,,Mluvící polštář, který je sprostý," zabrblal Byakuya, jakožto odpověď na jeho poznámku.

To Senbonzakuru tak vytočilo, že si ani neuvědomil, co dělá, a s podrážděným výrazem mu prostě dal pěstí do čela. Kdyby na něm neměl šátek, jenž by sílu jeho rány zmenšil, asi by pořádně zakňučel.

,,Au..." zamumlal Byakuya a po chvíli otevřel jedno oko, následně druhé. ,,Ohayo..."

,,Já ti dám 'Ohayo', ty idiote," zavrčel mladší a okamžitě se od něj zvedl, přičemž si založil ruce na prsou. ,,Jak se cítíš?"

,,Líp... děkuju..." pokýval hlavou profesor a pokusil se posadit.

,,To se mi ulevilo..." oddechl si Kageyoshi. Došlo mu, že to řekl nahlas. Zběsile začal mávat rukama. ,,Teda ne, že bych se o tebe strachoval! To v žádném... prostě... ááá, jsem rád, že jsi v pořádku." 

Po svém zmateném cosi musel odklonit hlavu stranou, protože cítil, jak se mu do tváří hrne červeň.

Kuchiki na něj jen zůstal hledět s tichým úžasem. Popravdě, připadalo mu dost pravděpodobné, že ho Kageyoshi zardousí ve spánku a ne, že o něj bude mít starost.

Ten, když se na něj v rozpacích zadíval, zamumlal: ,,Proč se na mě... takhle koukáš?"

,,Jen mě to překvapilo... myslel bych si, že mě necháš chcípnout," vysvětlil sensei a pohled na chvíli odvrátil.

,,Rád bych tě zardousil vlastníma rukama, ale právě jsem vedl debatu o náboženství v Egyptě, takže by mi Eset, chceš-li Isis, asi moc nepoděkovala," odtušil se stále růžovými lícemi mladší a otočil se úplně. Vůbec nechápal, proč se červená. Bylo to snad kvůli Byakuyovi? Muri-desu! Muri, muri, muri! Nemá ho rád, tak proč by kvůli němu měl být v rozpacích?

,,Zato Anubis by byl rád," pousmál se Kuchiki a na mladšího se zadíval. Jeho rozpaky mu připadaly... roztomilé. Za tuto myšlenku se ihned okřikl. Netušil, proč mu na mysl přišlo něco takového. ,,Bojíš se o mě? To je milé..."

,,B-bojím?! Hahahahahaha, zas tolik si o sobě nemysli," zasmál se Kageyoshi ironicky, přičemž se na něj s kamennou maskou otočil a udělal pár kroků. Chtěl pouze sebrat šátek, aby mu ho mohl namočit.

,,Budeš to snad... popírat?" otázal se Kuchiki a když se k němu mladší naklonil, obtočil si jeden pramen jeho dlouhých vlasů kolem prstu.

,,Není co popírat, vůbec se o tebe nebojím," odfrkl si Senbi, jemuž dělalo velký problém upírat pohled na šátek, místo aby se zadíval do těch uhrančivých očí svého učitele. ,,A nech laskavě moje vlasy."

,,Tak... proč se červenáš?" nadhodil Byakuya a jeho vlasy nepustil, právě naopak. Začal si s nimi pohrávat.

,,Nečervenám se," opáčil mladší na jeho vkus až moc rychle, přestože jeho tvář kvůli tomu rudla ještě více. ,,A říkám ti, nech moje vlasy." 

S tím konečně stáhl onen šátek z jeho hlavy, až Kuchikimu spadly černé prameny do obličeje.

,,Vážně? V tom případě jsem teď už i barvoslepý," povzdechl si starší a vlasy si odhrnul na bok, přičemž se na Senbona zadíval, snažíc se z něj pohledem vymámit odpověď.

Ten, jen co se při odtahování střetl s jeho očima, prudce zavrtěl hlavou. Už vůbec nic nechápal, v jeho nitru panoval zmatek. Proč se červená z obyčejného pohledu? A ještě k tomu od pohledu Kuchiki Byakuyi, svého úhlavního nepřítele?

Nakonec si povzdechl a zavřel oči. ,,Pusť moje vlasy."

,,Jak si přeješ..." řekl Byakuya a jeho havraní vlasy opravdu pustil, stále se však na něj nepřestával dívat.

Mladší sebou prudce trhl, aby od něj mohl být co nejdál, než se pár kroky přemístil k umyvadlu. Voda byla chladná, stejně tak jako jeho momentální maska ve tváři. Zoufale si přál odsud zmizet, aby si mohl utřídit všechny myšlenky.

Toto jeho přání však nebylo vyslyšeno, neboť ho náhle zezadu někdo objal. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než jeho sensei.

Šokem celý ztuhl, tudíž mu nevyždímaný šátek vypadl z rukou a rozplácl se v umyvadle. Okolní voda, jež se v důsledku pádu dala do pohybu, skončila na jeho tričku. Zvlhlé části se mu nepříjemně přilepily na tělo. 

Měl pocit, jako kdyby ho někdo dusil, nemohl popadnout dech. Nechtěl to. Nic takového nechtěl, ale jeho tělo nedokázalo odporovat. Prostě se od něj nedokázal odtrhnout. Byakuya si pak opatrně, aby mladšího ještě více nevyděsil, položil hlavu na jeho rameno a zavřel oči. Sám nechápal, co to dělá, ale najednou se uklidnil.

,,Pust mě," rozkázal Senbonzakura tichým, ale pevným hlasem. Ta jejich vzájemná blízkost se mu nelíbila, připomínalo mu to včerejší noc, což nebyl nejhezčí zážitek. ,,Řeknu to naposledy, pust mě."

K jeho překvapení se Byakuya po vyzvání opravdu odtáhl a oddálil se od něj, bez jediného slova. Poté se rozešel ke dveřím a než pokoj opustil, na Kageyoshiho se otočil. ,,Promiň..."

,,H-hej! Počkej!" křikl po něm zmateně černovlásek, který byl kvůli tomu jedinému slovíčku úplně mimo. To už se dveře zaklaply. Instinktivně se za ním rozeběhl. ,,Kuchiki!"

Byakuya se díky své fyzické kondici stačil již dostatečně vzdálit. Nakonec vyšel na školní pozemky a sedl si pod svou oblíbenou sakuru. Doufal, že ho tady mladší nebude hledat.

Ten zatím pobíhal po škole a hledal ho. ,,Debil jeden zasranej! Vždyť je nemocnej!" nadával stále dokola a dokola. 

Nakonec hledání vzdal a nějakým způsobem natrefil zpátky do svého - respektive Kuchikiho - kabinetu. Zjistil, že teď má dlouhou dobu hodin boje. Rozhodl se, že tam si spraví svoji divnou náladu.

Mezitím se Kuchiki pod onen růžový strom natáhl a zavřel oči. Hlavou mu vířila spousta myšlenek a otázek, na které neznal odpověď. Kageyoshiho přece nesnášel, z celé své duše. Opovrhoval jím, ubližoval mu, byl na něj tvrdý. A pak se o něj najednou stará, nechává se jím léčit, objímá ho a děkuje mu, dokonce se i omlouvá. Nechápal to.

,,Zdravím, děcka, jsem Senbonzakura Kageyoshi, záskok za Kuchiki-senseie," představoval se Senbi ve cvičební hale své třídě. Sledovaly ho překvapené pohledy. ,,Mou specialitou bohužel není katana a boj s mečem, ale boj s dýkami. Máte proto jen jeden úkol: cvičit. Pokud by měl někdo potřebu poměřit se mnou síly, pamatujte, že s bokkenem na mě nechoďte."

V tu chvíli se však dveře otevřely a dovnitř vběhl zadýchaný ředitel akademie. ,,Senbi, neviděl jsi Byakiho?"

,,Haa? Právě vyučuju, jak mám asi dělat chůvu vašemu povedenému synkovi?!" zakvílel černovlásek a natáhl se po dvou dýkách. Už dlouho s nimi netrénoval, musel si osvěžit paměť.

,,Promiň... já jen, že nevím, kam se poděl," poškrábal se Sojun na hlavě a pak se na něj zadíval. ,,Ty dýky jsou tvé? Takové mistrovské zpracování se vidí málokdy."

,,Jsou zdejší a pletete se. Dělal je můj otec," ujasnil to mladší, přičemž se ohlédl po nejbližší figuríně.

,,Zdejší? To mám takovou malou představu o výzbroji?" zakroutil nad tím Sojun hlavou a opět se zářivě usmál. ,,Jdu hledat Byakiho."

V tu samou chvíli se k němu Senbon otočil. V otočce trochu povolil sevření dýky, kterou vzápětí vrhl jeho směrem. Ačkoliv od sebe byli takových třicet metrů, čepel se přesto zabořila do dřevěných dveří, avšak trochu níž, než mladší předpokládal. 

,,Vyřiďte mu ode mě, že se má za mnou stavit."

,,ÁÁÁ!" vypískl Sojun a vyděšeně onu dýku pozoroval. ,,Vyřídím mu to."

,,To bylo... hustý," odtušil jeden ze žáků, Yumichika Ayasegawa, a překvapeně na svého nového senseie hleděl. ,,Jak jste to udělal? Vždyť byl od vás Kuchiki-sama tak daleko! Jak jste si byl jistý, že ho nezasáhnete?"

Černovlásek jen pokrčil rameny. ,,Nebyl jsem."

Ozvalo se několikero nevěřícné zalapání po dechu, Senbon je ale jen zpražil pohledem. ,,Do dvojic a cvičit! Jestli nebudete bojovat, Byaki-chan mě pak seřve a to věřte, že trpět nehodlám!"

Žáci jen urychleně kývali a jali se plnit jeho příkaz. Kageyoshi si u nich vybudoval respekt. Sojun bloudil po celé škole, ale svého syna nenašel. Ven, kde Byakuya spal, ho jít nenapadlo.

Jakmile hodina šermu skončila, studenti se pomalu začali šourat k východu. Jediný, kdo zůstal, byl výše zmiňovaný Yumichika. 

,,Kageyoshi-sensei?" oslovil ho a došel až k němu. Černovlásek se na něj jen s překvapeným pohledem zadíval, přičemž ho posunky ruky vybídl, aby pokračoval. ,,Můžu se zeptat, kolik vám je? Vypadáte strašně mladě."

,,To má být kompliment?" zasmál se Senbi a vrátil jednu z probodaných figurín na své místo. ,,Zanedlouho mi bude osmnáct."

,,OSMNÁCT?!" vykvikl fialovlasý šokovaně, protože jemu samotnému bylo osmnáct zhruba před půl rokem. Nečekal, že bude jeho učitel ještě mladší. ,,Ale počkat, neměl byste chodit do školy a učit se? Chci říct, že jsem ještě nepotkal učitele, který by nebyl ani plnoletý... což samozřejmě není vůbec špatně!" 

Senbonzakura se zasmál ještě hlasitěji, tohle opravdu, ale opravdu nečekal. ,,No, dejme tomu, že je tahle škola tak zaostalá v učení, že takových dalších pár let nebudu muset hnout ani prstem. Je to od tebe všechno?"

Po této otázce se student nervózně ošil. Nakonec s odhodlaným a pevným výrazem muže řekl: ,,Chci, abyste mě učil umění dýk. Po tom, co jsem vás viděl cvičit, věřím, že i někdo tak neschopný jako já může být dobrým bojovníkem."

,,Správně zvolená slova, Ayasegawo," ozvalo se v tu chvíli a dovnitř vstoupil Kuchiki mladší. ,,Vlastně, před chvílí jsem mluvil s ředitelem a ten se mi svěřil, že by Kageyoshimu-sensei rád nabídl práci... neříkejme tomu brigáda..." pokračoval a prohrábl si vlasy. ,,Myslím tedy, že pokud bude Senbonzakura souhlasit, tvůj výcvik by neměl být problém."

,,A moje nálada je zase v háji," utrousil mladší šermířovým směrem, načež si na tváři vynutil úsměv. ,,Tak vidíš, Yumichiko, slyšels ho. Uvidíme se na příštích hodinách." Potom se bez dalšího slova rozešel k další figuríně, kterou též vrátil na své původní místo.

Jakmile je fialovovlásek s úklonou opustil, Kuchiki k mladšímu přešel. ,,Prý jsi se mnou chtěl mluvit."

,,Jo, chtěl," souhlasil Kageyoshi, to totiž byla pravda, ačkoliv ne úplně přesná. Jen co se za odchozím zabouchly dveře, otočil se na něj. Bohužel místo toho, aby mu něco řekl, se zamračil a vrazil mu takovou facku, že se staršímu otočila hlava stranou. ,,Když na tebe někdo volá, tak se neutíká! Blbče!"

,,Hádám, že jsem si to zasloužil..." zamumlal si Kuchiki pro sebe a na postižené místo si přiložil vlastní dlaň. Dost to štípalo, nepochyboval o tom, že na tváři teď má červený otisk mladšího ruky.

,,To si piš, že zasloužil! Kdes vůbec celou dobu byl?!" vyštěkl na něj mladší ještě, než se naštvaně otočil. ,,Nebo víš co? Radši to ani nechci vědět. A teď padej, ať mi nenarušuješ hodinu."

Kuchiki na něj zůstal jen vyjeveně zírat. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna Kageyoshi ho bude vyhazovat z původně vlastní hodiny.

,,Proč... stojíš na místě? Rozčiluješ mě..." pokračoval ještě Senbon a trochu si dlaněmi promnul krk. Na jednu stranu se mu nesmírně ulevilo, že vidí, že se mu nic nestalo, na druhou stranu vůbec nechápal, proč ho vlastně vyhazuje, když cosi v něm chtělo, aby zůstal, a na třetí stranu byl celý zmatený sám ze sebe. Vždyť se chová jako nějaká hysterická manželka!

,,A co bych měl dělat? Skákat po stropě a sypat z rukávu kouzelnické kousky?" pozvedl Kuchiki obočí. Koutky mu zacukaly. ,,Mimochodem, otec vzkazuje, že dnešní mé zbývající hodiny odpadají a máme za ním přijít ohledně tvého přijetí."

,,Hmmm... fajn, brzo se tam objevím..." odvětil Kageyoshi, jenže jeho hlas zněl tak nějak... sklesle. Rázně zavrtěl hlavou. Co se to s ním děje?

,,Řekl jsem, že 'máme přijít'. My. Takže jdeme," objasnil Byakuya a gestem ruky ho vybídl, aby šel.

On ale k němu byl pořád otočený zády, takže jeho pobídlu neviděl. Jít někam s ním? Tak to asi těžko. ,,A já řekl 'brzo se tam objevím', tak mi dej pokoj, sakra," zavrčel podrážděně, přičemž se k němu mírně pootočil.

,,Fajn," odsekl Byakuya a otočil se na podpatku, až za ním jeho vlasy zavlály. Poté rázně opustil místnost a Senbon osaměl.

Senbonzakura se hned na to sesunul na kolena, smutný pohled upřel na podlahu. ,,Co se to se mnou sakra děje? Bejt ženská, měl bych asi krámy, ale já nejsem. Tak co se se mnou kurva děje?!"

Na tohle se mu ale nikdy nedostane odpovědi. Rozhodl se tedy pro to, že si zajde koupit nějakou čokoládu, přestože sladkému nikdy moc neholdoval. Tuto kakaovou nádheru však nikdy neodmítl.

U automatu se však střetl s Kuchikim, který si v tom vedlejším kupoval kávu. Ačkoliv se Byakuyova životospráva zdála být dokonalá, závislosti na kofeinu se zbavit nemohl.

,,Proč na tebe narážím prostě absolutně všude?" zahuhlal Kageyoshi s našpulenými rty, jako kdyby byl uražený. Zrovna teďka se v jeho přítomnosti cítil ještě více nesvůj než obvykle. ,,Je to až moc náhod po sobě. Stalkere."

,,Kdo by tě chtěl stalkovat, prosím tě? Máš moc bujnou představivost," odpověděl mu na to Byakuya chladně a dál se věnoval koupi svého nápoje.

,,Kromě tebe asi nikdo," odfrkl si mladší, ale musel se pousmát. Vypadalo to, že se vrací do svých původních kolejí. Ale teď už ho profesor nebude moct štvát a málokdy se s ním bude vídat, protože bude sám učitelem. To je tak žůžo!

,,Tak blbý zase nejsem," odtušil Byakuya a když byl jeho nápoj hotov, bez dalšího slova odešel.

,,A já si zas nejsem jistej, jestli si seš vědom toho, že mě stalkuješ," zasmál se jeho rekaci pobaveně Senbi, který ho společně se svou čokoládou následoval. Začínal se dostávat do své - dobré - nálady, což mu způsobovalo štvaní učitele, který zanedlouho už jeho učitelem nebude. Uvnitř se tetelil štěstím.

,,Baví tě mě sledovat?" povzdechl si starší a přidal do kroku. Při tomto tempu stále stíhal kávu ze svého kelímku upíjet.

,,A nebyls náhodou ty ten, co říkal, že máme za Kuchikim-sama přijít společně?" ušklíbl se mladší nad úmyslným oslovením 'Kuchiki-sama'. Byakuyovi tak nikdy neřekl, takže by ho to pravděpodobně mělo naštvat, popřípadě urazit.

,,Ty jsi zase řekl, že dorazíš později," pokrčil nad tím sensei rameny a dál si svého pronásledovatele nevšímal. Za malou chvíli dorazili před dveře ředitelny, které Byakuya otevřel. ,,Jsme tady, otou-sama," oznámil, načež vstoupil dovnitř.

,,Á, Byaki a Senbi -... Byakuyo, nepřestal jsi s náhodou s tou kávou? To chceš znovu začít?" zamračil se ředitel na svého syna, když zpozoroval nápoj v jeho ruce.

,,To koupil mně, řediteli," prohlásil po úkloně Senbonzakura a kelímek mu se spokojeným úsměvem odcizil.

,,Co to kurva..." zasyčel Kuchiki mladší vražedně a kelímek mu vytrhl zpět. ,,Nechápu, proč tu musím být i já, otou-sama."

,,Třeba si na tebe někdo stěžoval ohledně tvého sexuálního obtěžování studentů...?" popichoval ho Kageyoshi, přičemž se opět zmocnil jeho kelímku a zbytek tekutiny, které už tam nebylo mnoho, do sebe kopl. ,,Řekl bych, že to bude nejpravděpodobnější. Anebo si někdo stěžoval, že leješ na studenty ledovou vodu."

Ředitel na ně jen nechápavě pohlédl, pak mu ovšem v očích zahořely jiskřičky.

,,No, je to ze dvou důvodů. Jedním z nich je, že teď, když už Senbi nebude tvým studentem, váš... vztah nebude nezákonný a nebudete ho muset skrývat," pustil se do vysvětlování Sojun a zářil jako sluníčko. Čekal, že oba černovlásci budou z této novinky nadšení.

,,V-VZTAH?!" vyjekl šokovaně Kageyoshi, jenž se málem zadusil onou tmavou tekutinou. Doufal, že se jen přeslechl. ,,Tou narážkou na sexuální obtěžování studentů jsem myslel sebe, proboha!"

,,Vy spolu nechodíte?" podivil se Kuchiki starší a jeho úsměv trochu pohasl.

,,Samozřejmě, že ne!" opáčil vytočeně Senbon, jelikož se cítil pohoršen kvůli tomu, že si myslel, že spolu něco mají. Zvedl se ze židle, na níž se předtím usadil a tetrálně máchl rukama. ,,To jste se tady kurva všichni pomátli?! Já NEJSEM na CHLAPY!"

Po tomto svém výstupu už nečekal žádnou odezvu, prostě z místnosti odešel, přestože tam nechal svou milovanou čokoládu. Bylo mu jí líto, ale stejně ho na ni přešla chuť.

,,Senbi, poočkeeej!" zaplakal Byakuyův otec a za mladíkem se rozběhl. Opravdu ho nechtěl urazit, to vůbec ne. Jen ho nenapadlo, že ho to tak naštve.

,,Já ho přivedu, otou-sama," zarazil ho Byakuya a jak řekl, tak udělal. Za pár minut skutečně Kageyoshiho přitáhl a shodil ho na židli k jeho čokoládě.

,,Svině," otituloval ho mladší, dál ale nic neříkal. S rukama založenýma na hrudi hleděl skze okno ven, kde zářilo polední slunce na nebesky modré obloze. Přemýšlel, kolik tak může být hodin. Pochyboval, že to bude víc jak dvanáct. Jeho žaludek s ním souhlasil.

,,No a druhá věc je ta, že teď, když jsi učitel, nebudeš moci bydlet s Aizenem, takže budeš bydlet... s mým synem," zamumlal Sojun, přesvědčen, že ho teď jeden z mladíků praští.

,,To nemyslíš vážně, otou-sama!" vyhrkl Byakuya zoufale.

,,Chcete mi říct, že jsem zbaven postu studenta?" zadíval se na něj Kageyoshi pronikavýma očima, ale nic na to, co zaslechl, nepodotkl. Kvůli tomu, že se dlouho díval proti slunci, ho pálily oči a viděl světleji, než by strávně měl, o to se však tentokrát nestaral.

,,Hmmm... Přesně tak… hmm," přitakal ředitel a svého syna ignoroval.

,,Řekni sakra taky něco! Chceš se mnou bydlet, nebo co?" zařval na Kageyoshiho Byakuya, kterého jeho netečnost vytáčela.

,,Mockrát vám děkuji, že jste mě toho zbavil. Teď mě omluvte, jdu si sbalit věci a podat přihlášku zpět na svůj gympl, kam se milerád vracím." Senbonzakura se opět postavil, tentokrát přitom sebral i svou sladkost, aby ji tu nenechal, podruhé už tu samou chybu neudělá. Jak ředitele, tak učitele obdařil přehnanou poklonou, než se s hlasitým smíchem a občasným šťastným slovíčkem vypařil na chodbu.

,,Takhle jsem to nemyslel! Mluvil jsem s tvými rodiči a ti říkali, že zde klidně můžeš učit, ale musíš zde zůstat do svých dvaceti!" vyběhl za ním Sojun a chytil ho za rameno.

,,To teda ani náhodou!" vytrhl se mu mladší a pokračoval chodbou dál. ,,Copak se do mě musíte pořád někdo srát?! Dejte mi už kurva pokoj!"

,,Tak to teda ne," zvýšil na něj ředitel hlas. ,,Jelikož ti stále ještě nebylo osmnáct a tví rodiče mi ohledně tebe svěřili plnou moc, mám právo udělat cokoli."

,,Haaa?! Tak takhle to je, jo?! Ještě mi nezapomeň upravit můj status na 'Zamilován do Kuchiki-uchyláka', otou-sama!" zasyčel Senbonzakura, přičemž kladl na ono oslovení až jedovatý důraz. Absolutně se mu nelíbilo, v co se to zvrtlo. Chtěl jen dvě věci. Chtěl, aby mu všichni dali pokoj, a aby se mohl vrátit tam, kam patřil. Domů.

V tu chvíli však na svém krku ucítil hrubý stisk a byl prudce přitlačen na stěnu. Vzápětí se mu naskytl pohled do chladné tváře Kuchiki mladšího a do jeho očí, jež plály hněvem.

,,Nikdy... nikdy už nezvyšuj na mého otce hlas, spratku. Už nikdy... proti němu neprones jediné křivé slovo."

,,Tobě se to... říká, když ho vídáš denně..." zasípal mladší, snažíc se popadnout dech. Ruply mu nervy, věděl, že teď to už moc nezké nebude. 

Byakuya mu svíral krk tak silně, že mohl cítit, jak jeho tvář ztrácí barvu. Přestože se ho od sebe snažil odstrčit, jak nejsilněji mohl, získalo mu to jen trochu kyslíku a hrubší přiražení ke zdi, kvůli čemuž onen drahocený vzduch opět ztratil. ,,Nená...vidím tě."

,,To jsem rád, zmetku," zasyčel starší, načež ho pustil a s pohrdavým výrazem od něj odstoupil. Pak se otočil na svého otce, který je vyděšeně sledoval.

,,Ať si vezme můj pokoj, otou-sama. Já se stěhuju," řekl a vydal se chodbou pryč.

Kageyoshi se s hlasitým lapáním po dechu svezl k zemi a rukou si nahmatal krk, kde ještě stále pociťoval horko Kuchikiho dlaně. Začal si uvědomovat, že to přepískl. Ale úplně. ,,A pak se divte... že tady nechci bejt."

Byakuya dorazil do svého pokoje, kde popadl svou tašku a začal do ní házet oblečení spolu s osobními věcmi. Poté vytáhl z pod postele srolovaný stan. S ostatními věcmi se neobtěžoval, přes rameno si přehodil tašku, do jedné ruky vzal stan a do druhé svou katanu. S těmito věcmi se vydal ven až ke své sakuře, pod kterou se rozhodl ubytovat.

Jen co se Senbon vzpamatoval, věděl, že je zralý kromě blázince jen na jednu věc. Ve svém pokoji si svlékl tričko, takže na sobě měl jen kalhoty, vytáhl z tašky zapalovač a krabičku cigaret, se kterými se vydal ven.

Sotva vyšel ven, už měl jednu zapálenou v ruce a s požitkem vydechoval stoupající kouř. Ještě se z něj kvůli nim stane zase kuřák. To jim rodiče nikdy neodpustí. Naprostou náhodou se ocitl kousek od místa, kde Byakuya právě dostavěl svůj stan.

,,Jdi s tou cigaretou někam, smrade," zavrčel Kuchiki když si ho všiml.

,,Když já jsem smrad, tak ty asi budeš ten prd, co?" odtušil Kageyoshi, ale dál se jím nehodlal zabývat. Strčil ruce do kapes, cigaretu udržoval jen rty a kouř vydechoval nosem. Vždycky si takhle připadal jako drak.

Byakuya pokrčil rameny a otočil se k odchodu, vzápětí tasil meč a prudkou otočkou jím přesekl Senbonovu cigaretu přesně v půli. Ostří zastavil až půl centimetru před jeho rty.

,,Taky tě miluju, ale tohle mi nedělej," zašklebil se Senbi ironicky, načež vytáhl krabičku. Beze slova se jal odcházet kamsi do dáli, přičemž si znovu zapálil. Co mu bylo po zdraví.

,,Čím dřív umřeš, tím líp!" rozloučil se s ním Kuchiki a odkráčel do svého stanu, ze kterého se momentálně stalo jeho trvalé bydliště.

Nad tím mladší pokrčil rameny, dokouřil a šel si zaběhat.