Jsem klidný typ. Přemýšlivý. Spíše melancholik než flegmatik, ale spíše flegmatik než cholerik. Za život mě vytočilo jen pár věcí, vesměs v nich figurovali rodiče, ale na ně jsem si postupem času vytvořil imunitu, takže teď mě nenapadá nic, co by mě vyloženě dokázalo nas...

Na adaptačním kurzu v prváku jsme měli ostatním spolužákům anonymně napsat, jaké o nich máme mínění. Což znamená, že jsem zjistil, co si o mně myslí. Už jsem to, myslím, zmiňoval. Spolužáci byli fajn, šikana mezi námi neexistovala, takže jsem od nich nedostal žádná negativní hodnocení, ačkoliv bych to nakonec asi přivítal víc.

Byl jsem pro ně... čtenář, svědomitý, tichý, introvertní, měl jsem rád školu a učení, hodný a klidný.

Mohl jsem být ještě nudnější?! Existovala snad nějaká jiná přídavná jména, která by líp vystihovala, jak šíleně nezajímavý jedinec jsem?

Ne že by mě těšilo, že všichni ve třídě vědí, jaký jsem, protože... Jsem to nevěděl ani já. Doteď to nevím. Skutečně. Já nevím, jaký jsem. Tolik času jsem trávil učením, že možná není nic jiného, co by mě vystihovalo. Klidný, tichý, svědomitý šprt bez přátel.

Jsem vtipný? Spíš ne.

Jsem ohleduplný? Možná.

Jsem lakomý? Kdo ví.

Jsem nudný. Definitivně.

Přesně na tohle myslím, když kráčím vedle Jáchyma, nejzajímavějšího kluka na světě. Nechci mu připadat jako suchar, ale každá nesucharská myšlenka mi zní hloupě. A aby myslel, že jsem hloupý, taky nechci.

„Tak," řekne sotva vyjdeme z lanového centra a vydáme se dolů z kopce k řadě bytovek. „Jaká vůbec ta nejdivnější věc se ti zatím v životě stala?"

O tom přesně mluvím. Nic. Nestalo se mi nic, vůbec nic, pusto prázdno, nuda šeď. Sakra. Co mě to napadlo zvát ho na rande? Kdy začne zívat? Ještě než dojdeme k němu domů? „To je trochu chyták?" pronesu opatrně a hledím přitom před sebe, aby neviděl, že mě jeho otázka trochu děsí.

Jáchym pokrčí rameny. „Spíš normální klábosení."

Měl jsem to promyslet. Vytvořit nějakou strategii, jak v podobných komunikačních labyrintech najít cestu ven. Žel bohu, to jsem neudělal.

A jsem srábek, to o sobě dost dobře vím. Jenže dneska to chci přece překonat. Zatni zuby, cesta zpět neexistuje. „V tom případě... Asi tohle," přiznám. „Jsem docela nudnej."

„Tohle jako my dva na cestě?"

„A tobě to nepřipadá divné? Dva kluci na cestě?" Z toho by mohlo být hodně filmových žánrů – komedie, akčňák, romantika, horor, ale v mém případě asi nejvíc sedí sci-fi. „Ne," zavrtím hlavou. „Myslel jsem dnešek. Že jsem lezl nahoru, že jsem tě pozval. Žes přijal," vypočítávám na prstech a už teď mi to připadá jako šílenství. A to je teprve začátek večera. „Dnešek je asi ta nejdivnější věc, co se mi kdy stala. Co tobě?"

Jáchym nad otázkou přemýšlí jen pár vteřin. „Jednou jsem našel na polštáři šneka. Vím, není to zrovna ta nejbláznivější věc, jaká se ti stane, ale zkus si to představit. Probudil jsem se a on tam stál, anebo ležel, nevím, jak to šneci mají s končetinami. A koukal na mě."

Mohl bych teď Jáchymovi jen tak říct, že je strašně roztomilý?

„A byl to hlemýžď nebo slimák?" položím totálně nedůležitou otázku, abych zakryl červenání.

„Rozhodně měl ulitu. Slimáka bych se bál. Mám strach ze slimáků," pronese a přitom z něj energie přímo sálá. Je to omamný pocit. Dřív jsem ho jen míjel na školních chodbách a už to mi připadalo opojné, ale jít vedle něj, mluvit s ním... Mám chuť poskakovat, mám chuť se smát, mám chuť strčit hlavu do písku a nevylézt, protože mám zároveň i šílený strach, že budu trapný.

„Chceš mi říct, že to bylo bláznivější, než lézt bez bot a trička na strom pro kočku, která se tě lekla, sekla tě do obličeje a pak raději seskočila dolů sama?"

Jáchym se upřímně rozesměje. „Doufal jsem, že mě přitom nikdo neviděl. No vážně. Vypadá to, žes byl opravdu pozorný, co se týče všech mých přešlapů." Není v tom však nic vyčítavého, nekouká na mě jako na stalkera, ani to nijak dál nekomentuje.

„Sedával jsem v knihovně u okna. U toho s výhledem do zahrad, takže... jo. Sem tam jsem něco viděl," vysvětlím. „Ale to s tou kočkou bylo asi vůbec nejlepší. Ačkoliv rvačka mezi oktavanama byla taky fajn."

Sejdeme z hlavní cesty a Jáchym zamíří zkratkou mezi zahradami. Je hodně úzká, takže jde první a já ho samo sebou následuju. Docela nevědomky utrhnu kus trávy a začnu ho žmoulat v ruce.

„Myslel jsem, že je to kočka Mikulášové. A dějepis mi nikdy moc nešel, takže jsem si chtěl trochu napravit reputaci. Víš, co mi řekla na další hodině? Jáchyme, kdybyste věnoval učivu stejné množství času, jaké věnujete prohánění koček," dramatická pauza, „možná byste stejně propadal. Nesnášel jsem ji." Celý tenhle monolog pronese směrem ke mně, takže kráčí pozadu. A jdeme z mírného kopečka, takže... Jo, fakt ho obdivuju. Fakt se mnou mává. Sakra.

„Ta stará rašple!" zavrtím hlavou. Mikulášová dělala na škole peklo všem. „Za ty čtyři roky na střední jsem dostal jen jednu jedinou dvojku. A hádej od koho. A to jen proto..." Bezva, tak teď už ví, že jsem totální šprt. Mávnu rukou. „To je asi jedno."

„Počkej, počkej! Tys dostal jenom jednu dvojku? To jsi takový šprťák?"

A je to tady. Ano, ano jsem. Klidný a tichý a svědomitý a nudný šprt.

Přál bych si, aby mi to tolik nevadilo. Abych měl lepší historky, abych byl někdo, kdo bude i Jáchymovi připadat zajímavý. „Ne," odseknu, čehož okamžitě lituju. „Možná. Vadí to?" vzdychnu odevzdaně.

Jáchym úplně klidně zavrtí hlavou. „Ne. Vlastně jsem poctěný, že mě pozval tak chytrý kluk, fakt."

Kdybych byl robot, právě teď by mi zkratovaly obvody. Ačkoliv nevím, proč bych měl být robot. Proč mě napadají takové kraviny. „Dobrá odpověď," uchechtnu se a jsem... šíleně šťastný. Asi. Ten hřejivý pocit moc neznám, ale řekl bych, že je to ono. „Takže... Ten kluk, se kterým jsi šel na ples, ten... Už není?" chci vědět, pro jistotu, ale hned na to mi dojde, že jsem fakt komunikační zoufalec. „Oukej, to zní, jako bych se ptal, jestli umřel. Ale v podstatě mě jen zajímá, jestli mezi vámi něco je."

Asi ho tou otázkou hodně pobavím, protože se přes rameno otočí a upřímně zasměje. „A co myslíš? Že ho teď jdeme vyzvednout, aby s námi šel k táboráku?" nadzvedne obočí a já uznávám, že to byla z mojí strany hloupost. „Vlastně mezi námi ani pořádně nic nebylo, moc jsme si nesedli, a pro mě šlo spíš o to gesto. Promiň, že to říkám takhle upřímně, a možná ti to bude připadat hloupé, ale bylo to spíš o mně než o něm, ten večer jsem sám sebe veřejně akceptoval přes to, s kým jsem přišel. Možná jsem teatrální, když to beru takhle symbolicky," pokrčí rameny. „Šli jsme spolu pak ještě asi dvakrát ven, ale nikdy v tom nebylo takové kouzlo."

Zahodím zmuchlaný trs trávy a mám cukání v prstech, jak moc ho teď chci vzít za ruku. „Bál ses? Před plesem?"

„Strašně! Snažil jsem se uklidnit tím, že snad není nikdo, kdo by mě veřejně nesnášel, ale pořád tam byl strach, že se to změní. Nepomáhalo ani vědomí, že jde o poslední večer na škole. Já se toho vůbec hodně bál, toho, že jsem... teplej."

„Já sice na plese nebyl," začnu, a protože cítím naléhavou potřebu Jáchyma povzbudit, pokračuju. „Ale viděl jsem fotky, tak... Říkal jsem si, že to bylo fakt super. Cítil ses pak líp, když jsi s tím vyšel najevo? Nevadí, že se tě ptám?"

Sejdeme po schodišti mezi dvěma ploty, kde na jedné straně roste keř, jehož větve sahají až do chodníku a na straně druhé štěká doga. Jáchym počká dole, až s ním srovnám krok, a teprve poté odpoví. Klidně a sebejistě, ačkoliv je jasné, že dřív pro něj tohle téma nebylo právě snadné. „Přišlo mi pak, že jsem to skrze ten coming out mohl uzavřít a už se v tom nepitvat. Jako když se škrábneš a ono se to zahojí, někdy nezůstane jizva. Dává to smysl?"

Odpovím upřímně. „Mně to smysl dává." Nedoplním však, že to je dneska. Těžko říct, jak bych to viděl včera a všechny dny předtím. Ne že bych teď byl natolik jiný člověk, jen... Asi jsem hodně věcí odmítal vidět, protože jsem z nich měl strach.

„Ty jsi na tom jak?" přeruší Jáchym všechny myšlenky, což jsem rád, jinak bych jimi zase ztratil hodně času.

„Já jsem na tom dobře," připustím. „Můj vnitřní coming out proběhl na začátku prváku a nijak šíleně jsem to neviděl. A to je asi jedné, na čem mi teď záleží, takže... Asi fakt dobrý."

Opustíme zahrádky a před námi leží vysoké bytovky. Jáchym musí bydlet v jedné z nich.

„A tvoje rodina to bere dobře?" chce vědět, ale hned na to se ušklíbne. „Vždycky mi přijde zvláštní se takhle ptát, skoro jako by měl ten dotyčný nějakou nemoc, nebo mu upadávala ruka – a jak to bere rodina? No ale chápeš." Šťouchne do mě prstem.

Moje rodina. To jako máma a táta. Museli bychom mít celou noc, abych dokázal vysvětlit, jak to mezi námi funguje. A že neexistuje nic, co by ti dva mohli říct, aby mi to ublížilo, nebo vadilo, nebo potěšilo. Je to, jako bych zastavil někoho na ulici, řekl mu, že jsem gay a pak slyšel jeho reakci.

Necítil bych nic. Po těch letech už to ani moc nejde. Což je na jednu stranu osvobozující.

Teď už ano. Ještě včera jsem z toho šílel.

„Hele, moje rodina to neví a ani jim to nehodlám říkat. Až to jednou zjistí, je mi jedno jak a kdy to bude, tak to budou vědět. Vlastně... Strejda to ví, tomu jsem to řekl a měl radost. Teda, víš jak. Šimone, mám radost, že jsi gay. Vždycky jsem ti to přál... To fakt ne. Spíš jakože měl radost, že jsem mu to řekl."

Strejda je mámin bratr a společného mají velmi málo, možná proto si s ním tolik rozumím.

Jáchym pobaveně zvedne koutky a nakloní přitom hlavu na stranu, což dělá, když ho něco napadne. „To by bylo fajn, kdyby měl takovou upřímnou radost. Hele moji babičku z toho málem trefilo, že nebudu mít děti, byla z toho nějakou dobu skoro nemocná. A pak mi jednou u večeře tak pyšně říkala, že viděla na Nově reportáž o dvou tučňácích, samcích, kteří spolu vychovávají cizího tučňáka. Pojala to stylem – vy teplí jste hodní. Od té doby je s tím v klidu."

„Tučňáci můžou být teplí?" pronesu překvapeně.

„Je spousta teplých tučňáků. Klidně se na to babičky zeptej. Už jsme tady," ukáže na jednu z nižších bytovek, která mezi všemi těmi paneláky vypadá trochu zapadle. A jako jediná nemá novou fasádu. Jáchym otevře vchodové dveře a pustí mě do chladné chodby. Vyjdeme do prvního patra a zastavíme u Rýznerů. „Když tak za sebou zabouchni, klika je nějaká posratá."

A pak jsem u něj doma a to je doslova šílené, protože Jáchym pro mě vždycky byl něco nedosažitelného a vzdáleného. A teď jsem u něj doma! Akorát... Zastavím ho a tichým hlasem vydechnu: „Počkej, chceš říct, že poznám tvoji babičku? Ježišmarja, na to nejsem připravený." A mám z toho trochu stres, protože absolutně nevím, co bych jí tak měl říkat.

Jáchym se rošťácky ušklíbne. „Pozdě. Takhle se mstím každému, kdo mě pozve na rande."

Nic dalšího už si říct nestihneme, protože vejdeme do kuchyně. Jeho babička je opravdu hodně stará, až bych řekl senilní, protože za celou dobu, a to není nijak dlouhá doba, v podstatě než se Jáchym převleče a posbírá věci, mi stihne třikrát povyprávět, jací lidé jsou tento týden v Prostřenu. Mezitím ještě mluví o počasí, lumpech, co v noci křičí na ulici, že Jáchym je strašně hodný kluk, o jídle, a tím se zase dostane k Prostřenu a otázce, zda jsem tento týden viděl, kdo vařil ve středu.

Je fajn, když Jáchym vyjde z pokoje a řekne, že už odcházíme. Aspoň nemusím znovu odpovídat a koukat přitom na její dlouhý černý chlup na bradě.

Na teplé tučňáky jsem se jí zeptat zapomněl.

x

Jáchyma jsem si nevysnil. Nemyslel jsem, že má perfektní a dokonalý život. Že mu všechno vychází, aniž by o to musel bojovat. Nejsem debil. Měl jsem však omezený zdroj informací, takže jsem samozřejmě netušil, že bydlí v malém bytě společně s mámou a babičkou, a že podle všeho nemají moc peněz.

O to ale nejde. Každý má něco, s čím se musí potýkat. Mě jen upřímně překvapilo, jak snadno mi tohle Jáchym ukázal. Na prvním rande, ve chvíli, kdy mě neznal víc než dvě hodiny. A nedělal z toho žádnou vědu. Prostě to tak je, tady bydlím, tohle je můj život.

Když jsme vyšli ven a Jáchym vytáhl z kolárky staré oprýskané kolo, obdivoval jsem ho ještě víc, než když vylezl pro tu kočku, nebo hrál bosky fotbal, nebo běhal bezstarostně po chodbách a z nikoho si nic nedělal.

Pak ale sedl na kolo, jednou rukou držel řídítka a druhou na mě mávl, abych nasedl na štangli, a tím zabil veškerý můj obdiv, protože jsem došel k názoru, že je jednoduše šílený. Ještě nikdy jsem na štangli neseděl. A taky jsem mu to řekl, ale on to nebral příliš vážně a zase mě vybídl, abych nasedl.

Seděl jsem na štangli, zatímco Jáchym kličkoval mezi domy, občas mě málem vyklopil, takže se hodně smál a já s ním. A pořád jsem myslel na to, že je tak hrozně blízko, že má ruce přehozené přese mě a na krku cítím jeho horký dech.

A že moc hezky voněl.

A že nechci, aby dnešní den skončil.