Držím ho za ruku. Skoro jako bych měl strach, že se mi v další vteřině vytrhne a uteče. Ale to asi nemusí, protože už jen tři ulice a bude mít ode mě pokoj. Jasně, můžu sám sebe uklidňovat tím, že na konci prázdnin přijedu a můžeme... Na vysokou nastoupím nejspíš do Prahy, takže ani návrat do Česka neznamená, že my dva...

My dva co?

Nechodíme spolu. Je to jen tahle noc a doufat, že to tím nekončí, je šílenství.

Zbývají nám jen ty tři poslední ulice.

Jdeme hodně pomalu a ani jeden nemluvíme. A přitom zbývá tak málo času, abych o něm třeba mohl zjistit ještě víc. Nebo všechno. Jenže na co vědět víc?

Začíná být horko. Do hodiny bude nedýchatelně, do tří budu sedět ve vlaku a tohle všechno nechám za sebou.

A navzdory tomu nejpomalejšímu tempu, tři ulice nejsou věčnost, takže zastavíme před Jáchymovým domem. Zase. „Už potřetí," dostanu ze sebe přiškrceným hlasem.

„Tentokrát už ale vážně odejdu," odpoví Jáchym.

„To asi jo," přikývnu, ale nevím, co víc říct. Pořád ho držím, a i když mám totálně zpocené ruce, nechci ho nechat odejít.

„Jsem moc rád, že jsem byl tvoje rande. Zažil jsem s tebou parádní den a noc a ráno," řekne.

Leželi jsme v trávě dlouho, celý východ slunce, ze kterého nemám prakticky nic. Líbal jsem ho na krk a on mě na ušní lalůček. Hladil jsem ho po zádech, zatímco on mi prsty cuchal vlasy. V jeden okamžik to bylo tak dobré, že mě napadlo, že bych se s ním klidně vyspal. U lesa na louce, na mokré zemi, i ve chvíli, kdy by mohl kdykoliv někdo přijít.

Jenže teď je konec.

Chápeš to, Šimone?

Rozluč se, je konec.

„Takže kdybych za chvíli neodjížděl a pozval tě na druhé, přijal bys?" nadhodím. Tady mě ta odpověď zajímá snad ještě víc, než když jsem ho zval poprvé.

Jáchym nakloní hlavu na stranu. „Jo, myslím, že bych rozhodně přijal," usměje se. „Pozveš mě, až se vrátíš, dobře?"

Je tohle ironie osudu? Je tohle trest za moje rozhodnutí? Nebo je to prostě jen život, který to přesně takhle vždycky plánuje? Jednu příležitost dát a jednu vzít. „Jsem... Jsem z toho totálně mimo," přiznám rozčileně. „Teď, když jsem tady s tebou, tak strašně moc nechci odjet."

Byl bych ochotný celou cestu zahodit, kdyby chtěl?

„Přemýšlíš o tom, že bys zůstal?"

Všechny strachy a pochybnosti, které jsem celou noc měl, jsou nic ve srovnání s tím, jaký strach a pochybnost mám teď. Je to skoro až k nevydržení. Možná mě to roztrhá zevnitř a já prostě vybuchnu a moje vnitřnosti a krev budou všude kolem. Nebo tak.

„Jo, vlastně jo. Hrozně chci cestovat, ale úplně stejně to chci s tebou zkusit. Třeba... Ach jo, cítím se fakt trapně, když ti to říkám, ale celou noc jsem byl upřímný, tak to teď nebudu měnit, ale co když by nám to fakt klapalo. Mám... Najednou mám dojem, že celý ten můj skvělý plán zase tak skvělý nebyl."

Jak jsem jen mohl přehlédnout tak zásadní trhlinu?

Jáchym okamžitě zakroutí hlavou. „Blbost. Byl. Byl to ten nejlepší plán, o jakém jsem v poslední době slyšel, fakt. A ten nejodvážnější. Nechci se s tebou potkávat s vědomím, žes mě upřednostnil před svým snem, to by vytvářelo tlak i na mě. Jeď poznat svět. Pochybuju, že bych byl jinde, až se vrátíš." Poslední věta zní hořce.

Vím, jaké by bylo ideální řešení. A myslím, že by bylo ideální pro nás oba, ale nejsem si jistý, jestli ho smím říct nahlas. A tak přikývnu. „Jo, to máš asi pravdu." A pořád kývám, jako ti panáčci s hlavičkou na jehle, takže když do nich člověk strčí prstem, můžou se ukývat k smrti. „Ne, že budeš tady, ale to, že bych měl odjet. Jasně. Já... Budu ti posílat pohledy?" navrhnu, skoro jako bych vážně měl víru, že tohle něco zachrání. A přitom... Je mi jasné, že vzhledem k Jáchymové pozici to není nejlepší nápad.

„No třeba," pokrčí rameny. Chytne mě za ramena a přitáhne k sobě. „Bude to v pořádku, uvidíš. Dozvíš se spoustu věcí nejen o světě, ale taky o sobě. Tak nebuď smutný. Vole!"

Schovám mu obličej do krku. „No tak jo," vydechnu, ale hned na to se zase nadechnu, abych nasál jeho vůni. „Já vím, že to asi víš, ale stejně to řeknu," zamumlám a teprve poté se od něj odtáhnu, abych mu viděl do očí. „Fakt jsem se do tebe šíleně zamiloval. Už dávno, ale dnešní noc úplně šíleně. Tak jen abys to věděl."

Ví to a věděl to. Jeho pohled to jasně naznačuje a já jsem rád, protože tohle by byla jedna z těch věcí, která by mě strašila, kdybych ji nevyslovil. A musel bych žít ve světě, co kdyby...

Co kdyby co?

„Už jdi, nebo si tě odnesu domů, a tam je babička, což určitě nechceš."

Dostanu poslední pusu, pak spustí ruce podél těla a udělá krok dozadu.

A když už jsme u toho co kdyby... Není to tak, že by včera došlo k nějakému zlomu a to mě od základu změnilo. Ne, změnilo to můj život, ale já jsem svým způsobem pořád stejný. Mám strach skoro ze všeho, cítím ho, je tady se mnou a rozhodně ho neskrývám. Jenže jsem pochopil, že některé věci musí být řečeny nahlas, i když třeba nepřinesou to nejlepší, protože jinak bych žil celý život v neustálém přemílání, jak to mohlo být jinak, kdybych překonal strach.

Takže... Jo, udělám to. Nadechnu se a řeknu: „Pojeď se mnou!"

Jáchymův obličej zůstane skoro stejný, beze změny. „Co?"

„Já vím, že to zní šíleně, ale pojeď se mnou! Nepotřebuješ na to skoro žádné peníze, protože budeme bydlet u strýce a taky u něj pracovat. Vyděláme si na další cesty a... Přinejhorším se vždycky můžeš vrátit." Mluvím rychle a překotně, takže ještě víc působím jako blázen.

Což nejspíš přijde i Jáchymovi, protože řekne: „Neblázni."

Jenže já cítím, že nesmím zastavit. Už jsem s tím začal a hodlám říct všechno, co mi leží na srdci. „Proč? Přece jsi vždycky chtěl odjet. A já vím, že máš strach o svoji babičku a mámu, ale nemůžeš žít celý život jenom pro ně. Sám jsi řekl, že bys chtěl z toho kruhu vystoupit. Tak možná...Tohle je tvoje šance."

Zasahuju do věcí, do kterých mi nic není, já vím, ale je mi to upřímně jedno. A nejspíš tím kazím to krásné, co mezi námi bylo. Možná že tím celé naše rande odsoudím, protože odteď už to nebude smích u táboráku, koupání v rybníku a poslouchání kvákání žab, už to nebude o mastných hranolkách, jezdění na skatu, spaní v objetí a líbání v trávě. Ne, od tohoto okamžiku bude naše rande o nesmyslném a šíleném návrhu.

Jednou jsem byl na rande s klukem, co po dnu známosti řekl, ať s ním odjedu. Šílenec.

Jáchym strašně dlouho nic neříká. Mlčí a mlčí a mlčí a ve mně se každou chvíli rodí nová naděje, následně umírá a zase se rodí. Pořád dokola. Dokud konečně nezavrtí hlavou. „To nejde," vzdychne. „Pro tebe je to jednodušší, když se tvoji rodiče tolik nezajímají, ale já jsem v jiné situaci. Ty argumenty zní možná prázdně, ale pro mě prázdné nejsou. Jasně, svěřil jsem se ti, ale to neznamená..." Rozhodí rukama a udělá dva kroky blíž. „Neznamená to, že to bude jak v nějakém románu a teď spolu po jedné noci utečeme."

„Já přece neříkám, že máme utéct. Jen říkám, že můžeš odjet. I kdyby jen přes prázdniny, tím bys přece nic neztratil." Kéž bych mohl říct víc, ale s každým slovem vidím, že ho víc a víc ztrácím. A já nikdy nebyl dobrý v hádkách.

„Šimone, já... ti děkuju za nabídku," odpoví naprosto klidný hlasem, ale poprvé v něm slyším i odtažitost. „Ale musím odmítnout. Ty jdi a splň si svůj sen, jsem na tebe pyšný a obdivuju tě. Líbíš se mi. Jenomže musíš pochopit, že nehledě na to, co jsem ti řekl, vlastně nic nevíš. Ani o mně, ani o mojí rodině. To, co jsme prožili, bylo moc hezké, ale já se prostě teď neseberu a nepojedu s tebou do Itálie – už jak to říkám, tak to zní, jako že ses zbláznil, ježiši."

Všem co kdyby bylo učiněno za dost. Nemám co dalšího říct, proto přikývnu. „Každá změna začíná jednou myšlenkou, někdy dokonce i hodně šílenou," řeknu nahlas, ale spíš sám pro sebe. Abych se utvrdil, že dělám správně. „Kdyby sis to rozmyslel, tak vlak odjíždí v devět z Hlavního nádraží. Do třičtvrtě budu čekat u prodeje jízdenek."

Poslední vteřina, kdy Jáchyma vidím, je těsně před tím, než se k němu otočím zády. A to je... do háje, zatím to vůbec nejtěžší, co jsem kdy musel udělat. Jáchym vypadá zklamaně, nebo možná naštvaně, těžko říct. Nedokážu v něm číst a stejně už je to jedno, protože... Udělám první krok. Druhý. A najednou jsem na konci ulice.

Jak bych se teď asi cítil, kdyby mi včera TA myšlenka neproletěla hlavou?