Další den

Příštího dne se Byakuya probudil velice brzy, ještě za tmy. Z nějakého důvodu byl nervózní a měl špatný pocit. Pokusil se vyhledat Tsukishimu, ale jediné, co objevil, byl jeho vzkaz. Rozhodl se tedy, že čas před začátkem vyučování zabije tréninkem. Zvedl se z postele, zamířil do koupelny, následně se převlékl a spěchal do tréninkového sálu.

Když byl v půli cesty, z chůze ho vyrušilo zazvonění jeho mobilu. S pozvednutým obočím ho zkontroloval a začetl se do příchozí zprávy. S každičkým slovem se z jeho tváře začala vytrácet barva, až byl nakonec bílý jako křída. Musel se zachytit stěny, aby se vůbec udržel na nohou a onu novinu rozdýchal. Poté, co tam několik minut stál jako socha, si uvědomil, že je tu ještě jedna osoba, jež by to měla vědět. Vydal se směrem ředitelna, na jejíž dveře po chvíli zaklepal.

,,Kurva... kdo nás to budí?" zamumlal si Senbonzakura a stáhnul ze sebe i Sojuna deku. Když mu padl pohled na místnost, která byla rozházená, neuklizená a po stole i po zemi se povalovaly lahve od alkoholu, usmál se. ,,Asi jsme to s tou mojí oslavou přehnali..."

To už seděl i jeho společník a mnul si rukama oči. ,,Někdo klepal? Skoč, prosím, otevřít... řekl bych, že mám kocovinu."

,,To jáá~ taky," zazíval Kageyoshi, když se zvedal s bolestmi hlavy z postele a pomalým krokem se sunul až ke dveřím. Stihnul si trochu urovnat své oblečení a rozpustit si vlasy z rozcuchaného culíku, aby příchozího hned po ránu nevyděsil.

Jakmile se dveře otevřely a Byakuyovi se naskytl pohled na Senbona, jeho nálada ještě mnohem klesla.

,,Je... tady ředitel?" zeptal se ho chladně, tak nějak... nepřítomně.

,,V posteli," trhl hlavou mladší, jehož dobrá nálada spadla zase na nulu. Proč ho prostě musí vídat všude a pořád, když o to momentálně zrovna nestojí? 

Potichu za příchozím zaklapl dveře a začal se věnovat úklidu, aneb sbírání prázdných flašek a odnosu špinavého nádobí. Zcela nenápadně přitom naslouchal.

,,Otou-sama... přišel jsem ti jen říct... že si musíš najít... nového... profesora filozofie..." zašeptal Byakuya. Pokoušel se, aby byl jeho hlas pevný, ale nebylo mu to k ničemu. Stejně se mu na konci věty zlomil.

Nového profesora filozofie? problesklo Senbonovi hlavou a v půli cesty upřel na ty dva pohled s pozvednutým obočím. Že by snad kvůli tomu, co se stalo včera, dal Tsukishima výpověď? No, ať už to bylo cokoliv, věděl, že tohle není vhodná chvíle, aby byl přítomen, proto odložil své věci a s úsměvem mířeným na ředitele se ocitnul na chodbě.

,,Jak to myslíš, Byaki?" zeptal se překvapený Sojun a upřel na svého syna pohled. Neuniklo mu, jak je Byakuya bledý a má netečný, nepřítomný pohled.

,,Já..." pokusil se mu to jeho syn vysvětlit, ale hlas ho zradil. Proto jen podal otci svůj telefon s načtenou zprávou a podél zdi se sesunul k zemi.

Kageyoshi neslyšel, o čem se ti dva baví. Rozhodl se je nechat o samotě. Popaměti došel až na záchod, kde se prohlédl v zrcadle. Vypada jako noční můra.

Dlouho už pořádně nespal, takže ho černé kruhy pod očima neměly překvapit, ale on na ně zíral jako na ducha. Černé vlasy se mu sice leskly, ale potřebovaly pořádně umít a hlavně učesat, neboť už od pohledu viděl malé zacuchané uzlíky. Oblečení měl pomuchlané, knoflíky na košili špatně zapnuté a jeden dokonce utržený. 

,,Měl bych si vyčistit zuby..." zamumlal, když ale po kapsách nenalezl své klíče, povzdechl si. Musel je zanechat u ředitele, a pokud nebudou tam, tak je asi v háji. 

Šouravým krokem došel až zpět tam, kde přespal, ačkoliv to bylo velice zvláštní a leckdo by si mohl myslet, že spolu s Kuchikim starším něco mají, a s krátkých zaváháním přede dveřmi vstoupil dovnitř. To, co viděl, ho vyděsilo, přesto se to na jeho kamenné masce nepromítlo.

Byakuya tam seděl u stěny, s tváři složenou v dlaních. Přestože mu nebylo vidět do obličeje, Senbon mohl pohledem zachytit malé, slané kapičky, jež padaly k zemi, na níž se vzápětí tříštily. Neunikly mu také občasné tiché vzlyky a třes ovládající Byakuyovo tělo.

,,Byaki... to..." zašeptal Sojun, když dočetl onu zprávu, ale souvislou větu formulovat nedokázal, proto se na svého syna jen zadíval. ,,Je mi to líto..."

Senbonzakuru v tu chvíli bodlo u srdce. Mohl k němu chovat jakoukoliv zášť, ale prostě ho nemohl vidět plakat. Chtěl k němu přiběhnout, přitáhnout si ho do náruče, utěšit ho, jen aby netrpěl.

Jenže to nemohl. Jen strnule hleděl na to třesoucí se tělo před sebou, oči rozšířené. ,,Bya...kuyo?"

Když Kuchiki jeho hlas uslyšel, lekl se. Nemohl dovolit, aby ho mladší viděl v tomto stavu, takže si ihned začal stírat slzy. To ovšem moc nepomohlo, neboť byly vzápětí nahrazeny dalšími.

Senbon nasucho polkl, nevěděl, co dělat. Byl zmatený, v hlavě mu bušilo a rameno ho znenadání rozbolelo, i když ho měl pod tričkem ovázané. Smutně sklonil hlavu, až mu přes obličej přepadaly prameny vlasů. ,,Já to nechápu..." špitl, načež se otočil a vyšel ze dveří ven. Ani se neobtěžoval za sebou zavřít, zamířil prostě do svého kabinetu. 

Teprve tam mu došlo, že jsou jeho klíče stále u Sojuna. S rukama ve vlasech se před zamčené dveře posadil a prázdnýma očima hypnotizoval rýhu v podlaze.

,,Omlouvám se, otou-sama, že jsem ti způsobil dalších problémy..." zašeptal po chvíli Kuchiki. ,,Myslel jsem jen, že bys to měl vědět," řekl ještě, když opouštěl dveře. Zamířil do hodiny, učit, nikoliv do svého pokoje truchlit a plakat nad smrtí svého přítele. Takový on nebyl. Přestože uvnitř trpěl, pokoušel se to dávat na jevo co nejméně.

Neuvědomil si ale, že jsou zhruba čtyři hodiny ráno, takže musel zamířit do svého pokoje.

Kageyoshi se mezitím postavil a zašel opět na nejbližší záchod, kde si pořádně vodou opláchnul obličej a trochu si i namočil vlasy. Následně se se zasmušilým výrazem ve tváři rozešel směrem ke cvičební hale, aby mohl své raněné rameno trochu rozhýbat. 

,,Snad to není tak hrozný..." zamumlal si pro sebe, aby přešel na jiné myšlenky, než byl plačící Byakuya. Sebral nejbližší dýku, kterou uviděl, a poohlédl se po jakémkoliv terči, kterým se stala dřevěná figurína. 

Zeširoka se napřáhl. Tehdy mu od zranění vytryskla nepopsatelná bolest. S hlasitým zavytím mu zbraň vypadla z ruky a hlasitě zařinčela o podlahu, k níž se mladík vzápětí svezl. Zdravou dlaní se opíral o zemi, klečíc na kolenou, snažíc se nevnímat bolest, jež mu vháněla slzy do očí. 

A právě tehdy procházel kolem Byakuya. Uslyšel hluk vycházející z tělocvičny, nepřemýšlel, kdo by mohl být jeho původcem a prostě dovnitř nakoukl. To, co spatřil, ho vyděsilo. Na zemi, zhruba uprostřed místnosti klečel Senbonzakura, po ruce mu stékala krev, bezpochyby jeho vlastní.

Potom, co se stalo, měl Byakuya pocuchané nervy a porouchanou mysl, takže se nad ničím nerozmýšlel a prostě k němu došel, přičemž si klekl vedle něj. ,,Jsi... jsi v pořádku?"

,,Neměl bych se... ptát spíš já tebe?" odsekl mladší, snažíc se skrýt své slzy, jež mu stékaly po tvářích a tiše padaly na zem. Rameno ho bolelo, přesto ho Kuchikiho přítomnost rozrušila natolik, že musel pevně semknout rty.

,,Možná... ale... myslím, že bych tě měl radši odnést na ošetřovnu," zamumlal Byakuya, spíše sám pro sebe. Působil tak nějak jinak, jako bez duše.

,,Dej mi laskavě pokoj," zavrčel Kageyoshi, načež se posadil. Hlavou trhl stranou, aby učitel neviděl jeho slzy, které si chtěl hřbetem zdravé ruky setřít. Sotva však ruku zvedl, něco ho zastavilo. 

Na oné ruce totiž ucítil stisk, který nezpůsobil nikdo jiný než právě Kuchiki. ,,Nehraj, že jsi v pořádku..."

,,A co tobě je vlastně do toho, haa?!" ohradil se druhý černovlásek, jenže mu nedošlo, že se na něj kvůli tomu otočil a zadíval se hluboko do jeho modrošedých studánek. Stále mu po tváři stékaly slané kapičky slz, jež neměl jak odstranit.

,,Vlastně nic, ale..." zatřepal Kuchiki hlavou. ,,Za to tvé zranění můžu já..."

Mladší se zamračil, což s polečně s jeho slzami vypadalo vážně komicky. ,,Ne, ty za něj nemůžeš. Kdybych dával větší pozor na své studenty, nic by se nestalo. Je to moje vina, tak to proboha neřeš."

S tím mu své zápěstí ze sevření vytrhl a pokusil se postavit. Na první pokus mu to dělalo docela problém, ale napodruhé už se mu to podařilo. Pořád se mu motala hlava z kocoviny.

,,Jasně..." přikývl Kuchiki a opět se nepřítomně zahleděl do stěny před sebou. Věděl sice, že by se měl o Kageyoshiho co nejdříve postarat, ale stále byl příliš otupělý smutkem.

Senbonzakura se najednou zarazil a opět se posadil na zem. Váhavě hodil očkem po učiteli, který vypadal, jako by byl myšlenkami úplně někde jinde. Poníženě vydechl, přičemž si svlékal tričko. ,,Mohl bys... podíváš se... na mě, prosím?

Myslel samozřejmě zranění, proto se k němu natočil zády a odhrnul si vlasy tak, aby mu nepřekážely. Tvář měl trošku pobledlou, až na kontrastní černé kruhy pod očima.

Kuchikiho jeho hlas probral s transu. Když si uvědomil, o co ho mladší žádá, přikývl a přisunul se k němu o kousek blíž. Poté chytil konec obvazu na jeho rameni, který byl nasáklý krví, a začal ho opatrně odhrnovat. Jakmile ránu odkryl, zjistil, že si Kageyoshi přetrhl jeden ze stehů. Svraštil obočí a vydal se pro lékárničku, jež visela na jedné ze stěn. Vytáhl z ní dezinfekci, kterou nastříkal na kousek vaty a očistil okolí roztrženého stehu. Poté vše důkladně vyčistil, zastavil krvácení a mladíkovo rameno pečlivě obvázal.

,,Hotovo..." zašeptal a chtěl se od něj odtáhnout. Z nějakého nepochopitelného důvodu to však neudělal a místo toho si položil hlavu na Senbonovo zdravé rameno.

Ten sebou cukl, protože něco takového nečekal. Zmatené zmatení v něm rychle narůstalo, neměl ani ponětí, co udělat a hlavně, co si má myslet. ,,Uhm... Kuchiki? Co se děje?"

Pomalu se otočil, aby na něj dobře viděl, a oskenoval ho nejasným pohledem, neboť se mu něco nezdálo. Co se to děje? Stále nebyl v obraze.

Sensei mírně zavrtěl hlavou a zavřel oči. Neměl sílu to někomu vykládat, natož tak Senbimu, kterému způsobil víc než dost problémů.

Toho na jednu stranu ranilo, že mu to nechce říct, ale podle jeho chování poznal, že se něco děje. Polkl, neboť ho napadl jeden způsob, jak ho uklidnit, jenže si nebyl jistý, co by to mělo za následky. Bohužel mu nezbývlo, než to zkusit. 

Pomalu ke staršímu natáhl ruku, kterou mu váhavě položil kolem pasu a opatrně si ho přitáhl k sobě. Svůj nos zabořil do jeho vlasů, ze kterých cítil onu osobitou vůni, jíž stále čuchal každou noc ze své peřiny, respektive z povlečení.

Starší se k jeho údivu vůbec nebránil. Právě naopak, téměř až zoufale se k němu přitiskl, jako by na tom snad závisel jeho život. Přesto, že by teď měl mít hluboké deprese ze ztráty Tsukiho, se v Kageyoshiho obětí poněkud uklidnil, což vůbec nechápal.

,,Když o tom nechceš mluvit, nemluv... ale už se na mě nedívej těma smutnýma očima..." špitl mu Senbon do ucha, o které se svými rty otřel. Nechtěl ho vidět trpět. Ať už trpěl on sám jakkoliv, už nikdy znovu nechtěl spatřit utrpení v jeho uhrančivých očích. ,,Ano..?"

Byakuya lehce přikývl, tisknouc se k němu stále zoufaleji. Uvědomil si, že si Kageyoshi zaslouží znát pravdu.

,,On... umřel..." zašeptal po chvíli, stále svůj zrak topíc v jeho náruči.

,,He?" povytáhl mladší jedno obočí, protože nechápal, co tím myslí. Začal jen mumlat tiché: ,,Ššššš...", a lehce se starším kolíbat, aby ho ještě více uklidnil. Ať už se stalo cokoliv, byl rozhodnut teď k Byakimu nikoho nepustit, i kdyby na něj šli třeba s buldozerem.

,,Tsukishima... umřel..." objasnil Kuchiki a nechal se jím konejšit. Pak pokračoval. ,,Stalo se to už podruhé... Každý, ke komu si vytvořím bližší vztah... odejde..."

Senbonzakuru píchlo u srdce. Takže tohle se stalo. Přestože na toho černovláska žárlil, z jedné části ho opravdu nenáviděl, jelikož mu sebral Byakuyu, tak stejně... mu přišel docela fajn. Tohle ho opravdu šokovalo.

Následně mu došel veškerý význam jeho slov, nad čímž se zajíkl. Takže před ním měl ještě někoho jiného, ke komu měl takhle blízký vztah? Tiše, ale opatrně se zeptal: ,,Podruhé...? Kdo... byl ten.. první?"

,,Jmenovala se Hisana... studovala se mnou tady na akademii. Jednoho dne jsme byli se třídou na výletu v horách... zřítila se do strže..." šeptl Kuchiki. O tomhle s nikým nemluvil, dokonce ani se svým otcem, proto nechápal, proč to vykládá tady Kageyoshimu.

Ten trochu zklamaně přivřel oči, protože uvnitř tajně doufal, že tím myslel jeho. I přesto ho tato skutečnost zasáhla, neboť netušil, že se mu stalo něco tak hrozného. V duchu se proklínal, že si o sobě myslel, jaký je chudáček, když si ho Byakuya v podstatě namotal a odkopl.

,,Víš, já..." chystal se mu něco říct, ale hned se zastavil. Nechtěl mu ještě víc ublížit. Nakonec se jen nadechl, vydechl a o trochu povolil sevření, snažíc se od něj odtáhnout. ,,Mrzí mě to, soucítím s tebou, ale... asi si ještě zajdu s tím ramenem na ošetřovnu."

,,Jasně..." souhlasil Kuchiki a odtáhl se od něj tak, aby se mladší mohl volně pohybovat. Napadlo, že už možná brzy bude mít hodinu, takže se také vyškrábal na nohy s tichým: ,,Děkuju..."

,,Jestli... jestli chceš... kdykoliv přijď," nadhodil Kageyoshi s tváří otočenou stranou a trochu neohrabaně se postavil. Promnul si ztuhlý krk, načež si setřel obličej, aby odstranil poslední zbytky slz. 

Proč to řekl, důvod toho mu byl neznámý. Tušil jen, že by to třeba starší mohl ocenit. Stejně už přestal doufat, že by se mezi nimi něco změnilo. Každý si teď budou hledět svého, což si sám dal předešlý večer jako svůj cíl.

Vzápětí, aniž by čekal na Byakuyovu odpověď, místnost opustil a zanechal tak staršího černovláska samotného. Ten za ním zůstal zírat, překvapen jeho nabídkou.

Následujícího dne, pozdní odpoledne

Senbonzakura právě uklízel svůj kabinet, přičemž nemohl přestat myslet na Byakuyu a Tsukishimu. Co všechno se tady proboha stalo? Nejvíc ho trápila skutečnost, že se z neznámého důvodu cítil být za to odpovědný. Kdyby utekl, nebo něco podobného, a nezůstal na této zatracené škole, nic z toho by se nemuselo stát. Nebo alespoň to si neustále říkal.

Byakuya stále smutnil, nebylo to však tak intenzívní, jako když tehdy ztratil Hisanu. Utěšoval se tím, že je to kvůli tomu, že Tsukishimu znal sotva chvíli, někde hluboko ovšem tušil, že by to nemusela být až tak úplně pravda. Ta zvrácená část jeho já mu našeptávala, že ho třeba nemiloval tak, jak si myslel.

,,Byaki?" vytrhnul ho z přemýšlení jeho vlastní otec, který mu se smutným úsměvem položil ruku na rameno. Věděl, že musí uvnitř trpět, proto se ho snažil uklidnit, jak jen to šlo.

,,Ano, otou-sama?" zvedl k němu Byakuya pohled. ,,Promiň, trochu jsem se zamyslel."

Starší se na něj nesměle pousmál. ,,Víš, Senbi má teď mít hodinu boje, ale kvůli tomu zraněnému ramenu moc bojovat nemůže, protože v podstatě udrží zbraň jen v levé - zdravé - ruce. Byl bych rád, kdybys mu s tím trochu... pomohl. Myslím se žáky."

,,Bez problému, otou-sama," přikývl Byakuya. Nic nenamítal, věděl, že mladšímu mnohé dluží.

Starší se uculil, protože měl ze svého syna radost. Původně čekal, že kvůli tomu začne vyvádět, ale tímto mu udělal velkou radost. S pocitem spokojení a touhou vidět Senbiho tvář, až uvidí, co na něj upekl, se odebral zpět k sobě do ředitelny.

Netrvalo to dlouho a na bojové hodině, kterou vedl Senbonzakura s ovázanou rukou, se začali objevovat žáci. ,,Nemáme celej den, pospěšte!" pobízel je černovlásek, moc platné to ale nebylo.

Mezi žáky dorazil taktéž Byakuya, který přemýšlel nad tím, proč se jeho otec tvářil tak... ďábelsky. Jakmile si všiml Senbona, mávl na něj a přešel k němu. ,,Sojun mě poslal, ať ti dneska pomůžu."

,,Kdo se ho o to prosil?" povzdechl si mladší, prsty si prohrabujíc vlasy. ,,Akorát přijdu i o druhý rameno a tu už zbraň neudržím vůbec."

,,Hele!" ohradil se Byakya a pozvedl obočí. ,,Trochu důvěry, ne?"

Kageyoshi si jen odfrkl a s podmračeným výrazem ve tváři se rozešel směrem k lavičce. Učitele se rozhodl ignorovat, neboť ho zbytečně jen rozrušoval, i když to na sobě nedával znát.

,,To bude teda hodina..." zakroutil nad jeho chováním Kuchiki hlavou a sedl si tam, kde právě stál, neboť věděl, že Senbon o jeho společnost nestojí.

Jen co zazvonilo, zabouchly se dveře a sensei boje s dýkami se postavil před svoje žáky. Zprvu se slušně pozdravili, načež se dali rovnou na věc.

,,Dnes budeme zkoušet boj ve dvojicích," rozhlásil a třídou se rozneslo vzrušené šeptání, které utnul jediným pohybem ruky. ,,Nechal jsem objednat dřevěné repliky, abyste se nezranili s opravdovými čepelemi, ale věřte, že i při správném použití dokážete ublížit. Sojun - chci říct pan ředitel - si asi myslí, že kvůli tomu, že sám mám zraněné rameno, tak jsem neschopný, a proto tady máme na dozor Kuchiki-senseie." Hodil po starším očkem, stejně tak většina žáků, někteří ale očima hypnotizovali Senbiho rameno, které bylo upevněno v šátkovém závěsu a upevněno kravatou - speciálním skládaným šátkem - k jeho tělu. Ten nepřestával mluvit, jen se potěšeně ušklíbnul. Tak nakonec mu Byakuya přeci k něčemu bude. ,,A když jsme tak rádi, že je zde, půjde sem ke mně. Tak pohni, ať si trošku zabojujeme."

Byakuya k němu zvedl svůj pohled. Pokrčil rameny a před zraky všech žáků k němu přešel. ,,Chtěl bych jen podotknout, že s dýkami mi to nikdy nešlo, takže to bude krátký proces," podrbal se na hlavě, načež vytáhl z kapsy kalhot gumičku a stáhl si vlasy do provizorního culíku tak, aby mu nepadaly do očí.

,,Ty si vezmeš katanu, s dýkou budu bojovat já," uzemnil ho mladší suše, došel ke zdi se zbraněmi a vybral si jednu z dýk. Vrátil se na své místo a čekal, než si Kuchiki vybere svou zbraň. Ve tváři měl kamennou masku, přesto se uvnitř bavil.

Kuchiki přikývl a tasil svůj meč, který měl jako vždy s sebou. ,,Jaká... budou pravidla?"

,,Odzbroj druhého nebo ho zraň, ale nezabij, a vyhráls," ujasnil mu to Senbon a sevřel pevněji jílec své zbraně, jež byla oproti nepřítelovu meči třetinová. To ale nebyla nevýhoda. ,,Připraven?"

,,Samozřejmě," řekl Kuchiki a zaujal bojové postavení. Trochu přivřel oči a pozoroval každý Senbonův pohyb. Věděl, že on je ten typ protivníka, kterého nesmí nikdy podcenit.

,,Promiň mi, asi nebudu tak silný, jak si myslíš, aneb přeci svou užívanější ruku mám nepohyblivou," ušklíbl se mladší a v očích mu zajiskřilo. Už od první chvíle, kdy Byakuyu viděl, toužil po tom, skřížit s ním čepele. A teď se mu to konečně vyplatilo. ,,Dávejte pozor, děcka!"

Byakuya chtěl využít momentu, kdy měl Senbonzakura hlavu otočenou na studenty, a udeřil. Rozmáchl se katanou zleva, ve tváři vítězný úsměv, protože věděl, že na to, aby jeho ránu Kageyoshi zablokoval, by zaprvé potřeboval dávat pozor a držet zbraň v pravé ruce, se kterou momentálně nemohl hýbat. 

Jenže mladší si ho samozřejmě všiml, jelikož si změny v prostoru nešlo nevšimnout. Byl překvapen tím, jakou strategii Byakuya zvolil. Ve vteřině si přitáhl dýku před hruď, to by ale na odražení katany nestačilo. Uvolnil sevření rukojeti, takže se zbraň pootočila a on ji zachytil tak, že špička oproti původní poloze vztyčené mířila k zemi. Prudce vyrazil proti držiteli meče, který od něj byl už jen sotva pár decimetrů, a perfektně ho zablokoval. Mít oba dva katanu, začali by se přetlačovat do doby, než by jeden neuskočil, anebo nepřetlačil toho druhého. Avšak takhle měl Senbon výhodu, protože právě teď svíral dýku. 

Ostrá zbraň sjela dolů po čepeli meče, na což Kuchiki vyjeveně zíral. Právě to ale Kageyoshi chtěl, neboť v momentě, kdy starší upínal svůj pohled na blížící se zbraň, se k němu přiblížil a podkopl mu nohy. 

Katana zařinčela o kus dál, jak dopadla na podlahu, kdežto Senbiho dýka se zlověstně skvěla u Byakuyova krku. Mladší, který v obličeji celý zářil, na ležícím seděl, kolena přitlačená na jeho pažích, takže i kdyby chtěl, nejspíš by se bránit nemohl. Vše proběhlo tak rychle, že někteří studenti sotva viděli, co se vlastně stalo, a už byl jasný vítěz.

Celá místnost náhle utichla, na Senbona se upřely všechny vyjevené pohledy. Ještě nikdy, opravdu nikdy za doby, kdy tady Kuchiki učil se nestalo, aby ho někdo porazil. A navíc tak očividně snadno, bez sebemenší námahy.

,,To bylo... úžasný," přiznal po pravdě Byakuya. Nic jiného od Kageyoshiho nečekal. Bylo na něm totiž poznat, že si je svými schopnostmi a výhrou jistý.

,,Ne, nebylo," zavrčel mladší, ale nemyslel to jako reakci na Byakuyu. Popravdě sebou byl pohoršen, protože se nechal strhnout. ,,Mohl jsem ti ublížit. To se neobdivuje."

,,Prosím tě... nejsem z cukru, takříkajíc," uklidnil ho Byakya a zadíval se na něj. ,,Ehm... mohl bys slést, prosím?"

,,Eh, promiň..." odtáhl mu Senbonzakura čepel od krku, načež ji odhodil. Jinak by se z něj nezvedl. 

S mírně narůžovělými tvářemi se vyhnul jeho dalšímu pohledu a vyškrábal se na nohy. Podrbal se ve vlasech a odnesl svou zbraň na své místo. ,,V rohu místnosti jsou ve velkých boxech dřevěné dýky. Všichni si povinně vezměte jednu, ať nikoho ani nenapadá brát si dvě!"

Všichni žáci se jali plnit jeho rozkaz. Každý z nich ukořistil jednu dýku a rozdělili se do dvojic, v nichž započali souboje. Byakuya se mezitím posadil na lavičku a se zájmem je sledoval.

Když kolem něj Kageyoshi procházel, schválně si zastínil rukou obličej tak, aby na něj Kuchiki neviděl. ,,Potřebuju si odskočit, dohlídni na ně, ať si neublíží."

S tím vypálil rychlým krokem z místa, nečekajíc na jeho odpověď. Doběhl do nejbližší koupelny, kde se okamžitě zadíval do zrcadla. Viděl na sobě, jak víc a víc rudne.

,,Co to kurva...? Proč se červenám?!" zaklel, když na sebe hleděl, a snažil se toho zbavit tak, že si opláchl obličej ledovou vodou. Moc mu to nepomohlo. ,,Mohla za to snad Byakiho přítomnost?"

,,Tasuketeeee!" ozval se náhle hlas právě zmiňovaného černovláska. ,,Oni mě snad chtějí zabít!" S těmito slovy se Byakuya objevil v koupelně a ani si nevšiml, že tam je rudý Kageyoshi.

,,H-HE?!" vykvikl Senbonzakura a prudce se na něj otočil. Úplně mu vypadlo, že teď by se na něj v žádném, ale žádném případě neměl otáčet.

,,Tví studenti po mě vrhají ty cvičné dýky," postěžoval si Kuchiki, když si ho všiml. Pak se však zadíval na jeho rudé tváře. ,,Není ti špatně? Nemáš náhodou horečku?"

Ten v tu chvíli zrudnul ještě víc a opět se k němu otočil zády, hlavu radši skloněnou. ,,N-nic mi není! Můžeš v pohodě odejít, hned přijdu a seřvu je."

,,Počkej! Kdybys byl v pořádku, nebyl bys rudý jako jahodový čaj!" nenechal se odbýt Byakuya a otočil si ho k sobě.

Kageyoshi trhl hlavou stranou, aby se mu nemusel dívat do těch uhrančivých očí a snažil se mu vytrnout. Nemohl by v jeho přítomnosti vydržet, kdyby byl takhle blízko. ,,P-pusť mě, prosím!"

Byakuya ho však neposlouchal, místo toho mu jen sáhl na čelo. Když zjistil, že není horké, svraštil obočí. Netušil, jaký další důvod by mohlo mladšího červené  zbarvení pleti mít.

Senbi to při tom doteku už nevydržel, nutkání a touha byly příliš veliké, než aby je mohl přetrpět. Jen co od něj starší ruku odtáhl, se k němu otočil tváří v tvář, dvěma prsty zachytil jeho bradu a se zavřenýma očima lehce přitiskl své rty k těm jeho.

Byakuyovy zorničky se při tomto činu rozšířily. Kageyoshi ho dokonale překvapil, sebral mu dech a schopnost uvažovat. To se mu ještě nestalo.

Jen, co ochutnal jeho rtíky, se od něj mladší odtáhl. Pravděpodobně nezpůsobil šok jen sobě, ale také jemu. Ihned sklonil hlavu, která byla snad ještě červenější než předtím. ,,J-já... omlouvám se, udělal jsem... blbost.. mrzí mě to.."

Než-li však stačil Byakuya jakkoliv reagovat, z tréninkové haly se ozval vyděšený výkřik. ,,Sojun-sama! Neumírejte!"

To už pro Senbonzakuru postrádalo veškerou logiku. Po tomto se mu doslova zastavilo srdce, rudá nerudá tvář, bezhlavě vystřelil směrem tam, odkud hlas přišel. Byakuya se mu držel v patách.

Ve třídě se jim naskytl opravdu velice komický výjev. Na zemi tam ležel Sojun s obrovskou boulí na hlavě a kolem něj pobíhali vyděšení žáci, jakoby je honilo stádo šílených dinosaurů.

,,Neříkal jsem ti, že je máš hlídat?!" vyštěkl Kageyoshi podrážděně na černovláska za sebou a přiběhl až k ležícímu. Když zjistil, že jsou jeho životní funkce v pořádku, oddechl si. ,,Jen omdlel."

,,Au..." ozval se náhle Sojun, který se probral. ,,Všecko vidím zeleně. Má být všechno zelené?"

,,Ti ještě jednu přidám za to, cos na mě upekl," odsekl mu mladý sensei, ale ulevilo se mu, že je v pořádku. Opravdu měl chuť ho praštit, minimálně desetkrát, protože ho vážně rozhodil. A kvůli tomuto zdánlině malému rozhození Byakuyu políbil!

,,Pročpak? Mimochodem... vy jste se ještě nezabili?" vyjekl ředitel a následně se uculil jako měsíček na hnoji.

,,JÁ ZABIJU ASI TEBE, BLÁZNE JEDEN PITOMÁ!!" zasmál se Senbon nahlas, protože je pravda, že tohle všechno bylo vážně komické. Doufal, že se mu nikdo nedívá do tváře, protože tam stále ruměnec, jehož se ne a ne zbavit.

,,Byaki, zachraň měěě!" vyjekl Sojun a vyhoupl se na nohy. Doběhl až ke svému synovi, za jehož záda se schoval.

,,Tak to vypadá, že hodina končí," povzdechl si profesor směrem k žákům. ,,Můžete jít, ale nejdřív po sobě ukliďte. Příště budeme pokračovat, dnes jsme toho opravdu moc nestihli."

Třídou se ozval hlasitý halas, jak se najednou všichni rozpovídali a za pár minut už byla většina na odchodu. Kageyoshi si ale všimnul jedné dřevěné dýky, která ležela opodál a nejspíš na ni někdo zapomněl, tak se rozhodl ji vrátit. Zamířil nejprve k ní a následně ke speciálním boxům.

,,Ty mě nezabiješ?" podivil se překvapený ředitel a odvážil se vystčit hlavu zpoza Byakuyi, ze kterého si momentálně dělal lidský štít.

,,Ne," zavrtěl mladší hlavou a sehnul se k zemi, aby mohl jeden z boxů na zbraně otevřít. Jak měl ale schopnou pouze jednu ruku, šlo mu to dost těžko.

Byakuya si toho všiml, nechal svého otce svým otcem a došel až ke krabici, kterou následně otevřel, aby tam Kageyoshi mohl onu dýku uložit. Ten jen pokýval hlavou na znamení díků a zbraň vrátil na své místo, načež box zaklapl. V tu samou chvíli se zaklaply i dveře, kterými Kuchiki starší odešel. Zůstali tady teď jen Senbi a Byakuya. 

Oni dva.
Sami.
Velice nebezpečná situace.