Další den

Definice Byakuyovy situace momentálně byla: totálně v háji. Poté, co si s ním ti zmetci včera užili, ho zavřeli do nějaké kobky, kde ho připoutali do okovů na zdi. Zadek ho pěkně bolel, to však nechával stranou. Jeho hlavním problémem bylo Senbiho včerejší chování. Věděl, že ho Rukia zdrogovala, ale jak účinky oné látky zvrátit? To netušil.

Aktuálně řešil problém, jak se dostat ze svého vězení. Jeden způsob ho napadl, četl o něm však pouze v knížkách, takže nevěděl, zda to bude fungovat. Přesto se to však rozhodl zkusit.

Zatnul zuby, kousl se do rtu, aby případně nevykřikl a začal tlačit své palce směrem k okovům. Za pár minut se ozvalo křupnutí, jak kosti opustily své místo. Do Kuchikiho očí se nahrnuly slzy od té bolesti, přesto ruce vytáhl. Když byl volný, opět své vykloubené palce navrátil do původní podoby.

Mezitím už byl vzhůru i Senbonzakura, který právě, zcela bez života, seděl v horké vaně a byl obstaráván Shinjim. Blondýn se ani nedivil, že je jeho pohled prázdný, když si zažil to, co si zažil, a ještě k tomu byl zdrogovaný. Tedy, býval, teď už by měl být úplně v pořádku, neboť účinky drogy měly pouze krátké trvání.

,,Všechno mě bolí..." Kageyoshiho hlas byl tichý a bezbarvý, opravdu jako kdyby nežil. Hirako si jen nad touto žalostnou situací povzdechl a dal se do mytí jeho vlasů, tělo již měli za sebou. 

,,Bude to v pořádku, jednou si na to zvykneš," pokoušel se ho uklidnit, i když si nemyslel, že by jeho slova na něm měla zvlášť velký účinek. Proto dodal: ,,Kuchiki-sama nedovolí, aby ti někdo ublížil až moc. A kdyby ano, tak se za tebe postavím, nyuu?"

Mladší ho vůbec nevnímal, snažil se pouze mlčky přetrpět tu veškerou bolest. A stále se nedokázal zbavit pocitu, že je s jeho Byakuyou něco hodně špatně. Chtěl ho vidět, chtěl jít za ním, protože věděl, že tady je. Bál se toho, co mohl spatřit, co se jeho milovanému mohlo stát. Chtěl vůbec to riziko, že by ho našel v kaluži krve, podstupovat?

,,A jak se teď mám odsud kurva dostat?!" zařval frustrovaně Byakuya a udeřil pěstí do stěny svého žaláře. Pout se sice zbavil, ale co teď? Své tělo přece na kousky rozlámat nemohl. Jediné, co teď měl, byl malý nožík, který po celou dobu schovával botě. A tím přece mříže upilovat nemohl. Anebo jo?

,,Shinji!" ozvalo se znenadání za dveřmi blondýnovy koupelny, kam vzápětí nakráčela samotná Rukia. S ostříleným pohledem se zadívala na své dva služebné. ,,Jsem sice ráda, že se staráš o Senbiho, ale měl by také nakrmit zbytek. Už se z jejich cel a pokojů ozývají hladové výkřiky, jak se žerou navzájem..."

,,Samozřejmě, Rukio. Mimochodem, co tvůj bráška? Jak si včerejší noc užil?" zeptal se Shinji, když skočil s mytím Senbiho vlasů a zabalil mladšího do ručníku.

Senbonzakura je jen tiše poslouchal, nedokázal ale skrýt svůj šok, který se na jeho zevnějšku promítl jako nepatrné rozšíření zorniček. Že by ho snad vhodila k těm nebezpečným šelmám, alias svým služebníkům? Vždyť to byla sebevražda!

,,Můžu... můžu ho vidět?" promluvil znenadání, ani si vlastně nebyl vědom, že to řekl nahlas. Svůj zdrcený pohled upínal k podlaze, nechtěl zrovna teď vidět výraz nejspíš naštvané Rukie. Pravděpodobně už jen za to, že to vyslovil, dostane nějaký trest.

,,Hmm, řekla bych, že jo," kývla Kuchiki a pak se otočila na Shinjiho. ,,Moc nedoufej, Byakuya se z toho nesloží."

,,To jsem ani nečekal," odfrkl si blondýn a odvedl si černovláska do ložnice, kde měl skříň s oblečením. Vytáhl také lékárničku, kterou hodlal použít na jeho zranění, zvláště na ty na hrudníku. 

Když natáhl Senbonzakurovi spodní prádlo a následně i plandavé šedé kalhoty, pokynul mu, aby se položil na záda na postel, aby ho mohl dobře ošetřit. Mladík ho poslechl a už po chvilce měl prohlídku za sebou. Kupodivu jeho zranění nebyla nic vážného, přestože to včerejšího dne vypadalo děsivě.

Nechal si tedy přes hlavu přetáhnout taktéž plandavé šedé tričko, aby tak označil, kdo to je, a následně se všichni tři společně vydali za Byakuyou. Senbi stále jen hleděl na podlahu, jež mu ubíhala pod nohama, a nervózně si žmoulal pramen svých mokrých vlasů.

Ten zatím ležel na zemi ve své cele, pozvednuté nohy znuděně opřené o stěnu. Nic jiného dělat nemohl, s tím nožíkem toho opravdu moc nesvedl, takže si ho opět schoval do boty.

K oné cele po chvilce dorazili všichni tři návštěvníci a Senbonzakura konečně po celou dobu pozvedl oči do výše. Jakmile svého milovaného spatřil, srdce se mu rozbušilo a dokonce i jeho bledá tvář nabrala trošku živější nádech. Zkrátka byl rád, že ho vidí evidentně zdravého. Ale...kdo mohl vědět, co mu udělali?

,,Vedeš rozhovor se svou druhou stránkou, nii-sama?" optala se černovláska vězně, který když uslyšel její hlas, ztuhl a otočil se jejím směrem. Když spatřil Senbíka, jeho srdce zaplesalo, jakmile si však vzpomněl na včerejšek, jeho radost opadla.

,,A ty stále cpeš do Senbiho drogy?" oplatil jí.

,,Nic v sobě nemá. Až doteď byl u mě," oznámil mu chladně Shinji, aby mu tím dal jasně najevo, kdo je tady na jaké úrovni. Pak ustoupil Rukii, která s podezřívavým pohledem odemkla mříže.

Senbi ihned, nevšímaje si pohledů své majitelky a Hiraka, zaplul dovnitř. Zacvakl za ním dvojitý zámek, načež k němu promluvila Rukia: ,,Až bude doba oběda, přijdu pro tebe."

S těmito slovy pak jak ona, tak Hirako odešli a nechali tak dva černovlásky samotné. Jakmile si byl Kuchiki jistý, že jsou pryč, pevně svého milého objal.

,,Gomen...nedokázal jsem tě ochránit..."

Senbi stál chvilku jako solný sloup, jenže pak se po jeho tvářích roztekly vodopády slz. Utopil je v Byakuyových vlasech, společně se šeptem: ,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku... že tě vidím, že můžu být u tebe..."

Byakuya, jehož ovládaly nepopsatelné pocity úlevy a zároveň výčitek, společně s ním klesl k zemi, přičemž ho stále objímal.

,,Gomen... gomen... gomennasai..."

Jenže mladší se staral jen o něj. Se zaslzenýma očima se od něj odtáhl a začal zkoumat očima každou část jeho těla, než se nakonec ustálil v jeho modrošedých studánkách. Starostlivě blekotal: ,,Jsi v pořádku? Neublížili ti? Bolí tě něco, nepotřebuješ utěšit? Mám zavolat záchranku?"

,,Nejsem v pořádku... protože jen kvůli tomu, že jsem tak strašně neschopný, ti ublížili. To si nikdy neodpustím," zašeptal Byakuya, přičemž si položil hlavu na jeho rameno a tiše vzlykl. Bylo to vůbec poprvé, co někomu ukázal takovýto druh emoce.

,,Proboha, prosím, neplač... prosím... ne, ne, ne!" naříkal Senbonzakura, protože pro něj to bylo ještě bolestivější. Tohle z jeho strany slyšel úplně poprvé a doslova to trhalo jeho duši na cucky, jak moc to bolelo. Veškerou ostatní bolest teď vypustil, snažil se jen uklidnit svého společníka tím, že mu přejížděl rukou po zádech.

,,Když... já... snažil... jsem se tě ochránit... ale... nedokázal jsem to... nedokážu se dostat ani... z téhle blbé cely... a ty... kvůli mě jen... trpíš..." vzlykal Kuchiki znovu. ,,Kdybych se... kdybych nechal Zangetsua... aby mě... zabil... tak se o tebe... ani nezačala zajímat..."

,,To neříkej... víš, jak bych se trápil, kdyby... se ti něco vážného stalo? Musel... musel bych se pak taky zabít, abych... to odčinil, že... jsem ti nebyl dost dobrý..." Kageyoshi si ho k sobě přitiskl, jak jen nejvíc mohl, dokonce si ho i přitáhl k sobě na klín. Ne však proto, že by s ním měl nějaké plány, ale když si kolem něj Byakuya omotal nohy, mohl tak alespoň víc cítit, že jsou na živu. Že jsou spolu a už je nic od sebe neoddělí.

,,Já si... tě nezasloužím," špitl Byakuya a z jeho hrdla se vydral další vzlykl, jenž se tentokrát smísil se slzami, které se vydraly z jeho očí. ,,Jsem jen... pitomec... s rozdvojenou osobností... který ti ubližuje... kvůli... kterému trpíš..."

,,Ššššš... ššššš.... ššššš...." uklidňoval ho Senbi, přičemž mu zabořil hlavu do trička, kam otřel své slzy. Bylo mu to všechno tak moc líto, že to ani nedokázal vyslovit. Ale prostě nechtěl, aby jeho milovaný trpěl, to vážně nešlo.

A Byakuya se v jeho přítomnosti opravdu za pár minut uklidnil, jeho vzlyky ustaly, slzy přestaly téct. U Senbiho setrvával i nadále, užíval si jeho přítomnost, ačkoliv by se to mohlo zdát sobecké a měl by to vlastně být on, kdo by měl utěšovat.

,,Jsem tady s tebou... jsem tady s tebou... jsem tady s tebou, vždycky jsem byl a vždycky budu..." šeptal mladší dál a dál, přestože cítil, že se jeho napnuté tělo uvolnilo. Přitiskl si ho k sobě, jak nejvíc mohl, čímž se ho intuitivně snažil ochránit před vším, co by se mu mohlo stát, odehnat od něj všechno zlé.

,,Miluju tě... tak strašně moc," zašeptal na oplátku Byakuya a ta slova šla od srdce. Nepřál si nic jiného, než takto strávit věcnost, věděl však, že to nejde. Museli se odsud dostat.

,,My to spolu zvládneme, zvládneme to." Kageyoshiho ono slovní spojení neskutečně zahřálo u srdce. Ihned se díky tomu cítil živější, zdravější, prostě plný života a plánů do budoucna. Nejdřív ale museli vytvořit nějaký plán, jak se odsud vůbec odklidit, hlavně tak, aby se už ani jeden z nich nezranil nebo nebyl zneužit.

,,Jo," souhlasil Byakuya a pak se od něj odtáhl, i když se mu do toho moc nechtělo. ,,Co budeme dělat? Snažil jsem se na něco přijít, ale dokázal jsem se jen dostat z těch pout," řekl smutně a poukázal na ty okovy.

,,Jak se ti to povedlo?!" zděsil se mladší, byl ale tak rád, že vidí jeho tvář bez slz, že to vypadalo, jako kdyby ho to zajímalo z důvodu, že by to chtěl zkusit taky, což vážně nechtěl. To všechno ale rázem hodil za hlavu a přejel svou dlaní do Kuchikiho týla, za který si ho k sobě přitáhl. Za celou tu dobu tak moc toužil po jeho rtech, po tomto jediném doteku, že když ty okvětní plátky růží spatřil, neodolal.

Lehce staršího černovláska políbil, jeho rty poté stále znovu chutnal, nemohl se jich nabažit. Odtáhnout se ho donutil až nedostatek vzduchu, kterým jistě trpěl i Byakuya. Ten na něm stále visel pohledem, načež ho něco napadlo.

,,Senbi, nemáš vlásenku nebo něco podobného?"

Mladší jen zavrtěl hlavou, samotnému mu padaly pramínky vlasů do obličeje. To ho nijak nerozrušovalo, znova se totiž přitáhl k jeho rtíkům a něžně po nich přejel jazykem, snažíc se dostat povolení vniknout dovnitř. Užíval si jeho přítomnosti naplno.

A toto povolení mu opravdu bylo uděleno, takže za malou chvilku mohl proniknout do Byakuyových úst. Ten se na tu vlásenku neptal proto, že by si s ní chtěl sepnout vlasy, nýbrž kvůli tomu, že když byl malý, tak ho tady Sojun jednou zamkl a právě díky onomu tenkému drátku se tehdy dostal ven.

A Senbi zase nezamýšlel zůstat jen u francouzáku, takříkajíc. Tohle si prostě nemohl odpustit, když dostal takovou jasnou šanci. Rukou, jíž si ho nepřidržoval za týl, mu bezestudu zajel pod tričko, kde prsty putoval po jeho vypracovaném těle. Zajímalo ho, jaká bude odezva.

Byakuyu to dost překvapilo, takže se nevědomky trošku poodtáhl, ačkoliv si to neuvědomil.

,,Neměli bychom teď vymyslet, jak se odsud dostat a... tohle si nechat na doma?" zeptal se, neboť nevěděl, kolik je hodin a v kolik si tedy pro Senbíka přijdou, aby mu ho odvedli.

Mladší se na něj zadíval trochu ublíženě, protože ho tato neobvyklá odtažitost trochu zklamala. Nechtěl snad s ním po tom, že se neubránil ostatním, nic mít? Doufal, že to tak není, a po očku ho sledoval. 

,,Chtěl jsem jen... slíbil jsem si, že své tělo už nedám nikomu jinému než tobě... a zase jsem zklamal, cítím se nečistý. Myslel jsem, že... bys mě mohl... očistit, řekněme," vysoukal ze sebe a musel svůj zrak odvrátit, neboť se mu začervenaly líce. ,,Hirako se teď stará o ostatní sluhy a Rukia si do oběda bude s někým hrát, takže... máme zhruba takové dvě hodiny, než se tady jeden z nich, v horším případě oba dva, objeví," dodal na vysvětlenou.

,,Není to tak... že bych nechtěl... ale... já... zoufale si přeji dostat tě do bezpečí, abys byl co nejdále od nich," odpověděl mu popravdě Kuchiki a zachytil jeho tvář do dlaní, načež ho políbil na čelo.

,,I kdyby mě to mělo stát život, nedovolím, aby na tebe kdokoliv z nich znovu sáhl," vyslovil svůj slib, který nemohl porušit. Poté se zvedl ze země, z boty opět vytáhl nůž a přešel k zámku, na který začal různě poklepávat.

Po chvilce pozorování, kdy si Senbonzakura trochu nervózně kousal spodní ret, to nevydržel a přešel ke svému příteli. S prostým: ,,Ukaž, ty nemehlo." mu ukradl nožík a pustil se do práce. Nejdříve si zámek prohlédl z několik stran, načež se podíval i na nůž, až nakonec zakroutil hlavou.

Chvilku se v tom vrtal, sledován zvláštním pohledem, jaký dokázali vykouzlit pokaždé jen Kuchikiovi, než se ozvalo cvaknutí a následně i druhé. Zámek byl odemčen a oni dva volní.

,,Jak jsi to udělal?" vykulil Byakuya oči. ,,Já se o to pokoušel celou dobu a nešlo mi to," žasl a usmál se. Dokázali to! Chyběl už jen malinký kousek k tomu, aby dokázali utéct.

,,Už několik let pracuju s dýkami. Nože jsou jen trošku menší provedení," zamumlal si pro sebe Senbi, přičemž mu nožík s úsměvem vrátil. ,,Musíme ale vymyslet, jak se odsud nepozorovaně dostat. Nápady?"

,,Hmm... Pokud si dobře pamatuju, ven vede jedna tajná chodba," zauvažoval Byakuya, který si na něco takového opravdu pamatoval. Pokud se nemýlil, jejich úniková cesta byla jen kousek odsud.

,,Veď mě, můj princi," zatetelil se mladší štěstím, hmátl po Byakuyově ruce a zcela nevinně si s ním propletl prsty.

Toho tento jeho čin nadmíru potěšil, na tváři se mu objevil úsměv. Opatrně tedy vykoukl a když nikoho neviděl, opatrně se, společně s mladším, vydal chodbou, na jejímž konci nahmatal vystouplou cihlu. Stiskem otevřel tajnou chodbu.

,,Máte vážně epický sídlo," konstatoval Kageyoshi při pohledu na otevírající se... dveře, respektive. Naklonil se a svému milému vtiskl na tvář pusu. Prostě si to nedokázal odpustit, jak moc byl šťastný.

,,Na akademii se mi to líbí víc," pousmál se Byakuya, načež Senbiho zatáhl do oněch dveří a stiskem další cihly je zavřel. Poté na stěně nahmatal pochodeň a sirky.

Chvilku trvalo, než se mu konečně podařilo rozsvítit, ale výsledný efekt byl stejný. Zápalky si pro jistotu strčil do kapsy, kdyby jim světlo náhodou při cestě pohaslo, poté vyhledal mladšího ruku a vydali se společně na cestu.

Po cestě narazili jen na pár pavouků, kterých se oba stejně hodně báli. Nakonec dospěli až na konec chodby, kde Byakuya pochodeň odložil a opatrně zmáčkl další cihlu.

Skrz otevírající se dveře, jenž vypadaly jako brána do zcela jiného světa, k jejich očím doputovalo sluneční světlo, nad kterým muselo oba dva přivřít oči, jinak by asi oslepli, jak bylo zářivé. 

,,Dokázali jsme to," řekl po chvilce Senbonzakura a jeho hlas zněl až nadmíru spokojeně. ,,Vážně jsme to dokázali!"

,,Jo," souhlasil Byakuya nadšeně a políbil ho. Teď si byl jistý, že už se jeho milovanému nic nestane. S úsměvem na tváři ho dovedl až ke svému autu, které tam stálo, jak ho včera zanechal. Z boty vytáhl klíč a odemkl dveře, jak od sedadla řidiče, tak spolujezdce.

,,To budeš jednou nosit v botách i mě, abych se ti neztratil?" ušklíbl se Kageyoshi nad touto drobností, která mu vykouzlila ještě širší úsměv na tváři. Bez pochyb na místo spolujezdce nastoupil.

,,Nevěřil bys, kolik se toho do oblečení dá schovat," odvětil mu Byakuya, taktéž s úsměvem. ,,A tebe už nikdy neztratím."

,,Jako třeba katana, viď? Omlouvám se, nebyl jsem včera ve své kůži... ale stejně by mě zajímalo, jak se ti to povedlo," zasmál se té vzpomínce, protože kdo by byl schopný si pod oblečení schovat něco takového, jako je velký meč? Leda tak blázen.

,,Jsem kouzelník. Někdy ti to ukážu," zatvářil se Byakuya důležitě a nastartoval, aby se odsud dostali co nejdřív.

,,Tak kouzelník, jo? Tak proč si nás rovnou nepřeteleportoval, hmm?" nasadil Senbi stejnou tvář, jen povytáhl obočí. Rozesmál se a pohodlně se usadil. Opět ho začínalo všechno bolet.

,,To není v rozsahu mé moci," vybruslil z toho elegantně Byakuya a rozjel se pryč od toho domu hrůzy. Až si pořídí nový telefon, zavolá na ně policajty.

,,Tak to jsi teda pěkně k ničemu, nemyslíš?" ušklíbl se Senbi, který se tím nesmírně bavil. Byl tak strašně rád, že jedou konečně pryč, že budou už jen spolu. Po tom toužil celou dobu.

,,Začátečník ve zkušební lhůtě," pokrčil se smíchem Byakuya rameny. Byl na tom podobně jako Senbi, jeho zlá stránka spala, takže se mohl chovat tak, jak chtěl.

Chvilku to trvalo, ale nakonec v pořádku dojeli ke svému bytu, kam se oba dva s hlasitými dohady o magii dobelhali. Senbonzakura rovnou jak tam došli padl na postel, ignorujíc nutkavý pocit si dát dlouhou sprchu.

Byakuya tam padl společně s ním. Byl tak strašně rád, že už je Senbonzakura v bezpečí. V duchu si přísahal, že nedovolí, aby mu někdo další někdy znovu ublížil.

,,Chce se mi taaaaaak moc spáááááát..." zazíval mladší, kterému se za celou dobu začala už klížit víčka. To, že byl v bezvědomí, sice svým způsobem znamenalo, že spal, ale on chtěl spát ještě. Zvlášť teď, když tady měl u sebe Byakuyu, kterého už nehodlal nikdy opustit.

,,Tak pojďme," usmál se Byakuya a objal ho jednou rukou, tou druhou ho hladil po vlasech. Věděl, že mladší musí být neskutečně unavený, když i jemu se chtělo spát.

Senbi při tom doteku, kdy si kolem něj obmotal ruku, téměř neslyšně sykl, neboť se tím výrazně otřel o jeho zranění. Trochu to zabolelo, avšak snažil se to skrýt.

A opravdu se mu to povedlo. Byakuya si ničeho nevšiml a naklonil se k jeho oušku, do kterého zašeptal: ,,Oyasumi." Zavřel oči. Pravdou bylo, že od té doby, co Kageyoshiho unesli, oka nezamhouřil.

,,Oyasumi..." zamumlal mladší, ten již ale byl na odchodu. Prostě se k němu jen přivinul, ignorujíc náhlou bolest, aby se tak ocitl v hřejivém objetí, po němž tak slouho toužil.

Téhož dne, večer

Po spokojených několika hodinách spánku se Byakuya konečně probral. První co uviděl, když otevřel oči, byl Senbi, který byl již taktéž vzhůru.

,,Ohayo... tedy spíše, konbannwa."

Tomu se mladší černovlásek tiše, upřímně zasmál. Tak strašně rád se na svého milovaného díval, když spí, že si nemohl pomoct a už dobrých deset minut na něj pouze koukal. 

,,Takže.... Konbannyo?" S tímto zkomolením dvou pozdravů vymanil ruku z pod deky, do níž se stihli při spánku zahrabat, a prsty odstranil několik havraních pramenů z Byakiho obličeje. Dokonce ho i pohladil po tváři.

,,Vymyslel jsi nové slovo, Senbi," usmál se na něj Byakuya a dovolil si ho jednou letmě políbit.

Kageyoshi se opět roztomile uculil. Tohle by si nechal líbit. Ještě každému skleničku červeného a bylo by to dokonalé. Ani cigareta by nebyla k zahození, to by ale po starším nejspíš žádal už příliš.

,,Já jsem totiž šikovný kluk, víš?" Svým škádlivým tónem se snažil staršího vyprovokovat k pokračování, jenže to nejspíš dopadnout nemělo. I když... možná, že by někde to červené přeci jen našel...

,,Vím," uculil se Byaki a znovu ochutnal ty jeho hebké rtíky. ,,Mám nápad. Uděláme si hezký večer. Sklenička červeného, něco k jídlu a anime, co říkáš?"

,,Héj, to byl můj nápad! Ty mi čumíš do hlavy!" ohradil se Senbonzakura, přičemž nasadil masku ublíženého štěněte, i když to vypadalo spíš komicky než smutně. Pak jen přikývl. ,,Nejdřív si ale dám sprchu."

,,A nepůjdeme spolu?" navrhl Byakuya. ,,Nechci, aby mi tě odnesla nějaká vodní víla," dovysvětlil, i když napůl čekal odmítnutí, kterému by se ani moc nedivil.

,,Doteď jsem se pořád koupal s někým, takže promiň, ale chci si dát od kohokoliv ve sprše voraz, jup?" odbyl ho Senbonzakura s omluvným úsměvem, protože opravdu nechtěl, aby se jeho milovaný musel dívat na jeho... zranění. Krom toho, že měl nejspíš úplně zdevastovaná záda, hrudník vypadal podobně. Opravdu nechtěl, aby ho tak Byaki viděl do doby, než to nebude bezprostředně nutné.

,,Dobře," kývl Kuchiki a pak dodal: ,,Já zatím všecko připravím."

S těmito jeho slovy se Kageyoshi vydal do koupelny, kde plánoval strávit dlouhou dobu, zatímco Byakuya začal lítat po bytě jako blesk. Nejdříve vytáhl sedmičku červeného vína, následně nachystal a zapnul notebook, aby na něj z postele pořádně viděli. Vzápětí se vydal do kuchyně, kde našel nějaké ovoce, oříšky, čokoládu a brambůrky. Všechno tohle jídlo sesypal do několika misek a vzápětí o okvětní lístky připravil několik květin. Ony lístky rozházel všude po místnosti.

Senbonzakura zalezl do horké vany, přičemž si samozřejmě neodpustil několik bolestných syknutí, jak se mu voda dostávala do malých nezahojených ranek. Všechno to přetrpěl a pořádně se umyl, aby se cítil tak čistý, jak jen potřeboval. 

Jakmile se cítil zcela živý, v rámci možností, vylezl ven a osušil se, ručník si nakonec obmotal kolem boků. Ještě chvilku měl v plánu se prohlížet v zrcadle, ke kterému následně zamířil.

Posledním bodem v Byakuyově plánu byly svíčky, jež se z nějakého záhadného důvodu skrývaly právě v koupelně. Jelikož Kuchiki neslyšel vodu, usoudil, že Senbi už v koupelně není a proto vešel dovnitř. Jakmile však uviděl Kageyoshiho, ztuhl.

Senbi měl celá záda a hruď pokryté četnými škrábanci a rankami, které vypadaly hrozivě.  On sám sice také pár takových škrábanců ze včerejšího večera měl, ty však byly nic v porovnání s těmi Kageyoshiho.

,,Promiň... Myslel jsem, že tady už nejsi," omluvil se, když se na něj mladší podíval. Mluvil pravdu.

Senbonzakura sebou prudce škubl, protože se ho opravdu lekl. Vyděšeným pohledem těkal v jeho očích, ústa mírně pootevřená. Vážně nečekal, že by Kuchiki vlezl přímo až za ním do koupelny, přestože jasně řekl, že chce jít sám. 

,,To... já se omlouvám. Nechtěl jsem, abys mě takhle viděl," vysoukal ze sebe Senbon a sklopil pohled. S povzdechem se otočil stranou, aby tak bylo vidět co nejméně, avšak to moc nepomohlo. Dlaněmi si několikrát přejel po pažích, což jako krytí nebylo zrovna nejvhodnější.

Byakuya udělal další věc, kterou Senbi nečekal. Zezadu ho totiž objal.

,,Je mi líto... že jsem tě nedokázal ochránit," špitl.

,,To už... neříkej." Senbiho zjihlý výraz i hlas náhle ztvrdly. Vymanil se z jeho blízkosti a rázně se k němu otočil čelem, aby mu dobře viděl do tváře. ,,Je moje vina, že jsem tak naivní. S tebou to nemá co dělat."

Byakuya byl však stále přesvědčen o své vině, takže jen beze slova popadl svíčky, pro které původně šel a opět zmizel.

,,Ale já to... nemyslel špatně!" vykřikl za ním Senbi, jenž mu v žádném případě nechtěl nějak ublížit. Bez ohledu na to, že má na sobě jen ručník, se za ním rychle vydal.

,,Já vím, že ne," povzdechl si Byakuya, když byl dohnán. ,,Jen... ti pořád ubližuju nebo je ti ubližováno kvůli mně."

,,To samé můžu říkat já o tobě," odporoval mu mladší a vnutil se mu do náruče. Donutil ho položit mu ruce na záda, přestože věděl, že by se to Kuchikimu nemuselo líbit. To bylo jedno.

Ten byl však jen rád, že ho Kageyoshi neodhání, proto ho objal rád. Objetí a láska bylo to jediné, co mu teď mohl nabídnout.

,,Už se tím netrap, ano? Pokud tedy nechceš, abych se trápil i já..." Senbonzakura na něj zkusil lehké vydírání, protože tím mohl docílit přesně toho, co chtěl, aniž by lhal. Přesně takhle to totiž cítil, pokud by se jeho drahý trápil, užíralo by ho to také.

,,Dobře," kývl Byakuya a ještě chvíli ho objímal, načež se odtáhl. ,,Počkej tady, ju?" usmál se na něj a pak zaplul do obýváku, kde zapálil svíčky a zhasl světlo. Musel uznat, že to vypadá vážně docela romanticky. Pak se s úsměvem vydal zpět pro Senbiho, který poslušně čekal.