

„Tak honem něco vymysli. Třeba přeskakování ohně. Nechceš doufám, abych se s tebou nudil," pronese Jáchym naprosto vážným hlasem, přesto vím, že žertuje.

Táborák je spíš obrovská vatra, hoří do výšky minimálně dvou metrů, takže přeskočit ho by byla jednoznačně sebevražda, ale z mého pohledu rozhodně zajímavá. „Přeskakování ohně? Tebe by pobavilo, kdybych shořel?" nadhodím. „Oukej, skočím, když skočíš taky. Ale nejdřív bych si dal možná něco na pití. Víš o tom, že jsem ani nikdy nebyl opilý? Ne že bych se chtěl ztřískat, ale něco bych rozhodně zkusil. Co rád piješ? Doporučuješ něco?"

Společně jdeme přes louku k ohni, zatím je ještě světlo, takže vidím pod nohy a na okamžik vážně přemýšlím, jaké to bude v noci. A že jsem se vždycky bál tmy.

„Aha, chápu," řekne Jáchym. „Jsem takový tvůj doprovod na cestě životem. V tom případě bych ti doporučil pít něco, kde není moc alkoholu. A tady u táboráku asi žádný koktejl neseženeš, takže si dej desítku, nebo vinný střik. Zvu tě." S těmi slovy zamíří ke stánku s občerstvením.

„Desítka je pivo, že jo?" zeptám se úplně hloupě, což mi dojde ve chvíli, kdy na mě Jáchym překvapeně pohlédne. No tak dobře, jsem prostě v některých věcech mimo, přiznávám a rozhodně to netajím. Mávnu rukou. „Jo, dám si pivo," řeknu rozhodně. „Co si dáš ty?"

Dá si taky pivo. Desítku. Podá mi kelímek, na kterém je nálepka: hoď mě prosím do koše, což mi přijde super. Taky mi přijde super, že je všude kolem tolik lidí a já nemám chuť utéct.

Projdeme k ohni, chvíli na něj koukáme, pijeme pivo, a když nám je horko, tak se zase trochu vzdálíme. „Představím ti pár kámošů, dobře?" řekne z ničeho nic Jáchym a ukáže bradou na hlouček lidí kousek od stromu, jak sedí v kruhu na dece a zrovna se smějí něčemu, co řekla jediná holka mezi nimi.

Seznámit se s Jáchymovými kamarády je... další strašně těžký level. Jako by všechny rande dal někdo dohromady a vzniklo tohle. Nejprve rodina, teď kamarádi. A já na ně chci zapůsobit, chci, aby mě brali a schválili mě, protože co když odejdu třeba pro další pití a oni řeknou, že jsem totální idiot?

Nestihnu však protestovat, protože Jáchym mi přehodí ruku přes rameno, nejspíš abychom společně prorazili hloučkem lidí před námi, a ten dotek mi definitivně smaže všechny myšlenky. Prostě... Jáchym mě drží kolem ramen, jsme jako pár, jako přítel a přítel, Jáchym mě drží kolem ramen, ježiši... A pak najednou stojíme u jeho přátel. Kudy jsme šli, absolutně netuším.

„Čau!" pozdraví Jáchym energicky. „Tohle je Šimon," ukáže na mě. „Chodili jsme spolu do školy."

Chodili jsme spolu do školy zní hůř, než tohle je moje dnešní rande, ale na druhou stranu je to mnohem lepší, než tenhle kluk mě čtyři roky sledoval a dneska se na mě pověsil.

Usměju se. „Ahoj," špitnu. A pak zakašlu, abych neměl tak písklavý hlas.

Ostatní se postupně představí. Monika, Tomáš, Michal a Patrik. Patrik je už trochu nadraný, a tak má asi největší radost, že přišel někdo nový a hned vedle sebe udělá místo, abychom si k nim mohli přisednout.

Sotva dosednu, kluk, který sedí vedle Patrika z druhé strany, a já mám dojem, že je to Michal, řekne: „Já si tě pamatuju. Nevyhrál jsi krajské kolo v té chemické soutěži?" Neřekne, který rok myslí, protože jsem soutěžil dvakrát a v obou případech jsem krajské kolo vyhrál, ale první rok jsem vyhrál i ve státním a rok na to jsem titul neobhájil, protože jsem dostal angínu. Což ale vůbec není důležité!

„Jo, to je možné," odpovím neurčitě.

„Kámo, respekt. Musíš být fakt chytrý."

To mi řeklo za život už hrozně moc lidí. A já nikdy nevím, co jim na to říct, protože... nevím, jestli jsem chytrý. Trávím tolik času učením, že nedokážu odhadnout, kde začíná chytrost a kde píle. Možná jsem fakt blbej, jen umím hodně dřít. „Vlastně ani ne," zavrtím hlavou a zírám přitom na dno kelímku. „Docela dost času jsem trávil učením. A tím docela dost myslím skoro všechen. Ale dneska ráno jsem se rozhodl, že... chci zažít něco nového." Nejspíš jsem to pivo vypil moc rychle, protože mi vůbec nevadí tohle přiznat nahlas. „Asi je to trochu divné," dodám.

Monika na mě překvapeně pohlédne. „To zní, jako kdybys byl poprvé venku."

„Jo, to jo," přikývnu a v ten okamžik sám sebe považuju za totálního exota. Abych skryl rozpaky, vystřelím první otázku, která mě napadne. „Vy nemáte nic, co byste chtěli zažít?" Jsem trochu nervózní z toho, že jsem středem pozornosti, ale vyloženě nepříjemné to taky není, protože všichni Jáchymovi kamarádi působí mile. Nemám dojem, že by si ze mě utahovali, nebo se smáli. A ani moje otázka je nějak nevykolejí.

Monika bez přemýšlení odpoví: „Vzít si Leonarda DiCapria a zachraňovat s ním želvy."

„Dokončit nějakou appku a shrábnout milióny," pokračuje Michal.

„Mít jachtu," pronese Tomáš, jehož jméno vím jistě, protože je stejné jako mého otce. Navíc má kolem krku na šňůrce odrazku, což mě na první pohled zaujalo.

Jako poslední promluví Patrik, který mluví tak nahlas, že tím vyruší i skupinku sedící na dece vedle nás. „To je kolečko svěřování, jo? Tak já bych chtěl, aby se mnou šla Aneta ven. No co? Držím se při zemi." A tím definitivně strhne debatu směrem k Anetě, která o něj nejspíš nemá zájem jenom proto, že je Patrik hrozně nezodpovědný.

Jediný, kdo se v kolečku nesvěřil, byl Jáchym, což mě mrzí. Chtěl bych vědět, jaká jsou jeho přání, zároveň bych o něm chtěl ale vědět úplně všechno, takže není překvapivé, že na něj chvíli koukám a přemýšlím nad tím.

On si mého pohledu všimne a usměje se. Já mu úsměv oplatím.

S jeho přáteli je sranda. Vezmou mě prakticky hned do party, neignorují mě a chtějí znát i můj názor, když řeší, s kolika lidmi spal Nick Fury. Není to nejinteligentnější konverzace v historii konverzací, na druhou stranu v sobě máme alkohol, někteří více než jiní, a v takové situaci vnímám tuto debatu jako tu rozhodně nejzábavnější.

Dokonce mi ani nevadí chvíli zpívat, když někdo kousek od nás vytáhne kytaru a já z hodně hluboké paměti doluju slova k písni Bedna od whisky. Jáchym zpívá taky, ale opět... Patrik do toho dává tolik energie, že Jáchymův hlas nezaslechnu.

Když zapadne slunce, táborák konečně dostane tu správnou atmosféru. Skupinky a hloučky se začnou promíchávat. Patrik někam zmizí, Monika odejde s Michalem tančit a Tomáš mi kolem krku pověsí odrazku, prý pro štěstí a pak opřený o strom usne. S Jáchymem zůstaneme na dece sami a docela dlouho řešíme nejdůležitější otázky světa.

Třeba proč kouzelníci nepoužívají víc hůlky. Jakou barvu světelného meče bychom chtěli, kdyby bylo možné sám rozhodnout. A samozřejmě, který učitel na střední byl nejšílenější. Vyhraje Fiala, ale jen o bod nad Mikulášovou.

Někdy před půlnocí, když se vracím ze záchodu, což je v podstatě moderní kadibudka, takové malé dobrodružství samo o sobě, zaslechnu dvě holky, jak spolu mluví o rybníku, který je jen kousek od nás. Jedna z holek tam podle všeho chtěla jít, ale v lese je taková tma, že to okamžitě vzdala a smála se, když si její přítel hrál na hrdinu, ale po pár krocích navrhl, zda nepůjdou raději tančit. A to tanec nesnáší.

Nejsem sebevrah ani šílenec. Ale taky mám v sobě dvě piva a hrozně moc odhodlání se svým životem něco udělat. Takže když se vrátím za Jáchymem na deku, první věc, kterou řeknu, je: „Ještě nikdy jsem se o půlnoci nekoupal v rybníku." A docela klidně bych mohl vynechat i tu půlnoc a stejně by moje tvrzení bylo pravdivé.

„Já taky ne," odpoví Jáchym a kouká na mě úplně stejným pohledem, jako když jsem mu řekl, že v lanovém centru skočím.

„Takže to udělám teď," vysvětlím a pohodím hlavou k lesní pěšině, která tam sice někde je, ale rozhodně není vidět. Táborový oheň osvětluje louku, takže vidím obrysy lidí a stánků, dokonce i auta na parkovišti, ale les je vůči tomu imunní. Ten si tam prostě dál strašidelně stojí jako nic.

Jáchym se hlasitě zasměje. „Není to trochu moc šílenství na jeden večer?"

„Není to málo na jeden život?" odpovím.

Samozřejmě nechci jít sám, ale zároveň nechci Jáchyma k ničemu nutit, proto nic víc neřeknu a rozejdu se k lesu. Tak nějak doufám, že půjde za mnou, protože Jáchym je ten typ, co podobné věci zkouší rád. Nebo aspoň mám ten dojem. A ano, mám strach, že na mě nepočká, že mezitím zmizí, než já splním další praštěnou výzvu, ale kdybych to neudělal, kdybych to teď vzdal, třeba bych si později řekl, že nemusím dělat ani tohle a tamto a nakonec zase skončil nad učebnicí, totálně nudný a nešťastný.

Ještě než však vejdu do lesa, Jáchym se objeví po mém boku. „Ahoj," řekne s širokým úsměvem na tváři. A já na něm vidím, že koupání v rybníce ho láká stejně jako mě.

„Ahoj," pronesu přesně v okamžiku, kdy přestaneme vidět. Ne, to přeháním, zas taková tma to není, protože vidím hvězdy a za zády pořád vnímám světlo z táboráku. Přesto z kapsy vytáhnu mobil a svítím nám na cestu.

„Víš, co bych chtěl?" nadhodí Jáchym a já zavrtím hlavou, což nevím, jestli vidí, ale stejně hned na to pokračuje. „V rámci našeho svěřovacího kolečka pro dva. Chtěl bych umět vracet čas, říkat lidem pořád různé věci a sledovat jejich výrazy, to by mě bavilo. Ale sám pro sebe bych si přál vědět, že můžu jít kamkoli a jsem jen já. Nic, co by mě poutalo k dalším lidem. Věděl bych, že jakmile se seberu a zmizím, nikdo tím nebude trpět. To zní asi divně, protože by to znamenalo, že mě tím pádem nikdo nebude mít rád a nechyběl bych jim, jen... Bych někdy rád nechyběl mámě a babičce. Vypnul si telefon a nemyslel na to, že mi zrovna v ten moment chtějí zavolat." Odmlčí se, a když už myslím, že nic neřekne, dodá: „Občas mám pocit, že žijou můj život, ne svůj."

Je to hodně osobní zpověď. Nejspíš za to může ta tma, která hodně schová. Člověk má pak pocit, že může něco říct a zároveň není tak odhalený. Teda alespoň já ten pocit mám. „Kvůli tomu jsi neodešel odtud z města," pochopím.

„Nejspíš. Možná jsem jenom srab. Možná jsem toho moc vypil."

„Možná seš jen hodně starostlivý," nabídnu další možnost, kterou považuji za pravdivou. Jáchym totiž nikdy nebyl zbabělý, to vím.

„A ty jsi dost milý," řekne, ale z jeho hlasu nepoznám, jestli to myslí upřímně, nebo to říká proto, že ve skutečnosti je milý on.

Nějakou dobu mlčíme. Ani nevím, jestli ještě pořád jdeme po stezce, a v dálce slyším houkání, takže jsem totálně podělaný, ale pořád jdu dál. Zjišťuju, že stejnou vůli a odhodlání, které jsem měl při učení, mám i v dalších oblastech. Takže... Nejspíš jsem přemýšlivý a vytrvalý. A to už je, myslím, hezká charakteristika.

Nakonec k rybníku dojdeme. Není tak daleko, ale jelikož postupujeme hodně pomalu, trvá nám cesta překvapivě dlouho. Hladina je temná, úplně temná. Když na ni posvítím mobilem, mám chuť se profackovat, co mě to napadlo za hloupost. Jenže teď už to před Jáchymem přiznat nemůžu, a tak váhavě sundám tričko. „Je to trochu strašidelnější, než jsem myslel," poznamenám, ale zároveň s tím vysvleču i kraťasy. Mobil položím světlem vzhůru, abych pak všechny věci našel. Jen odrazku nechám na krku a udělám krok k vodě.

Ježišmarja, to byl ale debilní nepromyšlený nápad.

Jáchym taky shodí oblečení a opatrně mě následuje. Zatímco já na břehu zastavím tak, že mi voda omývá jen kotníky – a je fakt studená – on je odvážnější a pokračuje dál. Jenže vteřinu na to mu nejspíš podjede noha, protože přepadne dopředu a doslova sebou flákne do vody. Udělá to hlasité žbluňk a Jáchym zmizí pod hladinou.

Jako... Neměl bych se smát. A taky to zkouším. Jenže sotva se vynoří, sám smích neudrží, takže mě strhne s sebou a smějeme se oba. „Tak teď jsem vystřízlivěl. A něco se mi otřelo o nohu. Okamžitě sem pojď, ať je vyšší šance, že se to zakousne do tebe."

Poslechnu. Udělám několik váhavých kroků a pak přinutím svoje tělo kleknout, takže mám najednou vodu po ramena a je studená, šíleně studená, ale nedám na sobě nic znát. Místo toho radostně vydechnu: „Koupeme se o půlnoci v rybníku."

„Ty sis udělal nějaký seznam toho, co chceš splnit, nebo to bereš tak, jak to přijde?"

„Vyloženě seznam nemám. Jen nějaké záchytné body. Vím, že ti možná připadám šílený, nebo divný, ale... Já jsem už tak strašně unavený z toho dělat všechno správně. Být ten kluk, co jen sedí doma a studuje, aby jednou mohl být šťastný. Chtěl bych... Chci být šťastný už teď. Teda, teď šťastný jsem."

Moc Jáchymovi do obličeje nevidím, ale stejně poznám, že se usmívá. „To je dobře. Co lepšího než být v životě šťastný, ne? Přijde mi to jako ta nejvyšší meta." Stříkne na mě trochu vody a přímo do obličeje.

„Hej!" uchechtnu se a hezky mu to oplatím. „Kdybys tu schopnost vracet čas měl, co bys udělal jako první?"

„Hm, asi bych vrátil čas do chvíle, co jsi přišel do lanového centra, a ohromil tě tím, kolik toho teď už vím. To by byl docela mindfuck, ne?" Takže by ji použil, aby mě ohromil. To mě neskutečně potěší.

„A není to trochu promrhaná činnost? Co třeba do mě strčit? Nebo poslat manažera do háje?" Když mluvíme, není to kolem nás tak strašidelné, dokonce zapomenu na studenou vodu a kvákání žab, což je k neuvěření, protože žáby moc nemusím. Ne že bych z nich měl strach, jen mi přijdou... slizké.

„Možná bych skočil já. Z nějaké vysoké budovy. A těsně před dopadem bych vrátil čas, to by se mi líbilo," pronese Jáchym. Přitom pomalu pohybuje rukama, jako by plaval, ale ve skutečnosti je na místě a navzdory situaci působí uvolněně a klidně. To mu trochu závidím, protože já očekávám, že mě každou chvíli něco stáhne pod vodu. „Víš co? S tebou se mi mluví docela jinak než s jinými lidmi," řekne zamyšleně. „Většinou je to: tak co, vole, dala ti, jak je, co zrovna paříš..."

Jo, asi nejsem úplně jak ostatní. Ušklíbnu se. „Promiň, vole. Jestli ti dala, mě samozřejmě taky zajímá. Vole."

Schválně použiju trochu přehnanou intonaci a Jáchym samozřejmě reaguje podobně. „Vole, nedala, jsem prý moc teplej." Přepadne na záda a začne splývat na vodě s rukama roztaženýma jako hvězdice a zírá přitom na hvězdy. Když nemluvíme, uvědomím si, kolik zvuků kolem nás je. Hlavně ty žáby a šustění rákosí, ale taky houkání, skřípání a další zvuky, u kterých nevím, od čeho jsou.

„Jau! Komár!" vyhrkne Jáchym a plácne se přitom dlaní do hrudníku. Málem se znovu potopí, ale tentokrát to vybalancuje.

Než stihnu něco říct, taky mě napadne komár. Nebo dva. Najednou jich je kolem nás celá armáda a já dostanu přímý zásah do ucha a Jáchym do krku. Bojujeme statečně a stejně statečně to vzdáme a utečeme na břeh.

Po cestě zpátky k táboráku se mi vybije mobil, takže chvíli jdeme v absolutní tmě.