Jáchyma jsem poprvé viděl před čtyřmi lety, když jsem nastoupil do prváku na střední. Byl o rok starší a za celou dobu jsme spolu ani jednou nepromluvili, a přesto jsem se do něj v podstatě na první pohled zamiloval. Když loni odmaturoval, strašně jsem se nenáviděl, že jsem ho nedokázal oslovit. Nemusel bych na něj okamžitě vybalit všechny svoje city, ale já nedokázal říct ani neškodné, možná trochu nervózní ahoj. A najednou skočila doba, kdy jsem ho mohl beztrestně potkávat na chodbách, sledovat ho v jídelně a občas ho slyšet mluvit s kamarády.

Promrhal jsem šanci.

Totální idiot.

Následující školní rok se zdál nekonečný. Chodby byly bez něj prázdné a chladné a já nenacházel nic, co by mi zvedlo náladu. Tenkrát možná poprvé, ač jsem si to zatím ještě úplně neuvědomoval, mě napadlo, jaký má tohle všechno smysl. Učení, škola, úkoly, instituce... Jenže mi zbývalo posledních pár měsíců do maturity, a tak jsem všechny tyhle pocity zahnal.

Až na začátku jara, to už jsem ho neviděl víc jak půl roku, jsem jel ze školy domů, a protože jsem zapomněl vystoupit, musel jsem se jednu zastávku vracet pěšky kolem lanového centra. Osud a štěstí v jednom, určitě, jelikož jsem v ten správný moment otočil hlavu a viděl ho, jak zrovna vychází z budovy pro zaměstnance. Měl na sobě černé tričko, kolem sebe asi deset dětí a vysvětloval jim, jak správně zapnout postroj. Chodil jsem pak okolo každý den, akorát jsem se nepoučil. Dalo mi to jen další měsíce plných představ, jak za ním jdu a něco, cokoli, říkám.

Ahoj. Jak se máš? Vezmeš si mě?

Dobře, tu poslední otázku rozhodně ne.

Jenže moje představy vždycky končily stejně. Že je na mě moc dobrý a hezký a odvážný a skvělý. Byl totiž můj přesný opak. Zatímco já o volné hodině seděl v knihovně a opakoval na test, on trávil přestávku venku. Někdy jen tak ležel v trávě, někdy hrál fotbal (bez trička!) a jednou jsem ho viděl lézt na strom pro kočku. A skoro úplně pokaždé měl na tváři spokojený úsměv.

Jáchym mi připomínal slunce. Bylo v něm tolik energie, že ho stačilo potkat na chodbě, minout ho a člověk pak dokázal vydržet až do večera, aniž by cítil únavu. Pro mě Jáchym představoval život. Něco, co jsem strašlivě chtěl, ale zásadně to popíral.

Ale teď jsem tady. Stojím před ním, mluvím s ním a je pořád stejně krásný jako tenkrát poprvé. Má sice trochu delší vlasy a jsou o něco světlejší, což je nejspíš z toho, jak je neustále na sluníčku. Taky má hezkou postavu, koukal jsem se, když lezl nahoru, jak se napínají a zase povolují svaly a možná bych na to neměl myslet, protože mě to pak akorát víc bude bolet, ale... chtěl bych se ho dotýkat. Chtěl bych být Jáchymovi tak blízko, jak by to jen bylo možné. Jak blízko by mě pustil. Akorát... Jak by kluk jako Jáchym mohl chtít někoho, jako jsem já?

Tisíckrát skočit z nejvyšší hory, než čelit strachu z odmítnutí.

Jáchym je gay. Vím to, protože v posledním ročníku přišel na ples s klukem. Já na tom plese nebyl, ale viděl jsem desítky fotek, kde spolu tancují a usmívají se, a četl jsem snad všechny komentáře, jak jim to všichni přejou.

Já byl rozpolcený. Na jednu stranu jsem měl šílenou radost, protože díky tomu existovala maličká naděje, že kdybych sebral odvahu a někam ho pozval, mohl by říct ano. Nebylo by to jasné definitivní heterosexuální NE. Na druhou stranu někoho měl a tančil s ním a snad každý se nad nimi rozplýval, jak jsou dokonalý pár a bla bla bla.

Nevím, jestli spolu ještě chodí, nebo jestli Jáchym chodí s někým dalším. Ale je to jedno. Na mém rozhodnutí to nic nezmění, protože když člověk něčeho lituje, hodně lituje, a myslí na to každý den, nakonec dojde do fáze, kdy výčitky přerostou i strach a to je situace, která je neúnosná.

Chci slyšet, jak mě odmítá. Je to mnohem příjemnější varianta, než žít po zbytek života s pocitem, že jsem nenašel dost odvahy. Ve stavu co by kdyby.

Koukám do jeho očí. Jsou tak přívětivé, až by člověk zapomněl, že mě pohled do nich stál čtyři stovky. A bez nich by možná přívětivé vůbec nebyly. Nebo ještě lépe – být nemusely. „Díky, bylo to fajn," řeknu. Vysoukám se z postroje a podám mu ho.

Příjme ho a položí na lavičku. Poté sebere láhev s vodou a napije se. Celou tu dobu na mě doslova zírá, což mě akorát znervózňuje. Dokonce mě napadne, jestli ví, co mám v následující minutě v plánu. „Hele, neznáme se náhodou ze školy? Od vidění?" pronese.

Asi by mě mělo těšit, že jsem mu minimálně povědomý, ač ho to trklo až po hodině, ale stejně mi je to spíš nepříjemné, protože mi tím dává najevo, že mi tři roky žádnou pozornost nevěnoval. „Jo, chodil jsem o rok níž," odpovím, ale nechci, aby věděl, jak jsem na něm visel, takže bez zájmu dodám: „Asi."

„Asi?"

Pokrčím rameny. „Jakože mám ten dojem." A víc to nerozvádím.

Tentokrát přikývne Jáchym a je vidět, že jsme oficiálně vyčerpali všechna témata mezi instruktorem a zákazníkem. „Tak jo," pronese a vezme oba postroje. „No dobře, Šimone. Tak já půjdu, za chvíli mi končí směna. Rád jsem tě poznal, klidně se zas někdy zastav."

Oba víme, že bych už nepřišel, protože v tomhle ohledu byla moje odvaha jednorázová záležitost. „Počkej," vykřiknu a dokonce natáhnu ruku, jako bych ho hodlal chytit, kdyby neslyšel. Ale Jáchym slyší a koukne na mě trochu vyjeveně. Určitě už chce odejít, čtyři stovky jsem vyčerpal, takže teď už ho beztak jen otravuju. Ale na to kašlu.

Od dnešního rána odmítám žít ve světě co by kdyby.

Nasaju vzduch do plic a přitom nakreslím špičkou boty do prachu kolečko. „Dneska je kousek odtud velký táborák," řeknu, což je naprosto zbytečná informace – něco jako ráno vyjde slunce, protože každý v okruhu dvaceti kilometrů tohle ví. „A já si říkal..."

Sakra, je to těžší, než bych očekával. Ale pořád si opakuju, že jde jen o tu jednu větu, to je můj cíl. Klidně můžu zavřít oči, abych neviděl Jáchymovu reakci. A to, co bude potom, mi může být jedno. Jasně, odmítne, ale já budu vědět, že jsem to zkusil.

O to tady jde.

Tak proč je to tak zatraceně těžké?

Nádech. „Nechceš tam jít SE MNOU?" Měl jsem chuť poslední slovo polknout, protože mě můj pud sebezáchovy hodlal ještě na poslední chvíli ochránit, ale v tu samou chvíli mi nejspíš vyletěl adrenalin, takže to na Jáchyma de facto zakřičím.

Úlevu necítím, ale pořád doufám, že to přijde za chvíli, na cestě domů.

„Já...," začne Jáchym, ale hned na to zmlkne, nejspíš aby to mohl nějak pobrat. „To je pozvání?" řekne nakonec opatrně.

„Jo."

„Jakože... Kamarádské pozvání?"

Nepoznám na něm, jestli doufá v přikývnutí, protože pak by odmítnutí bylo o něco méně trapné, ale já už nehodlám couvnout. „Jakože rande."

„Rande," zopakuje Jáchym a špičkou jazyka si přejede po spodním rtu, což mě trochu vyvede z konceptu a mám co dělat, abych od něj odtrhl zrak a nezíral na něj jako nějaký úchyl. A v ten moment mi dojde, že si mě Jáchym taky prohlíží, doslova mě skenuje. Nejdřív sjede pohledem dolů ke kotníkům – ty mám možná zbytečně hubené, občas si sám říkám, jak dokážou celé moje tělo udržet. Nohy nejsou o moc lepší, mám trochu propadlá kolena, ale aspoň nemám tlustá stehna, ne? Sakra. Co si to nelhávám. Jsem vyhublej čahoun, nepatřičně trčím do výšky, a tak dávám ramena dolů. A moje máma říká, že do třiceti budu mít na zádech hrb.

Jsem fakt výhra.

Jáchymova prohlídka skončí u mých očí, ty jsou normální, docela průměrně velké a hnědé. „Já nevím," pronese upřímně.

Buď je moc slušný říct rovnou ne, nebo mě shledal jako materiál do škatulky nevím. A to je pro mě vlastně úspěch. „To zas není tak těžké," nadhodím. „Buď se ti líbím a připadám ti sympatický. Pak řekni ano. Nebo se ti nelíbím a jsem nesympatický blb, tak v tom případě řekni ne."

„Tys sem přišel kvůli mně?" vypálí, protože si nejspíš umí dát jedna a jedna dohromady.

„Ne, přišel jsem, abych překonal strach z výšek," odpovím nejprve a poté nakloním hlavu na stranu. „Ale chtěl jsem za instruktora tebe, abych tě mohl pozvat, to je pravda."

Jáchym pomalu přikývne. „Tak dobře," přikývne znovu a veškerá nejistota je pryč. Najednou působí energicky. „Půjdu s tebou k táboráku."

Půjdu s tebou k táboráku? Pochopil, že tím myslím rande? Je tu někde skrytá kamera?

Zamračím se a nejistě přešlápnu. „Fakt?"

„Jo."

Čtyři roky jsem tuhle chvíli oddaloval, protože jsem byl přesvědčený, že odmítne. A měl jsem z toho strach. Čtyři roky. A on řekl ano, ano, Šimone, půjde s tebou na rande. Je to nečekané a úplně mě to na okamžik ochromí, ale nakonec všechny pocity vykrystalizují v úsměv. „Tak s tímhle vývojem situace jsem nepočítal," přiznám.

„Potřeboval bych se ale nejdřív stavit doma, hodit na sebe čisté oblečení, vzít kolo... Je to nedaleko odtud, takže asi můžeš jít se mnou, jestli nechceš jít napřed a potkat se až tam."

Měl jsem tisíce vymyšlených plánů, jak ho pozvat. Jeden třeba vycházel z toho, že ho uvidím jít přes cestu se sluchátky na uších, takže neuslyší přijíždějící auto. A přitom bude jasné, že pokud někdo něco neudělá, skončí to špatně. A ten někdo jsem v té představě já, takže ho volám jménem, neslyší, mávám, ale nevidí. A tak běžím a na poslední chvíli, vteřinu předtím, než ho auto srazí, ho chytnu za loket a stáhnu ze silnice. Zakopnu přitom a spadnu. On spadne na mě. Mám jeho rty blízko, vidím každou jejich rýhu a jsem tak šťastný, že dává absolutní smysl ho políbit. A hned na to... Nechceš se mnou někam jít?

Ne každý můj plán byl trhlý, bych rád podotknul.

Jenže až teď vidím trhlinu, na kterou jsem za celou dobu ani jednou nepomyslel, což je asi trochu zarážející, ale pravda. Nikdy jsem totiž nedošel k tomu, co bude potom.

O čem s ním mám mluvit?!

„Rád půjdu s tebou, pokud to nevadí," pronesu, jelikož ho teď nemůžu nechat odejít. To bych sám sebe odsoudil k neustálému přemílání, jak to všechno dopadne. Takhle... takhle je to jako skočit do vody a plavat.

Takže jdu s ním. S Jáchymem. K němu domů. A pak máme rande.