Když vejdeme do bytu, všude je ticho. Máma s tátou už spí a nejspíš ani nemají tušení, že nejsem doma. A pokud ano, pokud přišli z práce a napadlo je zajít za mnou do pokoje, došli k názoru, že jsem šel ven a brzo přijdu.

Z koupelny vezmu lékárničku a pak zavedu Jáchyma k sobě do pokoje. Rozsvítím jen lampičku na nočním stolku a rozhlédnu se. Oukej, mohl jsem to tu trochu rozházet, aby můj pokoj nevypadal jako sterilní, přehnaně urovnaná kancelář, ale jako obyčejná ložnice normálního kluka. Jenže... na to už je asi trochu pozdě.

Oba sedneme na postel. Jáchym koleno zkontroluje, ale pak raději věnuje pozornost všemu kolem. Zajímalo by mě, na co přitom myslí. Já mezitím na vatový tampón naliju trochu dezinfekce. Sice jsem se dostal na medicínu, ale o ošetřování vím zhruba tolik jako o zapojování elektrických obvodů. Nic. „Asi to bude trochu štípat," pronesu opatrně.

„V pohodě," mávne Jáchym rukou. „Horší než to, že jsem před tebou spadl, to být nemůže, ne?" Pohlédne přitom na moje ruce a já vím, že sleduje každý pohyb. A když mu položím tampón na ránu, trochu sebou škubne, ale jinak na sobě nedá nic znát. „Děkuju."

„Asi nemáš za co, tohle není žádná věda."

Jáchym zavrtí hlavou. „Žes mě sem vzal," vysvětlí. „A vůbec, za všechno. Jsi hodně empatický."

Vzhlédnu. Ještě že je v pokoji šero, jinak by určitě viděl, jak mi zčervenaly tváře. „Empatický," zopakuju. „Tak jo, to se mi líbí. Být empatický. Ty jsi nešikovný, ale vlastně je to... roztomilé." Při posledním slově zase skloním pohled ke kolenu a naposledy ho zkontroluju.

„Takže nelituješ toho pozvání?" uchechtne se Jáchym pobaveně.

„Ani trochu," zavrtím hlavou a položím jeho poraněnou dlaň na moji. Opatrně ho sevřu a vydezinfikuju. Vím, že bych se měl soustředit na... nevím na co, fakt nevím, v hlavě mám úplně prázdno, protože dokážu myslet jen na to, jak moc ho chci políbit.

Začnu nad tím uvažovat. Dokonce mě napadne, že to vážně udělám, udělám to, hned, jak mu položím vatový tampónek na noční stolek, hned, jak...

„Někam se chystáš?" pronese Jáchym a totálně mě vytrhne.

TEN okamžik, kdy jsem to mohl udělat, je najednou pryč a já nějakou dobu nechápu, na co přesně se ptá. Uvědomím si, že zírá někam za mě a tak se tím směrem otočím. Pohled mi padne na zabalenou krosnu stojící u skříně. Mám v ní všechno, celý můj život. Nebo alespoň to, co bych měl v následující době potřebovat.

„Vlastně... jo," přiznám.

Jáchym povytáhne obočí a trochu se odtáhne.

Vzdychnu, protože nevím, jak začít a vzdychnutí mi přijde jako nejlehčí varianta. „Je to komplikované," pokračuju, aby věděl, že ani já netuším, jak s tímhle vším zacházet. Ale hned na to mi dojde, že jsem možná jen šíleně dramatický, proto mávnu rukou. „Nebo není, jak se to vezme. Ještě dneska ráno jsem myslel, že zítra nastoupím na brigádu k tátovi do práce tak jako každé léto a na konci září začnu chodit na vysokou. Alespoň takový byl plán. Ale, Jáchyme, já jsem z toho všeho už tak strašně unavený."

Chvíli je ticho, absolutní ticho, možná si to však jen namlouvám a jen jsem ohluchl. Napadne mě chytit se za nos a fouknout do uší, jenže než stihnu zvednout ruku, Jáchym spadne dozadu na záda a zůstane ležet na posteli s pohledem upřeným na strop. „Asi chápu, jak to myslíš," přizná.

Lehnu si vedle něj. „Bylo to chvilkové rozhodnutí. Prostě jsem tu seděl, uklízel sešity ze střední, když mi došlo, že to takhle nejde. Nebo možná jde, ale nechci. Tak jsem si koupil lístek na vlak do Itálie. Odjíždím už ráno, hlavně proto, abych si to nestihl už rozmyslet. Jsem v tomhle hrozný, mám tendenci nad vším přemýšlet a spekulovat a nakonec bych si to rozmluvil, ale já vím, že tohle je správné rozhodnutí. Pojedu za strýcem, budu nějakou dobu u něj. Slíbil, že mi dá pár rad ohledně cestování a pak... Nevím. Nevím, jestli se na konci prázdnin vrátím," řeknu a je to vlastně poprvé, co to vyslovím nahlas. Navzdory tomu, že mám vytisknutou jízdenku, navzdory tomu, že mám zabaleno a všechno připravené, tohle je poprvé, co mi to skutečně dojde.

A mám strach, hrozný strach, ale vím, že nesmím couvnout, protože dneska ráno mě napadlo, že bych se zabil a nic, absolutně nic jsem přitom necítil. A to není dobře.

„Myslíš, že je to totálně šílené, že jo?" vydechnu a na vteřinu zavřu oči.

„Vlastně myslím, že je to totálně odvážné," řekne Jáchym po chvíli a já na něj pohlédnu, protože chci vidět, jak se tváří. Překvapí mě, když vidím hlavně smutek. „Když jsi přišel do lanového centra, nevytvářel jsem si na tebe kdovíjaký názor, ale kdybych tě měl nějak odhadnout, impulzivní cestu do Itálie by ten popis nezahrnoval, promiň. Tím v žádném případě nechci říct, že bys působil jako zbabělec, jen... Tohle je něco, k čemu se odhodlá málokdo." Otočí hlavu na stranu a najednou mi zírá do očí. „Sebrat se, nechat všechno za sebou, kéž by to bylo tak jednoduché, ale ono asi nikdy není, viď? Vždycky je něco, co nás drží zpátky, ale tys to překonal."

„Nevím. Asi. Mám pocit, že mě tu moc věcí nedrží, popravdě," pokrčím rameny a lehnu si na bok, abych na něj viděl. Možná jsem fakt empatický, protože teď ve vzduchu vnímám tolik emocí, že je nedokážu všechny přebrat. „Znamená to, že tebe tady něco drží? Proto jsi odtud po maturitě neodešel?" zeptám se, i když už odpověď dávno vím. Už to přece řekl, v náznacích.

Je to vlastně něco, nad čím jsem hodně přemýšlel. Jáchym mi vždycky přišel jako typ, co chce poznat svět. Když jsem ho viděl pracovat v lanovém centru, nechápal jsem, že je stále ve městě.

„Tohle není něco, o čem bych jen tak s kdekým mluvil," přizná a na vteřinu to vypadá, že tím skončí, ale pak se znovu nadechne a pokračuje. „Na druhou stranu, ty mi přijdeš jako ten správný člověk, navíc odjedeš a vezmeš si moje tajemství za hranice," uchechtne se, ale je v tom opět něco smutného. „Táta od nás odešel, když jsem byl ještě hodně malý a máma dělala, co mohla, aby se o mě postarala. Chvíli potom ještě umřel děda, tak jsme se nastěhovali k babičce, aby nebyla sama. Co si pamatuju, vždycky to byly ty dvě a já, jejich životní úspěch, představa toho, co znamená něco dokázat, se promítnul do mě.

Měli jsme málo jídla? To nevadilo, protože já jsem to ve škole zvládal. Neměli jsme dost věcí? To taky nevadilo, protože si představovaly, že jednou vyrostu, půjdu na vysokou, budu mít vysněnou práci. Že na mě nikdo nebude řvát, nikdo si nic nedovolí – k tomu řvaní, mámin šéf je fakt debil. Prostě jsem se stal tím nejlepším, co se kdy stalo jim, mámě a babičce. Jsem měřítko jejich životního úspěchu a celý život jsem se snažil být ten nejlepší. Jasně, ožral jsem se, udělal jsem pár šíleností, ale zároveň jsem měl vždycky strach, že bych je nějak zklamal. Proto jsem se tolik bál vyoutovat se. Jediný vnuk a ještě ke všemu gay, takže žádná vnoučata. Máma se teda teď utěšuje tím, že budu moct nějaké dítě adoptovat, ale já nechci, přijde mi to divné, jak dojít do obchoďáku a něco si tam koupit... To je asi blbé přirovnání, ale nikdy jsem děti nechtěl. Jen nemám to srdce jim to říct.

Pořád hraju tu nejlepší verzi sebe sama. Snažím se být šťastný a v pohodě, jen aby měly pocit, že se veškerá píle a láska, kterou do mě vložily, nějak vyplatila, ale tak moc si přeju, aby byly šťastné beze mě, aby se mě to netýkalo.

Mám je moc rád, jen si přijdu zodpovědný za jejich štěstí a přijde mi to strašně nefér. Někdy jsem tak nasraný, protože mi všechna ta láska z jejich strany připadá vlastně až přemrštěná a sobecká, ale pak se na ně zas podívám, na babičku, jak je stará, na mámu, jak je unavená, a myslím na to, že jim chci udělat radost, být ten dobrý syn a vnuk. Proto jsem si vybral vysokou tady ve městě, nechtěl jsem, aby byly na všechno samy. Jenže jedna moje část už nechce, nemůže, a hrozně se zlobí. Přeju si, aby mi to bylo jedno. Aby nezáleželo na tom, jestli jim udělám radost, aby existovaly věci mimo mě."

Nevím, co na to říct. Ležím bez hnutí, sleduju, jak se mu pohybují rty a přitom mám dojem, že ta správná slova neexistují. A tak udělám to jediné, co mi připadá správné. Chytím ho za ruku a on mě okamžitě pevně stiskne. „Na jednu stranu ti závidím, že máš někoho, kdo tě má rád, ale na druhou chápu, jak strašně těžké pro tebe musí být žít svůj život," řeknu. „A strašně rád bych něco udělal, nějak ti pomohl, ale upřímně nevím, jak bych ti mohl pomoct zrovna já. Sám moc dobře netuším, co dělám."

„Mohl jsem ti to říct a to pro mě hodně znamená. Obdivuju tě. Popravdě mi přišlo strašně super už to, jak jsi skočil, a jak ses mě zeptal, jestli s tebou nepůjdu k táboráku. I to byl důvod, proč jsem se rozhodl jít, říkal jsem si, že mě určitě něčím překvapíš. A bum, tady to je, ráno odjíždíš. Mrzí mě to, mohli jsme..." Odmlčí se. Tuším, co hodlal říct a chtěl bych, aby to dopověděl, ale on místo toho pronese: „Rozumím ti. Kéž bych taky mohl jen tak jet, a přitom vím, že můžu, nemám žádnou kouli na noze, jen prostě..."

Vlastně mě hodně pobaví, že mě Jáchym obdivuje. Obdivuje. Mě. Jáchym. Je to natolik šílená představa, že mě rozesmívá, protože čtyři roky jsem obdivoval já jeho. Chápu, že má možná pocit, že dělám něco, co on zatím nemůže, ale přál bych mu vidět vnitřek mojí hlavy, aby poznal, jak šílený nepořádek tam je. Třeba by si pak nepřipadal tak špatně.

„Je ještě jedna věc, kterou bych chtěl s tebou zažít," zamumlám, což mi skoro okamžitě přijde jako bych ho žádal o sex, takže rychle vyhrknu: „Teda... Je jich hodně, ale chápeš, jak to myslím."

Jáchym vykouzlí krásný, šibalský úsměv. „Ano?" Jako by moc dobře věděl, jak to původně vyznělo. A bože, jasně, že bych s ním chtěl spát, dokonce bych přemohl všechen stud a nervozitu, protože by to za to stoprocentně stálo. Jenže navzdory nepořádku uvnitř mojí hlavy, jedna myšlenka je jasná, nadřazená všemu. Musím odjet. A Jáchym je v tuto chvíli jediná věc, která mi v tom může zabránit. „Chtěl bych vidět východ slunce. Původně jsem myslel, že půjdu sám, teda... Původně jsem myslel, že mě odmítneš a vůbec žádné rande nebude, ale teď když jsi tady... Co říkáš? Vychází ve čtyři čtyřicet čtyři. To je až osudové číslo."

Příliš dlouho neváhá, což ale není nic zvláštního. Na každý můj nápad totiž celou noc souhlasně kýval. Tohle mu musí připadat jako další dobrodružství. „Jo. Rád se s tebou podívám na východ slunce." A hned na to zívne, což mě nakazí, a tak ho napodobím. „Pokud to znamená na chvíli se předtím vyspat," dodá.

Nejsem unavený, na to jsem až příliš plný zážitků, ale kývnu. „Proč ne. Zapnu budík." Vytáhnu z kapsy mobil, napojím ho na nabíječku a nastavím zvonění na čtyři patnáct, což je přesně za dvě hodiny a osm minut.

Jáchym se na posteli trochu posune, aby mu netrčely nohy, a přitom dá jednu ruku dál od těla. „Lehni si ke mně," řekne.

A to je...

Poslechnu a lehnu mu na rameno, zatímco on mě tou rukou přitáhne ještě blíž.

Panebože, tak strašně moc nechci odjet. Kdybych zůstal, měli bychom před sebou ještě dva měsíce prázdnin. Takhle nás o ně připravím.

Nechci odjet.

Jenže když zůstanu, nejspíš už nikdy nenajdu odvahu něco změnit.