Musím se pochlubit. :D Shezulka zkoušela kreslit Senbiho, jak si ho představuje, tak tuto 'kresbičku' máte přiloženou. Ále je to jen prvotní verze. xD

Byakuya zareagoval tak, jak by ho ani nenapadlo. Přišoupl se k němu, objal ho, čímž mu propůjčil své tělesné teplo, a ještě přes ně oba přehodil onu deku.

Senbi strnul, vyjukaně hleděl před sebe. Nakonec se jeho náruči podvolil. Teď se mu chtělo spát ještě víc, ale byla tu jedna věc, která ho tížila. Suše polkl a uhnul očima stranou, aby se na něj nemusel dívat. ,,Víš... chci se ti omluvit za to... za všechno. Jak jsem se choval, co jsem řekl... bylo to vůči tobě nefér... mrzí mě to."

,,Odpuštěno, sečteno. Zapomeň na to a jdi spát," odbyl ho Kuchiki a i nadále ho držel ve své hřejivé náruči.

Kageyoshi znova polkl, jako kdyby se chtěl zbavit knedlíku v krku, a zabořil se víc do jeho náruče. Na tváři se mu objevil plachý úsměv. ,,Děkuju..."

Byakuya mu na to nic neřekl, společně s ním se místo toho opatrně položil. Pod hlavu mladšímu strčil polštář, pro který se natáhl, a upravil deky, jež přes ně byly přehozené. Při tom všem Kageyoshiho objímal, i když jen jednou rukou.

,,Proč se... proč tohle děláš? Být na tvém místě, asi bych mě vyhodil ven do sněhu a tam nechal zmrznout," zamumlal si Senbi, který i přesto, že nechtěl, si k sobě přitáhl jeho krk a vsakoval osobitou vůni.

,,A pak bych to musel oznamovat našemu Šéfkuchaři a dýchat na tebe tak dlouho, dokud bys zase nerozmrzl," odtušil Kuchiki a nechal ho dělat si co chce. Měl pocit, že mu to dluží, zvláště za to, jak hnusně se k němu ze začátku choval.

Senbonzakurovi mezitím jeho vůně oblbovala mozek, jako kdyby to byla snad nějaká omamná látka. Dokonce se i přistihl přitom, že se k jeho krku naklání, aby mu mohl vtisknout jeden motýlí polibek. To ho docela vystrašilo, zvlášť fakt, že se od něj nedokáže odtáhnout. 

S tichým: ,,Promiň... už nemůžu..." svými rty ochutnal tu sametově hebkou kůži. Ruku mu přitom položil kolem pasu, aby se k němu mohl přitáhnout.

Byakuya při tomto dotyku strnul, netušil, co by měl dělat. Na jednu stranu si přál hodit vše za hlavu a prostě se mladšímu poddat, jeho racionální uvažování však řvalo, že tohle nemůže.

Jenže o to se mladší nestaral, neboť jeho ovládání bylo to tam. Nemyslel na nic než na něj, a to, že u něj byl takto blízko, ho dodělalo. Vtiskl mu další a další motýlí polibek, pouhý lehký dotek rtů na jeho kůži, přičemž postupoval blíž a blíž k jeho tváři. Oči měl celou dobu zavřené, víčka se mu mírně chvěla.

Byakuya to nedokázal, z nějakého důvodu pod jeho polibky roztával jako sníh v létě. Nechápal to, ale každé místo na jeho kůži, kterého se mladší sensei dotkl, hořelo.

Právě tehdy, kdy Senbonzakura po dlouhé cestičce konečně spojil jejich rty v opravdový polibek, vklouzl svými dlouhými prsty na staršího tělo. Mohl tak chutnat zároveň jeho hebké plátky růží, ale také zkoumat jeho úžasné, pevné bříško. Nemyslel na nic jiného než na toho černovláska před sebou, do kterého se tak bláznivě zamiloval.

Kuchiki v tu chvíli odsunul svůj rozum stranou. Pouze se poddal Kageyoshiho péči. Vnímal jeho blízkost, vůni, horký dech a doteky, které byly zatraceně příjemné. Nevěděl, co se to s ním děje. Mladší prsty přejížděl po jeho nahé kůži. Kopíroval linie jeho zad, hladil ji, laskal, užíval si ten pocit, že se ho může dotýkat. Jeho rty si bral hladověji a divočeji, než sám tušil, sem tam mu dokonce skousl spodní ret. Neměl ani ponětí, co se to s ním děje a co to vlastně dělá, ale prostě po něm toužil, nedokátal odolat té touze.

Po chvíli váhání se Byakuya taktéž zapojil. Ruce mu omotal kolem krku a začal si hrát s jeho dlouhými vlasy, jež ho některé šimraly na zrůžovělé tváři. To byl ale pro Senbiho moment, kdy prozřel a došla mu závažnost toho, co právě provedl. Odtáhl od něj svou roztřesenou ruku, přičemž se od něj o kousek odsunul, stále se však zdržoval v jeho těsné blízkosti. 

,,Proč si... mě nezastavil?" vydechl skoro až zdrceně, protože po tomhle se na sebe nebude moct podívat. Jak by se asi teď cítil Tsukishima?

,,Nevím..." šeptl Byakuya a zvedl se do stoje. ,,Myslím... že se půjdu projít, utřídit si myšlenky," dodal a aniž by se na mladšího podíval, vylezl ze stanu ven.

Ten se položil na záda a hodil si přes obličej deku. Nechápal se, proč to vlastně udělal? Nechal svou mysl, aby se nechala ovládat pocity. Taková blbost!

,,Pod sakurou
prameny vlasů havraních
šílet mě nutí..."

Tato haiku, jež mu unikla mezi rty, byla to první, co ho v tuto chvíli napadlo. Jak mohl zrovna teď vymýšlet poezii, zrovna v takové chvíli, kdy absolutně všechno zkazil?

Byakuya došel až k potoku, který tekl dole pod školou. Kašlal na to, že je zima a zbytky sněhu, prostě do oné vody vlezl. Připadalo mu to jako nejlepší způsob, jak znovu získat chladnou mysl. Oba dva byli zmatení, jenže to nebylo jak řešit. Senbonzakura si jen povzdechl a přetočil se čelem ke stanu, aby nemusel ležet na svém raněném rameni a zároveň se pak dívat na spícího Byakuyu. 

Zkazil to, doslova to posral. Nesměl se tím nechat trápit, jinak by postupně upadal hlouběji do deprese. Proto přes své nohy přetáhl deku, aby mu alespoň na ně nebyla zima, a pokusil se usnout. Doufal, že se mu to povede dřív, než se druhý vrátí.

V ten samý okamžik si Kuchiki povzdechl. ,,Řekni mi, co mám dělat, Tsukishimo? Já... když jsem s ním... cítím se vůči tobě jako zrádce. Ale nedokážu s tím nic udělat... jeho přítomnost..."

Po několika minutách v oné ledové vodě začala být Byakuyovi opravdu obrovská zima. S povzdechem vylezl, oblékl se a se stále mokrými vlasy, které si po cestě ždímal, se vydal do stanu, do něhož se také brzy dostal.

K jeho překvapení už mladší poklidně oddechoval, jenže tričko, kterým měl předtím uvázané jako provizorní obvaz, leželo uvolněné na zemi. Polehával na zádech, přitom ale cosi svíral v rukou a držel si to u nosu. 

Kuchiki zprvu nad tímto pohledem jen povytáhl obočí, když ale spatřil onen kus látky, k němuž spící čichal, došlo mu, že to je jedno z jeho triček. To ho velice překvapilo. Rozhodl se, že se nad tím nebude pozastavovat. Místo toho si tedy lehl na svou stranu stanu, přehodil přes sebe deku a se zájmem mladšího pozoroval. Ten, jako kdyby na sobě vycítil nějakým záhadným způsobem jeho pohled, se zase přetočil na bok, takže k němu byl zády.

Byakuya se této jeho reakci pousmál. Musel přiznat, že Kageyoshi vypadá roztomile. Za takovouto myšlenku se ihned potrestal ránou do hlavy. Přetočil se na druhou stranu, tak, aby jeho zrak nesklouzával k mladšímu.

Netrvalo to dlouho, co i starší upadl do hlubokého spánku, ze kterého ho sotva po pár minutách vytrhl jeho vlastní otec, který k nim do stanu vtrhl za hlasitého jeku. 

,,Byakiiiiii! Senbiiii! Zachraňte mě před nimiiiiii!"

,,Otou-sama... co jsi zase provedl?" povzdechl si Byakuya, kterého jeho řev probudil.

Kdežto Senbonzakura stále poklidně pochrupoval s Kuchikiho tričkem u nosu a koleny přitáhnutými u břicha. Na podobné výlevy byl zvyklý, jeho matka měla úchylku vysávat už brzo ráno, takže si na podobné věci postupně zvykl.

,,Řekl jsem, že bychom si mohli udělat táborák a něco bych uvařil...." fňukl ředitel ublíženě a se slzičkami v očích se svému synovi vrhnul kolem krku. ,,A Zaraki mě praštil, přičemž mě obvinil, že za tuhle prekérku můžu já!"

,,Ale... víš, že za to vlastně můžeš ty? Ale bít tě teda nemusel, to je pravda," připustil Kuchiki mladší a nad chováním svého otce zakroutil hlavou. ,,Mám ho jít srovnat?"

Tatík se od něj jen odtáhl a hodil očkem po spícím, načež se spiklenecky usmál. ,,Usmířili jste se alespoň, když jsem vás tam zamknul? Hmmm? A slyšel jsem od studentů, že tě v boji dýka X katana porazil i se zraněnou rukou! Až se uzdraví, budu si s ním muset zabojovat..."

,,Víš o tom, že se chováš jako dohazovač? Mohl by sis rovnou otevřít seznamku," obvinil ho jeho syn a pohoršeně se na něj zadíval. ,,Ale jo, porazil, a to dost snadno."

,,Je zajímavé, že se mi o tom jeho otec nezmínil..." zamumlal si pro sebe Sojun, který už měl ve tváři svůj obvyklý dospělácký výraz, s nímž pohlížel na jednoho ze svých studentů. Vlastně teď už učitelů. ,,Věděl jsem o tom, že se na základce i střední hodně pral, ale co jsem se doslechl, vždycky to bylo jen proto, že ochraňoval svou šikanovanou spolužačku... ééé, o čem ti to povídám, tak dohazovač, říkáš, joooo?"

,,Jo, jak jsem řekl. Jsi děsnej, tati. Proč jsi nás tam proboha zamykal? Nenapadlo tě, že bychom se mohli povraždit?" pozvedl Byakuya nekompromisně obočí, až z něj šel strach.

,,Senbiiii! Zachraň měěě! Byaki mě chce zabíííít!" vykvíkl na oko vyděšeně Kuchiki starší, přičemž se přehoupl za spícího. Ten se kvůli tomu probudil, aniž by o to stál. Několikrát zamžoural očima, než konečně na ředitele zaostřil, pak jeho směrem natáhl ruku. Vypadalo to, jako kdyby ho chtěl pohladit po tváři, ale místo toho mu na poslední chvíli vrazil facku. ,,Blbče! Řveš až moc, ochránit tě můžu až ráno..."

Byakuya se na ty dva zadíval, přičemž mu zacukaly koutky. Vypadali opravdu komicky, zvášť Senbi, který stále pevně držel Byakuyovo tričko. ,,Myslím, že už tě chce zabít každý, otou-sama."

,,Nechte mě spát, něco tady strašně hezky voní a mně se při tom strašně dobře spalo," zavrčel nejmladší, načež zase zavřel oči a uhluboka se nadechl. ,,A hoďte přeze mě někdo deku nebo cokoliv, je tady zima."

Sojun se na něj zadíval a když jeho pohled padl na tričko, jež mladší svíral, šibalsky se usmál. Natáhl se pro tašku, ve které měl jeho syn věci, a vytáhl z ní veškeré oblečení. To potom naskládal na Senbona tak, že jím byl obklopen ze všech stran.

Když mladší začuchal, se zamračením se vyšvihl do sedu. Tedy alespoň tak, jak mu to rameno dovolovalo. Zprvu otevřel jen jedno oko, následně druhé, přičemž hlasitě zívl a rozhlédl se kolem sebe.

,,Cítíte to taky? Je to siln- eeeeehh..." zarazil se, když mu padl pohled na zmuchlaný kousek látky ve své dlani. Rázem se začervenal, protože když oděv identifikoval jako Byakuův, došlo mu, co to tak hezky vonělo.

,,Ehmm..." odkašlal si Byakuya a provrtal vražedným pohledem svého otce. Následně z mladšího sesbíral své oblečení a nahradil ho dekou. Tričko, které mladší držel, mu nechal.

Ten zahanbeně hleděl na podlahu před sebe s rozpačitým žmuchláním onoho kousku oblečení. Celý červený vrhl naštvaný pohled na svého nadřízeného. ,,Ty tady teď jako bydlíš taky, nebo co?! Haaa?! Zpakuj se, ať můžu jít spát!"

,,Když oni mě chtějí zabít jen proto, že jsem chtěl něco uvařit," fňukl znovu Sojun a začal dělat psí oči.

,,A divíš se? Kvůli tobě spíme venku!" štěkl po něm Senbonzakura, který byl celý rozmrzelý z toho, že ho nenechají v klidu spát. V posledních dnech toho opravdu moc nenaspal, takže to potřeboval dohnat. A teď, když bylo jisté, že škola několik dní nebude, by ten deficit mohl napravit.

,,Už... dost," okřikl je oba Byakuya a natáhl se pro jedno své tričko, ze kterého udělal provizorní roubík, kterým zavazál svému otci pusu tak, aby už nemohl mluvit. Pak ho strčil do kouta, přehodil přes něj deku. Vykoukl ven ze stanu a zařval tak, aby to všichni slyšeli: ,,Jestli ještě někdo bude chtít bydlet se mnou ve stanu, tak odkrouhnu ředitele!" Jakmile si byl jistý, že ho všichni vzali na vědomí, zalezl opět dovnitř a natáhl se na své místo, tentokrát bez deky. ,,Oyasumi..."

,,Tyjo, nebezpečnej," ušklíbl se pro sebe Kageyoshi, jehož tento výstup pobavil, a promnul si ztuhlý krk. Nakonec si povzdechl, protože doufal, že se mu podaří co nejdříve usnout.

Už už si přitahoval deku ke krku, že si konečně půjde lehnout, ale právě tehdy mu padl pohled na Kuchiki mladšího, jenž si přitahoval nohy k tělu, aby mu nebyla taková zima. Na to se jen zamračil, vrhl pohled na svou deku, na něj, na deku, na něj a opět na deku. Uraženě našpulil rty, protože se o svůj úlovek dělit nechtěl. Poraženecky svěsil hlavu, načež se k učiteli přišoupal a položil se tak, že se svými zády dotýkal těch jeho, aby zvýšil jejich teplo. Pak přes ně přehodil deku, spodní ret mírně předsunutý v komickém výrazu. 

,,Hej, Sojune, pojď sem," poručil nejstaršímu a děkoval, že ho poslechl a že je deka pro ně všechny dost velká. Kousek deky přehodil i přes něj, i když měl svou vlastní. Přeci jen to byl stále jeho nadřízený, no ne?

,,Hee?" podivil se Kuchiki mladší, kterého náhle obklopilo teplo ze všech stran. Připadalo mu docela komické, že právě leží v zimě ve stanu pod sakurou, se svým otcem a bývalým studentem, nyní učitelem, ke kterému měl nespecifikovaný vztah.

,,A teď mlčet a spát, Kuchiki a Kuchiki, jinak vás probodám dýkama, jen co se opět dostanu do školy." Tak zazněl Senbonzakurův rozkaz, než se konečně odvážil zavřít oči. Teď už mu zima nebyla, i když tato situace by pro nějakého vášnivého yaoistu pravděpodobně ještě nebyla konec.

Když už se z jejich společného stanu ozývalo jen spokojené pochrupování tří černovlásků, i všichni ostatní zalezli do svých prozatimních obydlí. Oheň byl uhašen, neboť kdyby se náhodou ředitel probudil, byl by schopen všechno spálit. Ano, vážně by byl.

Senbonzakura mezitím plul ve svých snech, kde ho ani ti Kuchiki nepřestávali pronásledovat.

,,Senbi..." zamumlal slastně Byakuya jeho jméno, přičemž do něj tvrdě přirazil. Mladší vyjekl, protože na nic takového nebyl zvyklý. Jeho tělo celé hořeno vzrušením, za což nemohl jen Byakuya. 

,,Vždyť ty si ho kradeš jen pro sebe, Byaki..." špitl na oko uraženě Sojun, načež si Kageyoshiho přitáhl pro polibek. Tímhle byl Senbon uvězněn mezi dvěma černovlásky, kteří tu byli jen pro jeho potěšení. 

,,Je... tak těsný..." vzdychl Byakuya, který si užíval tu blízkost jich tří. Svými šikovnými prsty přejížděl po nahém těle své oběti, až s nimi nakonec zajel do jeho klína. S prudkým přírazem se k němu naklonil a mezi zuby stiskl jeho ouško. 

,,Úžasný..." zamumlal mezi polibky Sojun, kterému se Senbon věnoval ručně, přestože si ho za jednu ruku táhnul Byakuya k sobě. Když ucítil právě Byakuyovy prsty pevně sevřené okolo svého vzrušení, skoro se mu slastí podlomily nohy.

A právě v tu chvíli se s hlasitým jekem probudil, celý zpocený a s vytřeštěnýma očima.

,,Co se děje, straší tě tvá yaoistická duše?" ozvalo se vedle něj, z místa, kde spal Byakuya. Toho totiž mladšího výkřik probudil, takže teď seděl a se zájmem ho pozoroval.

,,Ano, ale tohle vážně nechceš vědět," lapal Kageyoshi po kyslíku, načež složil hlavu do dlaní. Nemohl uvěřit, o čem se mu to zdálo. Takže nakonec on tady bude ten největší úchyl? Takhle uvažuje jeho duše?!

,,Víš... říká se, že ve snech se odrážejí tvé skryté touhy. A že si pamatuješ jeden z několika snů, které se ti za noc zdají," zamyslel se Kuchiki a zadíval se na něj. V tu chvíli se probral i Sojun.

,,Mluvil tu někdo o yaoi, hmm?"

,,M-moje vnitřní touhy?! Chceš mi jako říct, že toužím po tom, vyspat se s váma dvěma ZÁROVEŇ?!" vyjekl zděšeně jeho směrem Senbon, kterému když došlo, že to vyslovil nahlas, si přiložil přes pusu.

Byakuya a Sojun na něj zůstali jen překvapeně hledět. Byakuya se po nějaké chvíli plácl rukou do čela. ,,A pak že já jsem tady ten zvrhlý."

Mladší vyplašeně polkl, načež rychle sklonil hlavu. Tváře mu povědomě zrudly, to byl v této situaci ten nejmenší problém. Cítil se trapně, hlavně kvůli tomu, že to opravdu řekl nahlas a zvlášť před nimi.

,,Tobě se to fakt zdálo?" pozvedl Sojun obočí a kousek se k němu přišoupl. Zajímalo ho to, nedbal na to, že by to neměl rozebírat.

,,Nemluv o tom..." zavrčel Senbonzakura, který se vzápětí zvedl a jako střela ze stanu vyběhl. Nezajímalo ho, že na sobě ani nemá boty, přestože ho sníh štípal do chodidel, ale ten pocit trapnosti prostě nechtěl zmizet. 

Utíkal dál a dál, dokud mu nedošel dech a on se s hlasitým zalapáním nenaplácl na zem. Obličej zabořil hluboko do té bílé pokrývky, která se tam přes noc stihla objevit, a doufal, že to zažene všechny jeho rozházené pocity.

,,Tys tomu dal," povzdechl si Byakuya a hodil popuzený pohled po svém otci. Bez dalšího slova, stan taktéž opustil a vydal se Kageyoshiho hledat. Bál se, aby si ten pitomec něco neudělal.

Ten se mezitím válel ve sněhu a potlačoval svůj vztek a vzlyky. Byl na sebe naštvaný kvůli tomu, jak zvrhlou a zvrácenou vnitřní osobnost má, ale to bylo také to, co ho rozesmutnilo. 

Jakmile se posadil, pocítil, jak je jeho oblečení celé promočené. Teď tomu vážně dal. Je jak nějaké lehkomyslé děcko, přestože by měl být už dle věku dospělý. Ale... i dospělí mívají takovéhle podivné sny, ne? Pokud ne, tak za to určitě mohlo to, že ležel kousek od těch dvou. Ano, to byl určitě ten důvod, proč se mu to zdálo. Teď na to přišel!

,,Jsi v pořádku?" zeptal se ho Byakuya, který ho dokázal najít a podařilo se mu zůstat nepovšimnut. Sedl si vedle něj a zadíval se na něj. ,,Promiň, otec je vždycky dost zvědavý..."

,,Akorát vám teď budu pro smích..." utrousil Kageyoshi, který si ještě víc přitáhl kolena ke svému tělu a opřel o ně hlavu. Bál se jim teď vůbec podívat do očí.

,,Bože, nejsme v pohádce, prober se. V reálném životě se trapasy stávají," pokrčil rameny Byakuya.

,,Heh, to mi moc nepomohlo..." ušklíbl se na to jen Senbonzakura, který se nemohl zbavit myšlenek na ten sen. Proč se cítil tak... podivně pokaždé, když si vzpomenul na to, jak Byakuya slastně vzdychal? Chtěl by... chtěl by ho snad i takovým způsobem, chtěl, aby si to s ním starší doslova užíval?

,,Neboj se... ředitel na to do rána zapomene, no a já..." položil mu Kuchiki ruku na rameno a zadíval se na něj uklidňujícím pohledem.

,,Ty co...? Akorát to budeš používat jako podmět k tomu, abys mě mohl trápit," odsekl Senbon nečekaně tvrdým tónem, čehož vzápětí litoval. Jeho pobouřené pocity se stále ještě neustálily, proto byl nejspíš tak... náladový.

,,Proč bych měl?" podivil se starší, trošku uražen tím, co si o něm Kageyoshi myslí. To by přeci nikdy neudělal.

Na to druhý nic neřekl, jen se vyškrábal do stoje. Otřepal se jako pes, aby ze sebe dostal poslední zbytky sněhu, načež se mlčky vydal ke stanu. Už z dálky spatřil čerstvé stopy, které mířily zevnitř směrem k ostatním stanům, proto usoudil, že je Sojun pryč, což bylo jedině dobře.

Rychle vklouznul dovnitř, neboť cítil, že za chvilku asi zmrzne na kost, a začal se svlékat. Když měl dole jak tričko, tak kalhoty, došlo mu, že on tady žádné věci nemá. Jenže ty Byakuyovy si bez dovolení vzít prostě nemohl.

Nakonec to vyřešil jednoduše. Usadil se do tureckého sedu a kolem svého pasu obmotal deku, takže to vypadalo, jako kdyby jeho tělo vyrůstalo ze zmuchlané haldy látky.

Byakuya se po chvíli s povzdechem zvedl a vydal se do stanu. To, co však uvnitř uviděl, ho překvapilo.

,,Zmrzneš," zasmál se, když Kageyoshiho outfit spatřil. Poté se nad ním slitoval a vytáhl jedno své triko a kalhoty. Triko mu přetáhl přes hlavu a kalhoty mu podal.

,,Díky..." zamumlal Senbonzakura v odpověď, přičemž odvrátil hlavu stranou. Už to tady bylo zase, pocity jako na horské dráze. Nejdřív se na něj zlobí a teď se červená? To už vážně nebylo normální, musí mít nějakou poruchu, nebo tak nějak.

,,Hádám, že už se dooblékneš sám," poznamenal ještě Kuchiki, než se položil na zem a přes sebe přetáhl druhou deku.

To taky vzápětí Kageyoshi udělal, na chvilku se otočil. Cítil se divně z toho, že by se měl před ním takhle převlékat, ale co nadělal. Bude to muset vydržet. ,,Mimochodem, venku je už světlo, nemusíš spát."

,,Tak to je smůla, neboť jsem děsně unavený," odtušil Byakuya a do deky se zachumlal ještě více.

,,Možná ještě taky usnu, pokud ze mě už náhodou není kus ledu." S tím se Senbon opatrně položil na zem, aby si nenarazil na rameno, a přitáhl si deku až pod bradu. Byla mu neskutečná zima.

Byakuya to samozřejmě viděl. Skousl si ret, jakoby nad něčím zdlouhavě uvažoval, pak se však dokulil až k mladšímu, kterého objal. ,,Udělám ti osobní topení... ale jen pro dnešek."

,,Nemusíš se nutit do ničeho, co nechceš," odfrkl si Senbonzakura. Svým slovům odporoval tak, že se okamživě zavrtal do jeho náruče. Bylo tam tak neskutečné teplo, že si nemohl pomoci. A hlavně ta vůně...

,,Do ničeho se nenutím," zakroutil hlavou Kuchiki. ,,Oyasumi."

Mladší ještě na moment zvedl hlavu a věnoval mu jeden polibek na tvář. Sám neměl ponětí, proč to udělal, ale měl prostě nutkání to udělat. Pak se mu opět s načervenalou tvářím zavrtal do náruče, kde měl v plánu usnout.

,,Hezky voníš," poznamenal Byaki ještě, než se odebral do říše snů.